Tifany - 43 díl - sama

Přílet byl stejný jako když jsme přiletěly na dovolenou a přesto jiný. Úplně jiný. Byla jsem tam sama. Stovky kilometrů od své lásky. Od toho nejcennějšího, co mě v životě potkalo. Dorazila jsem do hotelu. Vybalila jsem nejnutnější a natáhla jsem se na postel. Byla jsem úplně sama, samotinká, v cizím městě a v cizí zemi, kde nikoho neznám. Vůbec nikoho. Vzala jsem telefon a vytočila rychlou volbu.

Budu si muset koupit místní telefon, napadlo mě.

"Ahojky Zlatíčko." Ozvalo se ze sluchátka. V tu chvíli jako by se rozestoupil strop a na chvíli jsem ucítila její přítomnost.

"Ahojky Miláčku, tak jsem se ubytovala a myslím na tebe. Už aby jsi tu byla."

"Taky se na tebe moc těším. Podle všeho to vypadá, že bych mohla vyrazit už začátkem příštího týdne. Musím o víkendu zajet k našim a zabalit nám věci, které budeme potřebovat."

"A zařídit spousty dalších věcí," přerušila jsem ji.

"A zařídit spoustu dalších věcí," souhlasila, "co máš v plánu?"

"Nevím, asi zajedu do města, musím si koupit místní telefon a zavolat na ty inzeráty. Zítra mám ten pohovor a pak bych se chtěla podívat na ty byty. Tedy pokud budou ještě aktuální."

"Určitě. Musím jít, máme poradu vedení." Přerušila mě Niki.

"Cinkneme si večer. Budu na Skypu."

"Určitě. Pa."

Vyrazila jsem do města. Koupila si nový telefon, zařídila lítačku, domluvila si prohlídky na zítřejší odpoledne a pak jsem se šla jenom tak pocournout. Najednou jsem byla u Kolosea. Že bych se stavila v Duhovém baru?

Neodolala jsem a vyrazila tam. Sedla jsem si na bar a objednala jsem si latté. Všimla jsem si servírek, které nás pozorovaly v létě. Ta co pokukovala po Niki, mi nesla kávu a nezapomněla se zeptat. "Kde máte přítelkyni?"

"Přijede příští týden." Uklidnila jsem jí.

"Aha. Nedávno jste tu byly. Chystáte se sem znovu?" Snažila se nemotorně tahat ze mě informace.

"Uvidíte nás asi častěji." Uklidnila jsem jí a ona to hned špitala mojí fanynce. Té se rozzářily oči jako dítěti před vánočním stromečkem.

Dopila jsem kávu a vydala se do hotelu. Připravit se na zítřejší pohovor. Dopadl z mého pohledu nad očekávání dobře. Pak jsem vyrazila na prohlídky. Oba byty byly hezké, ale jeden se mi líbil opravdu moc. Na fotkách nevynikla jeho prostornost, světlost a nakonec i okolní vybavenost. "Beru." Plácla jsem si s majitelkou a složila jistinu. "Kdy se mohu nastěhovat?"

"Hned. Podepíšeme smlouvu a klíče jsou vaše."

"Domluveno." Podepsala jsem a rovnou v bytě zůstala. Sedla jsem si na terasu s nádherným výhledem na město. Byt byl zařízený, stačilo si přivést z hotelu kufr a nakoupit jídlo.

"Tak jsem jeden z těch dvou bytů vzala." Volala jsem Niki.

"To je dobře a který?"

"Ten co se ti víc líbil, je vážně hezký a ten výhled z terasy. Pošlu ti fotky."

"Zlatíčko už se moc těším. V úterý za tebou vyrážím." Potěšila mě skvělou zprávou.

"To jsem moc ráda. Moc mi chybíš." Posmutněla jsem na chvíli. Na velké smutnění nebyl čas. Odhlásila jsem se předčasně na hotelu a zašla do okolních krámků nakoupit základní věci.

Uvařila jsem si čaj a sedla si na verandu. Ten výhled mě úplně pohltil. Z rozjímání jsem se probrala až se západem slunce. Udělala jsem pár fotek.

Sedla si do pracovny ke stolu, vybalila notebook a dokonce se mi podařilo se připojit na internet.

Poslala jsem fotky Niki na mail. Za chvíli přišla odpověď, že jsou úžasné. Ještě byla v práci. I mě čekala práce. Zkontrolovala jsem lidi ve firmě a pak vyrazila na procházku do probouzejícího se města. Klubu jsem se protentokrát raději vyhnula a šla domů. No, domov to vlastně bude až přijede Niki. Ale ona mi jistě odpustí, když našemu novému bytečku budu tak říkat.

Na schodech jsem potkala mladou ženu, které jsem nevěnovala pozornost, neboť jsem byla zabraná do vlastních úvah a plánu na zítřek.

„Dobrý den,“ oslovila mě, když jsme se míjely, „neznáme se?“

„Dobrý den, myslím, že ne, přistěhovala jsem se teprve dnes.“

„Ale jistě,“ přerušila mě, „byla jste včera v ComingOutu a před časem jsem vás dokonce viděla s velmi krásnou brunetkou.“

'To snad není možné. Zajdu dvakrát do jednoho klubu a už mě lidé zdraví na ulici,' pomyslela jsem si.

„Ano včera jsem tam opravdu byla.“ Souhlasila jsem.

„Já jsem Lílie.“ Natáhla ruku.

„Tifany, těší mě.“

„A kde je brunetka, co s tebou byla v klubu?“

„Přijede příští týden.“

„Vy tu budete bydlet?“ Pokračovala ve výslechu.

„Ano. Máme v plánu tu strávit nějaký čas.“

„To je úžasné. To budou mít holky radost.“

„Myslíš barmanky?“

„Jo, Sofie a Loreta. Básnily o vás. Navíc každá o jiné.“ Usmívala se.

„Jo včera mě podrobily výslechu.“

„Já tě tu zdržuji, promiň. Nechceš se večer stavit na kus řeči?“

„Pokud nebudu rušit, tak ráda.“

„Nebudeš, nikoho teď nemám.“ Pokoušela se cosi naznačit.

„Ale já jo.“ Ukázala jsem prstýnek.

„Jste svoji?“ Zeptala se a já souhlasně přikývla. V jejích očích bylo vidět obdobné pohasnutí plamínků jako u číšnic.

„Jestli to mění situaci, nemusím chodit.“ Snažila jsem se vybruslit z trapné situace.

„Nebuď bláhová, vůbec ne. Určitě přijď kolem desáté?“

„Není to pozdě?“

„V Itálii? Vůbec ne.“

„Budu se těšit.“ Pokračovala jsem domů. Kolem desáté jsem vyšla o patro víš a zazvonila.

„Pojď dál.“ Přivítala mě Lili. Neopomněla jsem zaběhnout pro láhev vína, na návštěvu se přeci nechodí s prázdnou. Měla z bytu stejný výhled jako my. Zahleděla jsem se z otevřených dveří na verandu.

„Je to úžasný pohled co?“ Vytrhla mě.

„Je.“ Souhlasila jsem. Na verandě už seděly dvě ženy.

„To je Lenny a Veronika.“ Představila mi své kamarádky.

„Tifany.“ Potřásla jsem jim rukama.

„Lili nám vyprávěla jaký jsi udělala dojem.“ Nadhodila Veronika.

„Slovanské typy tu frčí.“ Smála se Lenny a pohladila Veroniku.

„To je na mě tak poznat, že jsem Slovanka?“ Divila jsem se.

„Je. Já jsem taky.“ Usmála se Veronika.

„A odkud?“

„Z Prahy z České republiky.“ Odvětila Veronika jako by nic a upila z poháru zajímavě vyhlížejícího koktailu, který mi Lili právě přinášela.

„Děkuji.“ Vzala jsem si sklenici. „Já taky.“ Pokračovala jsem jako by nic.

„Vážně?“ Neskrývala Veronika překvapení.

„Vážně.“ Potvrdila jsem.

„To je úžasné.“ Odpověděla česky. Lili a Lenny se na sebe nechápavě podívaly. Veronika je uvedla do obrazu, že jsme obě ze stejného města.

„To je náhoda.“ Smála se Lili.

„To je.“ Souhlasila jsem a i Veronika přikývla a usrkla z poháru.

„A co tě sem přivedlo?“ Vyzvídala.

„Toulavé lodičky.“ Usmála jsem se. I holky to pobavilo. „Byly jsme tu s manželkou na dovolené a nějak mě to sem od té doby táhne a tak jsem si říkala, že by nebylo špatné změnit na čas podnebí.“

„A kde máš manželku?“ Zeptala se Lenny.

„Zařizuje doma ještě pár věcí v práci a příští týden sem přiletí. Já měla domluvené pohovory už teď, tak jsem přiletěla dřív.“

„A co dělá?“ Přidala se Lili.

„Šéfku marketingu.“

„Tu zrovna hledáme.“ Ožila Lenny.

„Vážně?“

„Ano. Příští měsíc na tom postu končí současná vedoucí.“

„No vida, tak to by se tam mohla příští týden zastavit na pohovor.“ Nadhodila jsem.

„Umí italsky?“

„Na rozdíl ode mně ano.“ Usmála jsem se.

„Tak to je dobře,“ podala mi vizitku,“ až přiletí, ať mi zavolá a domluvíme termín.“

„Skvěle díky moc.“ Schovala jsem si vizitku.

„Nemáš vůbec za co, musíme si přeci pomáhat.“

„Tak dost o práci.“ Přerušila nás Lili.

Ještě chvíli jsme klábosily o tom, jak se jim žije v Itálii a jaké je to v Čechách. Pak jsem se rozloučila a šla spát.