Stefi - 67 díl - šokující

 

Dlouho jsem hledala slovo, kterým bych vyjádřila co se stalo když jsem byla s Liou v Mnichově. Nějak se mi to nedařilo uchopit. Dokonce ani pochopit. Prostě tohle bych od Stefi nečekala. Rozhodně ale stoji za to si poslechnout jak to vidí ona.

 

Už to že jsem získala v Římě práci byla pro mě větší událost než si kterákoliv z holek dokázala představit. Vyrazit pracovat za hranice bylo něco co bych sama určitě nezkusila.

V rozhodování, které nebylo dlouhé, jestli ani nebo ne, hrálo roli i to, že je tu Tifany a okruh přátel. Doufám, že to budou brzo i moji přátelé.

Už v neděli kdy měly holky obřad jsem se seznamovala s „místními“ holkami. Pravda orientace trochu jednotvárná, ale jinak každá zajímavá a originální. Upjatá Lia, sarkastická Celestýna, lehkovážná Lenny, poněkud zamlklá Veronika a pak úplná záhada Velia.

Ta jediná byla nespárovaná a tak když jsme se přesouvali do Kolosea, přidala jsem se k ní. Stejně jako Veronika nebyla zrovna upovídaný typ. Dokonce bych řekla, že byla zamlklá jako skála. I ryby jsou proti ní ukecané drbny.

Musím se pozastavit u obřadu. Vlastně u celého divadelního představení, které obřadem nakonec vyvrcholilo. Holky se tvářily hrozně tajemně a my s Ivet a Pavlem jsme vlastně vůbec nic netušili.

Až když na konci vyšly královny na scénu prozradila nám Lia, že je to Marta a Tifany. Bylo to úžasné. Asi bych nevymyslela zajímavější obřad. Mělo to noblesu a přitom v tom byla trocha recese. Navíc to holkám moc slušelo.

Když obřad skončil, chtěla se Velie vrátit do klubu. Nebyla jsem proti. Po cestě jsme někde ztratily party. Za námi zpět nedorazily. Neměla jsem telefon na Lenny a holky jsem nechtěla rušit. Velia se nabídla. že u ní mohu přespat. Když viděla, že se nemám kam vrtnout. Neodmítla jsem. Dokonce se i rozpovídala.

Vyklubala se z ní příjemná holčina. Něco mě na ní přitahovalo a nebyla jsem s to rozeznat co. Nesnažila jsem se to řešit. Už to jaký směr nabral můj život mě zaměstnávalo.

Trochu mě překvapilo, že Tifany hned po svatbě odjela na služební cestu. Ani líbánky si s Martou neužily. Ta vypadala dost naštvaně.

Když odjel Pavel s Ivetkou, prospali Tifany odjezd, tak jsem se přestěhovala od Lenny k holkám. Nabídly mi, že můžu okupovat pokoj pro hosty než si něco najdu. Nehledala jsem dlouho. Asi za týden se uvolnila garsonka o patro víš. Nezaváhala jsem.

Hned první pátek mě vytáhla Marta do klubu. Všechny jsem je znala. Ani mě nepřekvapilo, že to byla stejná sestava jako byla na svatbě. Pravda trochu mi chyběla pánská společnost. Ne že by v klubu nebyli kluci, ale by jasné, že ty já rozhodně zajímat nebudu.

Ten chybějící článek doplňovala Velia. S ní jsme neměla pocit, že mi něco chybí. Její spokojený pohled by uklidnil i cholerika, který má právě záchvat zuřivosti. Její pohoda se postupně přenesla i na první pohled protivnou Celestýnu.

„Co děláš o víkendu?“ Zeptala se Velia.

„Nic,“ přiznala jsem se, „asi budu lenošit.“

„Nechceš se projít po městě?“

„Ráda.“

„Bezva. Tak zítra v poledne u Kolosea?“

„Určitě,“ souhlasila jsem. Velia se zdála být spokojená.

„Co si tam špitáte vy dvě?“ Pojala Celestýn podezření.

„Ale nic,“ uklidnila ji Velia.

„Co je šeptem to je čertem,“ škádlila ji.

„No s čertem radši ne,“ smála se Velia.

Druhý den jsem měla co dělat, abych se na poledne vyhrabala. Velia už tam netrpělivě přešlapovala. Stihla jsem to. Když jsem přecházela od metra rozezněly se zvony.

„Hezké poledne,“ pozdravila jsem jí.

„Hezké,“ usmála se na mě.

„Kam vyrazíme?“

„Napadá tě něco?“

„Plně se svěžím do tvých rukou,“ usmála jsem se na ni.

„Tolik důvěry. Pokusím se nezklamat.“ Vyrazily jsme na jak říkala malé kolečko. Velia byla schopná vyprávět prakticky o každém kamenu, který jsme potkaly.

„Nejsi náhodou průvodkyně?“

„Ne,“ zarazila se.

„Umíš nádherně vyprávět a víš toho tolik.“

„Nevím toho zase tolik,“ bránila se.

Pokračovaly jsme. V jeden moment jsem jí chytla za ruku, abych neupadla. Překvapilo jí to.

„Promiň to ta dlažba,“ omlouvala jsem se.

„To nic,“ tvářila se nesměle. Když jsem se pustila chytila za ruku ona mě.

„Taky dlažba,“ usmála se. Už jsme se nepustily.

Bylo to zvláštně příjemné. Jiné než jít po městě třeba s Richardem. Jako bych šla permanentně na červenou. Ne že bych se pořád ohlížela zda mě nechytne strážník za límec. Přesto. Po chvíli se ten pocit ztratil a zůstal už jenom příjemný z její blízkosti. Obešly jsme část města a dostaly se zpět ke Koloseu.

„Nezajdeme na ně?“ Navrhla jsem.

„Můžeme,“ souhlasila neochotně Velia.

„Nazdárek,“ nevěřila Loreta, tomu že nás vidí, „kde máte zbytek?“

„Vyspává,“ zasmála jsem se.

„A vy?“

„Poznávám Řím.“

„Aha,“ culila se.

„Co si dáte?“ Objednaly jsme si. Velia pokračovala ve vyprávění. Přerušila ji až Loreta, která nám přinesla pití. „To je zajímavé,“ dodala.

„Nezajdeme ke mně?“ Navrhla jsem. „Pronajala jsem si byt nad Tifany a Martou.

„Můžeme,“ souhlasila. Zaplatily jsme a vyrazily ke mně. Chytly jsme se za ruce, když jsme vyšly z baru a jenom jsme za sebou slyšely hvízdnutí.

„Tak a drbárna pojede na plno. Než k tobě přijedeme tak to bude vědět celé město.“ Měla pravdu před domem jsme potkaly Lenny, která šla něco koupit do večerky.

„Ahoj Hrdličky,“ usmála se na nás, „nechcete se večer stavit?“

„Nechceme rušit,“ odmítala Velia.

„Neblázni je to jenom malej mejdan,“ uklidnila ji Lenny.

„Rády,“ souhlasila jsem.

„Tak jo,“ přidala se i Velia.

„Máš to tu hezké,“ pochválila mi byt.

„Děkuji, je to ještě takové sirové. Nemám tu ani moc věcí.“

„To je právě to hezké. Když se pak zabydlíš, tak si prostor zakrámuješ.“

„To máš pravdu,“ vzpomněla jsem si na svůj byt doma.

„Vážně chceš jít k Lenny?“

„Nemusíme, jestli nechceš.“

„No,“ začervenala se. Je asi jasné, že večer dopadl úplně jinak než se tvářil ještě před vstupem do domu. Bylo to. No bylo a doufám, že ještě bude. Asi budeme hledat větší byt.