Hned ráno po zajímavé akci jedeme na letiště pro moje rodiče. Je prima, že přiletí aspoň na pár dní. Docela se mi po nich stýská. Ani rychlý sled událostí nedokáže zabránit stesku po domovu. Vše je až nezvykle rychlé. Z plánovaného volna, po skončení v jedné práci, je tu hned další, ještě zajímavější než ta předchozí.
To jsem trochu odběhla od toho, co nás bude čekat. Od božího rána mě Tif honí, abychom neprošvihly přílet našich. Vážně je šílené přistávat v sobotu ráno. Já bych to klidně nechala až po obědě nebo na večer, to je zde docela příjemně.
Aklimatizace nakonec není tak hrozná, jak jsem očekávala. Jistě k tomu přispívá polední siesta a klimatizované pracoviště. Víkendy v chladném domě také není těžké přežít. Trochu zdrcující je vyrazit na akci v osm večer s tím, že za čtyři hodiny končí. Půlnoc jako začátek nočního klidu je neuvěřitelná. Naštěstí to neplatí v uzavřených klubech.
Zatím, co mě zaměstnávalo rozjímání nad novým domovem, tak Tif mistrně kličkovala mezi záplavou místních značek směr letiště. Jak brzy chodí spát, tak brzo snad i vstávají. Mě by v tuhle dobu nikdo na silnici nedostal a to ani nedobrovolně. Moje postýlka je poněkud měkčí, ale ani to by mi nevadilo, jenom kdybych mohla ještě hajat. Ostatní, ať si dělají co je jenom napadne.
Jedna zácpa a za ní druhá. Oprava jízdního pruhu, na němž během posledního týdne neudělali vůbec nic, zase brzdí kolony nadávajících řidičů. Přijde mi nudné nadávat každý den na to samé. Asi to tu mají jako národní sport. Horkokrevný otec od rodiny dokonce neváhal vystrčit hlavu ven z okna svého omšelého auta a hrozit všem v dosahu. Lehký úsměv na Berušky tváři vystřídalo zamračené obočí, při pohledu na displej s hodinami.
Dorazily jsme na letiště s plánovaným příletem letadla, které díky větru v zádech přistálo o deset minut dřív. Nevadí. Než dojde na vyzvednutí kufrů, máme ještě pár minut času, kdy musíme najít místo k zaparkování. Postávající hloučky lidí vyhlížející svoje blízké nabídly zajímavou podívanou. Zmatené pobíhání, které je doprovázeno pokřikováním, by mě mohlo konečně probrat. Možná se to povede kávě z automatu. Černá káva, bez cukru a mléka. To by mohlo zabrat. Tlak stoupl z pásma mrtvolného, do pásma za pět minut infarkt. Jak jsem mohla zapomenout na místní dryáky, které tu považují za kávu. Stačí dva loky a neusnete několik dní.
"Ahojky rodičové," přivítala jsem je, když se vymotali z příletové haly.
Najít kufry si vzal na starost taťka a Tif. Mamka mě zasypala hromadou otázek, které je možné shrnout do jedné - „Jak se tu vlastně máte?“ Za sebe a doufám, že i za Tif mohu říci, že zatím dobře. Co z toho nakonec bude, asi nikdo neví. Možná budeme zpět dřív, než napadne první sníh, možná také ne.
Konečně je čas zajít někam na oběd a tím odpoutám od výslechu. Vaření neřešíme, stejně jako jsme ho neřešily doma. Naši projevili přání, zajít na pravou italskou pizzu. Nemám na ní názor. Je to něco jiného než u nás. Tif rezolutně prohlásila, že tyhle rajčatové orgie pojídat nebude. Pokud chcete pizzu, rajským nemáte šanci uniknout. Vadí jí ještě pár ingrediencí jako olivy a některé sýry. Pokud máme neodolatelnou touhu vyrazit do pizzerie, tak skončí u těstovin. Ty si zase nechám klidně ujít já. Nikdy nevím, co mi vlastně přinesou.
Rodiče otevřeli jídelní lístky a začali probírat jednu položku na seznamu za druhou. Téměř ke každé byl nějaký komentář. Nakonec přeci jenom vylovili název placky, kterou si dají. Zklamání jako u Tif na sebe nenechalo dlouho čekat. Asi jako kdybychom jeli do Číny a dali si tam něco, co tu označujeme jako čínu. Rozhodně by to nebylo totéž.
Než přinesli objednané jídlo, došlo na pokračování ve výslechu, jak se tu máme. Tifany ta otázka rozzářila jako vánoční stromeček. Je tu ve svém živlu. Nadšená ze všeho nového. Doufám, že příliš brzy nezapadne do rutiny. To by nás pak mohlo čekat cestování kdo ví kam. Její toulavé boty mě začínají trochu děsit. Ujištění, že tohle je přesně to co hledala, mi může dodat na klidu.
Po obědě můžeme konečně vyrazit do našeho, stále ještě neúplně zařízeného bytečku. Není to nic tak drastického. Spíš pár detailů, které mi vadí z čistě praktického hlediska. Mamka spráskla rukama nad výhledem z terasy. Její nadšení překonalo dokonce i Tif, která když mi ten výhled líčila do telefonu, nenacházela slov jimiž by ho dokázala popsat.
Zatím, co mamka s Tif z terasy už neodešly, taťka bez většího zájmu odnesl zavazadla do pokoje pro hosty. Jedna z mála místností, na níž vlastně ještě vůbec nedošlo, je takříkajíc v původním znění s titulky. Postel, stolek a dvě skříně jsou podle taťky postačující. Stejně budou většinu času trávit ve městě nebo na terase.
„Je tu nádherně drahoušku,“ přivítala mě mamka na terase, když jsem jim donesla limonádu.
Jak jsem odtušila, ani se jí nebude chtít letět zpět. Stejně jako nechce vyrazit na procházku po městě. Spokojeně sedí a kochá se výhledem na město. Taťka by si dal pivo. Ani jedna z nás není pivařka, takže jsme zatím nezkoumaly, jak tu na tom jsou s tímto nápojem. Z místního bych měla asi trochu strach a na naše jsme zatím nenarazily. Nakonec vzal zavděk limonádou jako mamka.
Nešlo nedojít na práci. Stejně jako nás, tak i moje rodiče překvapilo, že tak rychle a že vůbec nějakou práci máme a ještě shodou okolností k tomu ve stejné firmě. Taťka projevil obavu, abychom z toho neměly ponorku. Dělat spolu v práci a pak trávit společný čas. Tif jenom mávla rukou. Každá děláme jinde. Kromě porad na sebe moc nenarazíme.
"Tifany udělala ve svém oddělení průvan a tak šéfuje dvě hodiny denně a zbytek pracovní doby chodí na drby po firmě," krátké hodnocení našich prvních dní v práci, vykouzlilo všem úsměvy na tváři.
"Občas i tři," nedala se.
Taťka ohodnotil tři hodiny práce, jako nadměrné pracovní nasazení. Šéf má řídit a ne pracovat za podřízené. V tom jsou s Tif za jedno. Navíc pracovní nasazení tu z našeho pohledu vážně není nic moc. Vždy je snazší zpomalit než zrychlit. Šéfky jsou zatím spokojené a to je důležité.
Tím jsme uzavřeli pracovní blok a můžeme odpočívat při pozdním sobotním odpoledni. Aktivní lidé, jakými jsou moji rodiče, nemají odpočinek za lenošení na pohovce. Mamka vytáhla průvodce po Římu a začala plánovat, kam všude by chtěla vyrazit. První volba padla nečekaně na Vatikán.
S přibývajícími položkami na jejich seznamu, začala Tif měnit barvu. Sama toho tolik z města zatím neviděla. Taky si nejsem jistá, zda to stihnou za týden, který si u nás naplánovali. Mamka moje obavy nesdílí. Nechat jí ještě trochu prostoru, začala by k jednotlivým položkám zapisovat i časy. Itinerář na automobilovou rallye není o moc podrobnější.
Než na seznam dojde, vyrazíme na malou procházku. Kdo by čekal, že k našemu oblíbenému Koloseu, tak by uhodl. Stejně jako nás, nadchla prohlídka i rodiče. Pomalá procházka za doprovodu zapadajícího slunce nás přivedla zpět k domu. Krátké posezení na terase a pak střídání v koupelně.
Ráno mě málem zabil zvonek budíku, který si mamka nastavila. Přeci neprospíme celý den. Vyrazit v neděli z postele s takovým heslem, je možné považovat za minimálně zvláštní. Měl to být jediný den v týdnu, kdy až vstanu tak vstanu. Žádný elektronický nesmysl mě k tomu nebude nutit. Tif jako by nic, hodila druhé ouško a jede dál v říši snů.
"Vstávat ! Přeci neprospíme celý den," slyšela jsem mamku.
To bude náročný týden. Navíc jsem si na to vzala tři dny volna, abych se rodičům mohla věnovat. Po mamky vydatné snídani, která by nám vystačila na celý pracovní týden, vyrážíme na památky. Nadšení rodičů, hlavně mamky, která spolehlivě vydala za oba, nebralo konce. Mě začíná trochu děsit, že pokud za námi někdo z Čech přijede, tak tu budeme fungovat jako průvodci a uvidím památky tak často, jak často jsem nebyla na těch českých.
Tifany mezitím procházela přehledy a další podklady z její firmy, které během týdne nestihla projít. Její výraz nevěstí nic dobrého. Kočka je pryč a myši mají pré – tak nějak bych to mohla shrnout.
„Vypadá to, že pracovní morálka v Čechách zase klesá," bude tam muset na otočku zaletět.
Už má buknutou letenku. Lia z toho není zrovna nadšená, ale co má dělat. Přijala ji s tím, že má doma firmu, které bude věnovat nějaký ten čas. Naštěstí teď není rozpracovaný žádný důležitý projekt a ve středu bude zpět. Škoda, že neuvidím zítra ráno ty překvapené obličeje.
"Jdu se zabalit, za dvě hodiny mi to letí," to už není tak příjemná zpráva.
Bohužel s tím nejde moc dělat. Tif hodně mrzí, že sotva rodiče přiletěli, musí pryč. Mamka jí uklidnila, že si jich užijeme až až. Bohužel nemá čas ani na oběd. Rychlé občerstvení jí na letišti zachránilo. Krátké rozloučení a zpět za rodiči, kteří mezi tím vyrazili na odpolední část prohlídky. Další bod v naplánovaném itineráři.
Najít rodiče po návratu z letiště není nic jednoduchého. Popis místa, kde zrovna bloumají, je tak obecný, že mohou být vlastně kdekoliv. Taťka našel název ulice. Já zase navigaci a po skoro hodině i rodiče. Hledání někoho v cizím městě, není žádná sranda. Jenom co jsem je našla, zazvonil telefon. Tif právě přistála a míří k nám domů.
"To je rychlost," usmál se táta.
Nejde než souhlasit, při vzpomínce na celodenní cestování autem z domova sem. Ten čas letí jako splašený. Pár obrazů ve Vatikánském museu a další hovor od Tif.
"Tady to vypadá jako by tu řádila půlka střední školy," vyhrkla do aparátu.
Nechala jsem klíče Stefi. Co tam proboha dělala? Po dalším telefonátu z toho vypadla ne úplně jasná historika, jak Stefi s Richardem a pár přáteli jeli kolem. Kontrola, zda je vše v pořádku nedopadla asi moc dobře. Tedy než přijeli, tak bylo vše v pořádku. Teď by tak značil jenom málokdo. Stefi zatím neměla čas přijet a poklidit po nepovedeném mejdanu.
Šly jsme spát, tentokrát já v Říme a Tifany u nás doma. Na druhý den jsem měla volno a tak jsme s rodiči vyrazili hned ráno do města a Tifany udělala přepadovku ve firmě.
"No byli z toho stejně v šoku jako Stefi," líčila mi pobaveně do telefonu.
Naštěstí to byl planý poplach. Markéta nevyplnila jednu důležitou věc. Byla na služebce a zapomněla na to. Myslím, že si bude dávat větší pozor. Teď Markéta ví, že Tifany nebude volat, ale ráno jí najde sedět na její možná už bývalé židli.
Návrat tak mohla Tif uspíšit. Vyráží za tři hodiny zpět. Odpoledne další cesta na letiště. Dnešní druhou část courání po městě tak půjdou rodiče sami. Vážně příjemná změna. Ne že bych je ráda neviděla, stejně jako některé památky, ale víte jak. Čeho je moc, toho je příliš.
Miláček v příletové hale. Vždy jsem ráda, když je na zemi. Nepříjemný pocit celou dobu letu zmizel jako mávnutím. Dneska rodiče rozhodně hledat nebudu. Večeře v romantickém zákoutí jenom pro nás dvě. Kufr zůstal v klidu ležet v autě.
Tyhle teplem zalité chvíle v západu slunce, vrhajícího klikaté stíny na dlažbu, mě nikdy neomrzí. Sedět naproti své lásce. Naše spojené ruce a pohled do jejích nádherných očí. Může být něco úchvatnějšího? Myslím, že ne. Až vytáhlý číšník, neustále po nás pokukujíc, přerušil naše blažené užívání si té kouzelné chvíle. Dva objednané saláty ho vyexpedovaly z dosahu našich pohledů.
Do konce týdne jsme se nezastavily. Přišla velká zakázka a tak naši chodili na prohlídku města bez nás. Rodičům, stejně jako nám, to příliš nevadilo. Společné večery na terase přerušila Tif ve čtvrtek dotazem, zda nevyrazíme v pátek do klubu. Mám tu rodiče, takže tentokrát beze mě.
"Ne, ne," vložila se do toho mamka, "jenom běžte."
Moje snaha strávit s nimi poslední společný večer vyšla na prázdno. Mamka je neodbytná. Někam s otcem vyrazí a basta.
"Tak půjdeme s vámi," navrhl nakonec otec.
Jak navrhl, tak to v pátek proběhlo. Představení rodičů, v baru plného k prasknutí, vyvolalo na tvářích kamarádek úsměv. Málokdy na párty dorazí něčí rodiče. Ti moji hrozně moc chtěli poznat, s kým tu trávíme většinu času. Po jedné skleničce na uvítanou, zavelela mamka k ústupu. Nechce nám kazit zábavu.
"To nepřipadá v úvahu," nesouhlasila Celestýn.
Nakonec zůstali až do konce. Poslední procházku po městě už nestihnou. Jediný bod v mámině itineráři zůstane neodškrtnutý.
Druhý den cesta na letiště a tím skončila jejich první návštěva.