„Co čekali, že se stane, když chudáka kluka celý léta terorizovali?“ pohlédl na ženu a v jeho hlase byla slyšet výčitka.

„A co mám dělat?!“ zopakovala otázku, přitom rozhodila rukama, jako by to byla chyba všech kolem jenom její ne.

Cestou nemyslel na nic, jenom chtěl být co nejdál od matky, bratra a otčíma, které poslal do věčných lovišť. Sice to nebylo jedno ranou jako od Old Shatterhanda, ale stejně si chvilku pospí.

Konsternovaný bratr se nezmohl na nic, ani na to krýt se, jak ho to učili na karate. Matka zvedla překvapené oči od polévky, která se jí zrovna moc nepovedla, byla přesolená a písmenka rozvařená. Potřebovala stáhnout o několik minut dříve, ale to bylo teď jedno, protože se jí tu perou místo, aby se najedli a dali konečně pokoj.

Dokonce přemýšlel i o sebevraždě, což byla po bohu druhá nejdivnější věc, o níž se dalo dumat. Vlastně to dělal večer, co večer, ale nikdy nenašel dost odvahy, aby to zrealizoval, ani když stál na ochozu zvonice v kostele, který sledoval každý den z obýváku.

Když vyrostl rezolutně to odmítl, dokonce ji nějaký čas vůbec neoslovoval, až otec přistoupil na to, že jí má říkat křesným jménem.

Sehnutý dělal, co každý den, vyměnil vodu, nasypal zrní a seškrabal trus z bidýlek. Pak ho čekalo zalévání zahrádky ze sudu s prorezlou konví.

Nebyl ve stavu reagovat na jeho přihlouplé poznámky, a i kdyby byl stejně by to neudělal. Zařekl se několikrát a vždy, když to porušil přišel zasloužený trest, to byla vedle zvlněného betonu a každodenních výprasků asi ta nejdrsnější škola života jakou mohl zažít.

„Uvidíme se,“ dala mu pusu a zamířila ke vchodu s číslem 183.

Místo odpovědi sklopil zrak na silnici s profilem jako vlnitý plech, který poznal velmi zblízka, když se učil jezdit na kole.