Koukala jsem z okna. Zahlédla jsem Tifany. Právě vyšla z obchodu na druhé straně ulice. Rovnala si tašku s nákupem. To co se následně stalo, trvalo celou věčnost a přitom to bylo dílem okamžiku. Připadala jsem si jako by jsme byly u nás doma. Nejhorší na tom všem je bezmoc. Nemožnost pomoci.
K Tifany přistoupili tři místní výrostci. Už jsem je párkrát potkala při cestě z práce. Na tu dálku nebylo slyšet co jí říkají. Jeden z nich rozčileně gestikuloval zatímco si Tif rovnala něco v tašce.
„Co máte pánové za problém?“
„Ty si problém,“ začal se jeden z nich hihňat.
„Co prosím? My si tykáme?“ Pokračovala Tif jako by nic.
„No jasně,“ zapojil se do hovoru i druhý.
„A od kdy?“
„Od teď.“
„Přestaň se pořád hrabat v tý tašce ty píp,“ začal máchat rukama ten třetí.
Tifany ustoupila o krok zpět, aby všechny tři dostala před sebe. Sáhla jsem po kameře co ležela na stole a zapnula jí. V hledáčku se objevila čtveřice postav na protějším chodníku. Rozsvítila se červená. Neklamné znamení, že kamera nahrává.
„Je vidět pánové, že máte vážný problém,“ pronesla Tif mrazivým hlasem a zvedla hlavu.
Začali se smát a jeden vyrazil směrem k ní. Uhnula do strany a jeho ruka minula její rameno. Mladík ztratil rovnováhu a spadl na zem. Udělala ještě krok zpět a stoupla si podpatkem na jeho záda.
„Ještě uděláte krok a bude díky vám do smrti na vozíku,“ pronesla klidně a vyndala z kabelky mobil. Vytočila číslo. Oba zbývající zůstali jako opaření. Zavolala policii. Za chvíli se ulicí ozvala siréna. Ti dva na nic nečekali a dali se na útěk. Ten co ležel se snažil vymanit.
„Ani se nehni,“ zaryla mu podpatek do zad. Vzdal to.
Za pár okamžiků se objevily uniformy. Týpek dostal klepeta a už se vezl na stanici. Tifany jela s druhým autem podat trestní oznámení.
„Ahoj Zlatíčko,“ volala mi.
„Jsi v pořádku?“ Vyhrkla jsem.
„Jo jsem. Proč bych neměla?“
„Koukala jsem z okna.“
„Aha. Jedu na policii podat oznámení.“
„Jasně. Přijedu za tebou,“ třásl se mi hlas ještě teď. Vypnula jsem kameru. Hodila ji do kabelky a vyrazila na služebnu kam mezitím již Tif dojela.
Čekala jsem na chodbě. Bylo to nekonečné. Jedny dveře se otevřely a z nich vyšla Tif.
„Zlatíčko,“ zavolala jsem na ni.
„Ahojky,“ šla ke mně, „frajer začal vypovídat a prý jsem ho napadla.“
„Co že?“ vyvalila jsem oči.
„Jo,“ usmála se.
„Jsem to nahrála na kameru,“ zašátrala jsem jí v kabelce.
„Co?“
„No je to celé, to co dělo na ulici.“
„Ty jsi Zlatíčko,“ vzala si kameru a vrátila se zpět do místnosti.
Za chvíli pro mě přišla policistka, abych šla sepsat výpověď. Popsala jsem, co jsem viděla. Policista, který vyslýchal výrostka byl překvapený tím, že máme záznam celé události. Podle záběru identifikoval další dva.
„Staré známé firmy,“ procedil skrz vousy, „máme tady toho na ně víc. Bohužel, vždy to byla osamělá žena a nebyl žádný důkaz. Tohle je dostane na pár let do chládku.“
„To jsem ráda,“ odvětila Tif.
S tím jsme odjely domů a moc jsme to neřešily. O to víc mě překvapilo, když jsme je za dva dny potkaly na ulici. Právě jsme se s Tif vracely z práce.
„Hele to je ta píp co nás chce poslat do lochu,“ ozvalo se z hloučku mladých lidí postávajících na rohu.
„No jo,“ ozval se další.
„Hele kam spěcháte?“ Tifany se otočila směrem ke skupině.
„Copak, minule vám to nestačilo?“ Tifany ustoupila o pár kroků zpět až se dostala skoro do vozovky. Tím vznikl několikametrový prostor mezi ní a skupinkou. Rukou, kterou mě držela, mě posunula za sebe. Vytáhla jsem mobil a zapnula nahrávání. To mladíkům neuniklo.
„Hele vypni to,“ začal na mě halekat.
„Pánové se uklidní,“ přerušila je Tif. Jeden proti ní vyrazil. Uhnula mu a když jí míjel trefila ho rukou do krku. Zachroptěl. Skácel se a chytil za krk. Další sáhl do kapsy a vyndal vystřelovací nůž.
„Nedělej to,“ varovala ho Tif.
„Nebo co?“
„Nebo se bude střílet,“ vytáhla z kabelky pistoli. Bylo na něm vidět, že ho tato skutečnost překvapila. Jeho zaváhání nebylo dlouhé. Vyrazil proti nám. Z pistole vyšel výstřel. To už jsem volala z mobilu policajty.
Rána mě překvapila. Hned vzápětí se mladík skácel k zemi. Košile se mu začala zbarvovat do ruda. Tifany k němu přistoupila a zmáčkla ránu. Kolem se rozprostřelo ticho. Jako by se zastavil čas. Sirény jsem už moc nevnímala. Seděla jsem na bobku než se mě zeptal jeden ze zdravotníků, zda mi něco není. Byla jsem v šoku.
Tifany mi posléze vyprávěla, že jsem drmolila něco nesrozumitelného. Já si vybavuji až jak sedím na stejné chodbě jako před pár dny.