Zatímco Tifany už byla v Římě, já jsem řešila ukončení práce a odjezd na nevím jak dlouho. Navíc na to vše nebylo moc času. Dokonce nakonec hodně málo času. Nejhorší mě čekalo. Jak to celé povědět rodičům. To jsem si nechala na víkend, který jsem měla v plánu strávit u nich.
"Přejedu na víkend mami." Volala jsem.
"Sama?" Divila se.
"Sama." Souhlasila jsem.
"Děje se něco?"
"Vůbec nic, vše je v nejlepším pořádku."
"A Tifany?"
"Je mimo republiku." Nechtěla jsem prozradit po telefonu příliš.
"Tak to jo." Uklidnila se mamka.
"Budu se těšit." Zavěsila jsem, jinak by se to rozjelo do obřích parametrů a musela bych k našim jet vysvětlovat již dnes a to se mi nechtělo.
Na další den jsem svolala poradu oddělení, kde jsem se chystala oznámit odchod z firmy. Bohužel, jak to tak bývá, šuškanda byla rychlejší a tak to na ranní poradě už všichni věděli.
"Dobré ráno." Zahájila jsem poradu. "Ráda bych vám oznámila jednu věc."
"Myslíš to, že končíš?" Předběhl mě Tomáš.
"Ne, tu ne," uklidnila jsem ho, "vím, že tamtamy fungují spolehlivě. Ta zpráva je, že po mě to převezme Tomáš." Tato informace je trochu překvapila, protože se rozneslo, že na moje místo se vypíše výběrové řízení. Nakonec jsem se s Romanem domluvila, že bude lepší posunout Tomáše do této pozice, aby lidé měli motivaci.
"Kariérní růst je pro mnoho z nich důležitý, aby si je tady udržel," objasnila jsem mu svoje pocity.
"No ty je znáš líp a pokud si myslíš, že na to Tomáš má a je dobré ho podpořit, jsem pro."
"Určitě." Tím jsme ukončili náš rozhovor, který už tamtamy nestihly neboť jsem jej vedla po poradě vedení.
"Gratulace." Potřásali ostatní Tomášovi.
"Děkuji." Obrátil se ke mě Tomáš.
"Nemáš za co. Máš na to a zda se osvědčíš je jen a jen na tobě."
"Budu dělat vše proto, abych tě nezklamal. Kam se vlastně chystáš?" To byla otázka, která zaměstnávala asi všechny.
"Pojedeme s Tifany do Říma."
"Takže si uděláte volno a pak zase do práce?"
"No, spíš tam chvíli zůstaneme a budeme tam pracovat." V tom mi zavolala Tifany, že má práci. "Tak budeme pracovat," usmála jsem se, "Tif už má práci."
"Tak to je skvělé."
"Tak, vážení, dokončila bych poradu a pak Tomáši projdeme co a jak." Probrala jsem ještě pár bodů, které bylo nutno probrat a pak už jsme si sedli s Tomášem na předávání práce.
"O většině projektů víš. Teď tě ještě zasvětím do dalších věcí a v pondělí půjdeme na poradu vedení." Prošli jsme co bylo třeba. Provozní požadavky, které bylo potřeba řešit jsem převedla na Tomáše. Měl toho teď vážně hodně, ale popral se s tím dobře.
Konečně jsem dorazila domů. Jak dostaneme věci do Říma? V autě to neodvezu. Navíc nemá cenu kupovat vše nové a to co máme, tu nechat ležet. Za dva roky to bude nemoderní a na vyhození. Pošta. Blesklo mi hlavou. Pošlu to jako balíky poštou. Stačí zabalit oblečení na léto a vyrazím. Takových balíků. Domluvila jsem kurýra. To se bude Tifany divit. Měla jsem tolik práce se zařizováním všeho, že jsem ani nestíhala smutnit. Za to večer, když jsem ulehla, chyběla mi Tifany.
Zavolala jsem Stefi. Tifany s ní domluvila, že nám občas dohlídne na byteček. Zastavila se večer, předala jsem jí klíče a domluvila se co a jak.
"Docela vám holky závidím." Neubránila se dojetí, když jsme seděly na verandě.
"Proč?"
"Hned bych taky vypadla, ale nějak na to nemám odvahu."
"Tak to jsme dvě." Uklidnila jsem jí. "Nebýt Tif, tak bych se do Itálie nikdy nevypravila."
"Ona je vážně živel." Souhlasila.
"To je a nemá cenu jí omezovat, i když mám občas problém jí vůbec stíhat."
"Zase se s ní nenudíš."
"To ani chvilku."
"Musím vyrazit, čeká na mě Richard. Opatrujte se holky a ozvěte se."
"Určitě a moc děkujeme," vyprovodila jsem jí, "pozdravuj Richarda."
Další den následuje další kolotoč. Docela jsem se těšila až to tu nechám a odjedu za Tifany.
Pátek byl obzvláště šílený, ale vědomí víkendu a úterní cesty do Říma. To dáš. Říkalo moje já. Jenom nevím které.
V sobotu jsem vyrazila k rodičům na oběd. "Ahoj rodičové." Volala jsem v chodbě.
"Ahoj dítě." Vítala mě mamka.
"Kde je táta?"
"Jel pro něco do města. Za chvíli bude zpět."
"Supr."
"Co to, že jsi přijela na celý víkend? To se ještě nestalo, co jsi s Tifany."
"Chtěla bych to říci vám oběma najednou."
"Něco se děje? Rozvádíte se?"
"Ne. Naopak."
"Chystáte miminko?"
"Ne. Ještě toho trochu. Neboj, není to žádná katastrofa ani pohroma."
"Tak mě nenapínej." Snažila se to ze mně vytáhnout. Naštěstí už přijel taťka.
"Ahoj holky."
"Niki nám chce něco říci."
"Děje se něco?" Vyděsil se otec.
"No, jak se to veme," šla jsem konečně s pravdou ven, "stěhujeme se s Tifany do Říma."
"Stěhujete?" Koukali oba rodiče překvapeně.
"Jo budeme tam chvíli žít a pracovat."
"To skončíš v práci?" Zeptal se táta.
"V pondělí."
"Už?"
"Jo Tifany už tam je. Odpověděla na pracovní inzeráty a musela letět na pohovory. Takže tam rovnou zůstala a zařídila bydlení. Včera dostala místo a já tam za ní v úterý jedu. V pondělí předám práci a končím. Stejně jsem to po těch letech potřebovala. Dřív nebo později bych skončila. Začalo mi hrozit vyhoření a Tifany s Itálií asi přišla ve správný okamžik. Jistě, je to trochu na rychlo."
"No jo, žijete rychleji než jsme žili my." Souhlasil táta.
"Doufám, že za námi co nejdřív přiletíte. Co vím, tak jste stejně letos neměli dovolenou."
"Neměli." Souhlasila mamka.
"Budeme se těšit." Proběhlo to lépe, než jsem čekala. Ale po obědě, když se to uleželo, přišla várka otázek. Nejhorší byla asi věta, že nás uvidí ještě méně než do teď.
"Budeme se snažit čas od času přiletět alespoň na pár dní."
"To bude fajn." Pohladila mě. Zbytek víkendu bylo jako za starých časů, vyrazili jsme s tátou na procházku. Pak se zavřel do dílny a já šla pomoc mamce. Nakonec jsem se šla natáhnout do svého pokojíku. Roztáhla jsem se přes celou postel a vzpomínala jsem, jak jsme tu naposledy ležely s Tif. Koukala jsem do stropu a myslela na ní. Zazvonil mi mobil.
"Co děláš Miláčku?"
"Ležím v pokojíku a myslím na tebe." Odpověděla jsem.
"Já ležím v našem nové pelíšku. Koukám na strop a myslím na tebe."
"To je telepatie."
"To je. V pondělí nastupuji do té nové firmy."
"To je skvělé. Něco končí a něco jiného začíná."
"V tvém případě to není konec, ale spíše pauza před dalším přestupem."
"Pozitivní jako vždy."
"Teď spíš smutná, protože jsem tak daleko v cizí zemi a bez tebe."
"To se v úterý změní."
"Už se těším."
Neděli jsem pojala jako úplně flákací den. Samozřejmě, že jsem mamce pomohla v kuchyni. Pak jsem si sepsala seznam toho co potřebuji sebou a co je třeba zařídit, vypnout, přepnout a nastavit.
Odpoledne jsem jela domů. Prošla jsem část seznamu a postupně si jej odškrtávala. V pondělí jsem dorazila na poradu a sedla si vedle Tomáše.
"Držím palce."
"Děkuji."
Vedl si skvěle. Porada proběhla v poklidu a na konci si Roman vzal slovo.
"Je to pro mě osobně těžké," začal, "je těžké rozloučit se s někým, koho považujete za víc než kolegu. Je to jako bych se loučil se svojí sestrou. Život jde dál a pak mi nezbývá, než ti poděkovat a popřát do dalšího života jenom to nejlepší."
Tolik let práce shrnuté do jedné věty, jak depresivní. "Já děkuji vám za skvělé i ty méně skvělé časy." Ještě kratší a depresivnější. Aspoň potlesk to vylepšil. Odevzdala jsem kartu, klíče a podepsala výstupní papíry.
"Teď jsem oficiálně nezaměstnaná." Volala jsem Tifany.
"A já oficiálně zaměstnaná. Čeká mě tu kolečko a učiněný blázinec. V kolik budeš vyrážet?"
"Ráno hned jak vstanu," smála jsem se, "pošlu smsku."
"Budu se těšit. Líbám tě. Moc mi chybíš."
"I ty mě." Zavěsila jsem.
Vyrazila jsem domů. Dobalila jsem zbytek věcí a šla spát. Budík mě vzbudil v nekřesťanskou hodinu. Postupně jsem odnosila věci do auta. Zamkla byt a vyrazila do neznáma.