Mlha přede mnou a mlha za mnou postupně ustupuje. Dokonce začínám vnímat monotónní pípání. Jediné co neslyším, jsou hlasy. Nějaké by tu mohly být. Měla bych slyšet mamky starostlivý hlas, otcovo hořekování či bratrovo uklidňování. Měla bych slyšet něco z obvyklého rodinné koloritu, když zpackám další věc ve svém už tak dost zpackaném životě.

Procházka pustými ulicemi osvětlenými plynovou lampou je přesně to co považuji za víc než romantické. Pro někoho to může působit jako kýč, ale mě to připomíná dobu, kterou znám z filmů pro pamětníky. Byla to jiná doba. Byla jiná a noblesní nebo tak mi alespoň připadá při pohledu na zažloutlé nesmrtelné pásky. Škoda, že nikdo z té doby už nežije a doba se nevrátí, i když by mohla.

Než dojdu k baru, kde si musím dát něco procentně hodnotného, mám celkem jasno v tom, že jsem tu jediná v šatech, sukni, prostě jediná bez kalhot. Pokud jsem měla při oblékání před Markétou pocit nahé v trní, tak teď jsem vyhynulý exemplář ve vitríně Národního musea.

Pokud něco opravdu nesnáším, tak je to vlezlost. S blbostí se člověk rodí a nemá šanci ji ovlivnit, ale vytrvalost s jakou někteří strkají nos do cizího talíře, mě dostává do obrátek. Kdyby přidala Markéta jednu jedinou poznámku, asi bych jí řekla něco od plic.

Zvědavost mi nedala, abych se nezeptala kdo to je. Mohla by jenom mávnout rukou, že o nic nejde, protože se spletla. Její smutný pohled prozrazuje pravý opak.

Sobotní rána mají rozhodně svoje kouzlo. Tedy ta, co nejsou v kalendáři mezi 25. květnem a 10. říjnem.

Zhasni, chci zařvat na otravné sluníčko, které mě od konce května do začátku října otravuje svými štiplavými paprsky.

Místo autoritativního hlasu, pod nímž sklánějí moji podřízení zrak, by ze mě vyšlo maximálně nesrozumitelné zachroptění, pokud vůbec.