Pondělní ráno. Návrat po dvou volných dnech do pracovního procesu, už to je samo o sobě dost šílené. U mě umocněný týdenní samotou. Niki by dnes měla za mnou vyrazit autem. Smska po cestě do práce oznámila, že Drahoušek právě vyráží. Přání příjemné cesty v odpovědi zní tak trochu divně. Vše je divné.
Recepce přerušila moje chmurné myšlenky. Asistentka mě uvedla do zasedačky na moji první poradu vedení. Jak nemám ráda porady a ještě k tomu hned v pondělí ráno. Myšlenkami někde na cestě sedím vedle Miláčka a ukrajuji jeden kilometr za druhým.
"Milé dámy, ráda bych mezi námi přivítala novou posilu. Tifany povede programátorské oddělení."
Uvedla mě ředitelka. Místa kolem mě obsadily samé ženy. Trochu překvapivé, že podnik vede dámský klub. Ještě víc mě překvapila ob jednu sedící Lenny, kamarádka sousedky z domu kde bydlím. Postupně se všechny představily. Moje nulová znalost italštiny je donutila probírat vše v angličtině. Nejsem na tom tak špatně, umím počítat do pěti. S tím si bohužel na poradě asi moc nevystačím.
V průběhu řešení aktuálních věcí mě holky postupně uvedly do zvyklostí a běhu podniku. Diář ležící přede mnou postupně pokrývaly úkoly. Hned první den toho není málo. Moje předchůdkyně v tom tak trochu plavala. Její neschopnost zvládnout pánský klub programátorů, jí nakonec zlomil pomyslný vaz.
Porada naštěstí netrvala moc dlouho, i tak na mě navršila práce na víc než jeden týden. Další porada mě čeká s tím programátorským výkvětem, kterému budu šéfovat. Většina chlapů má pocit, že ženská je neschopná pochopit složitost jejich práce. Moje strategie jednoznačně směřuje k tomu, vykoupat je ve vlastní šťávě.
Upozornění Márie, mojí pravé a možná i levé ruky, jsem rozhodně nebrala na lehkou váhu. Vím co ta banda dokáže. Jak jinak, vše začíná a končí u hlavního programátora Maxe. Ten šikula si brousí zuby na mojí židli. Nebude to mít tak jednoduché. Už to, že mi dala Lia přednost před ním, to něco znamená.
"Dobrý den pánové," vstoupily jsme s Márií do zasedačky.
Kolem stolu to jenom zahučelo. Po mém krátkém představení si poslechnu jejich jména s krátkým popisem toho, co chlapci umí. Mária mi připravila stručný výtah včetně fotek. Do kolonky poznámka začala přibývat písmenka, dávající dohromady jednotlivá slova a tvořící základní přehled o těch, jenž mají v budoucnu plnit pracovní zadání.
Uprostřed kolečka došlo na Maxe, jeho zjevně znuděný výraz a nápis na čele nemohl obsahovat nic jiného než - mám tě na háku. Jakoby přede mnou seděl minimálně Zeus. Neustálé poznámky mým směrem. Je to borec.
Místo odpovědi na moji otázku procedil mezi zuby něco, čemu rozumíte i v italštině. Většinou začínáte v cizím jazyce nadávkami. Je to zajímavé a rozhodně i užitečné. Mária mi potvrdila, že jsem podle něho kráva. Trochu silná káva v našich zeměpisných šířkách. Tady to tak neberou. Oni možná ne, ale já ano. V kolonce jazyky má angličtinu. Ani moje opakovaná otázka s tím, že očekávám odpověď v angličtině s ním nehnula.
„Poprosím vás, aby jste opustil poradu. Pro zbytek dne máte neplacené volno.“
S Maxem to nehnulo, ale ostatní zpozorněli. Čekají, co na mojí výzvu udělá jejich polobůh. Ten nehnul ani brvou. Přeci ho nějaká naplavenina nevyhodí z jeho židle. Ostatně podle toho, jak jsme tu seděly na první poradě, by to měla být moje židle.
Nezareagoval ani na druhou výzvu, aby opustil poradu a přišel, až si srovná v hlavě kdo je tu šéf. Zvedla jsem telefon a zavolala ostrahu. V zasedačce to jenom zahučelo. Za minutku se objevili dva z ochranky.
"Vyveďte Maxe," dala jsem jim pokyn.
Hodil na mě pohled, co by zabíjel. Dva statní, jistě ne příliš inteligentní chlapíci na mě chvíli nechápavě koukali. Mají vyhodit člověka, co před nimi nezapomene při každé příležitosti připomenout svoje neotřesitelné postavení ve firmě? Vlastně je podle svých slov největší kápo. Až moje visačka s popisem pozice je konečně rozhoupala k činnosti.
Max nevěřil vlastním očím a nebyl schopen jakéhokoliv odporu. V zasedačce to jenom zahučelo. Teď rozhodně mám jejich pozornost. Nikdo další nenaznačil, že by měl problém pracovat pod mým vedením. Sesazení nedotknutelného jim vzalo jistotu, že oni sami ho nemohou následovat.
Kolečko tak doběhlo bez dalších obstrukcí a dokonce v angličtině. Na konci porady jsem všem poděkovala. Nešlo zapomenout na přání plodné spolupráce. Nemám ráda tyto obecné, nic neříkající fráze. Nenapadlo mě, jak jinak ukončit pro mnohé z nich nečekanou poradu. Na jednotlivé pracovní věci dojde později.
Nejdřív musím zjistit, na čem všem vlastně pracují. Mária mi ukázala jak funguje systém zakázek. Její přehled mi v prvních dnech hodně pomůže. Není nic, o čem by nevěděla. Pořád ještě není schopna vstřebat, jak jsem s Maxem vyběhla. Nebyla jiná možnost, rozhodně nehodlám skončit jenom proto, že takový vořez prut má zálusk na moje místo.
Na nabídku jít společně na oběd, odpověděla otázkou, zda nepůjdu s vedením. Ráda bych získala během oběda důležité informace. Telefon mě přerušil v přemlouvání Márie, ať jdeme spolu. Lenny mi nedala na výběr. Chodí společně každé pondělí na oběd. Je těžké najít v diářích jednou týdně volno na oběd. Tak si nastavily, že to bude stůj co stůj pondělí. Na tuto hodinu vážně není možné do diáře nic blokovat.
Dnes mají některé hned po obědě domluvené schůzky, tak je objednané jídlo do zasedačky. Musím vyrazit také. Oběd s Máriou odkládám velmi nerada na zítřek. Je to první, co mi zapisuje do mého diáře.
Stejně rozsazené holky jako při ranní poradě. Lenny překvapená, že o pondělních obědech nevím. Poslíček právě přinášel jednotlivé balíčky. Mě přistála na stole čína. Tak teď už vím, proč se mě ráno Márie ptala, co ráda jím. Moje odpověď teď leží přede mnou.
V uvolněné atmosféře holky vyzvídaly vše, co je jenom napadlo. Tolik otázek jsem vážně nečekala. Holkám neuniklo, že znám Lenny. Po krátkém obědě mě pohltila kancelář. Vstřebávání informací, které na mě Mária chrlila, zabralo zbytek pracovní doby. Hlava jako pátrací balón. Konec pracovní doby mě vysvobodil. Jen co jsem dosedla na terase, zazvonil mobil.
"Jsem pod barákem Zlatíčko," potěšila mě Niki.
Podzemní garáž pohltila naše autíčko. Niki je konečně zase u mě. Auto naplněné až po střechu počká. Nejdřív pořádné přivítání. Přibila mě na nejbližší sloup, podpírající strop. Týdenní odloučení dohnat v pár minutách není možné, ale můžeme to alespoň zkusit. Další chvíle spojené s vynášením věcí z auta, doprovázelo moje vyprávění. Nejvíc samozřejmě dnešní porada.
„Hned na první poradě vyrazit hlavního programátora. To jsi celá ty.“ Rošťácký výraz v unavené tváři. V nejkrásnější tváři na světě.
Jsem hrozně moc ráda, že přijela. Věčné město je teď jenom naše. Trochu kazit to bude práce. Snad to nebude moc ani příliš. Konečně máme všechny tašky doma. Poslední překvapení musí přijít na konec.
"Wow, to je nádhera," ohodnotila výhled z terasy.
Potvrdila, že žádný obrázek nedokáže nahradit tento výhled. Vinný střik jí po dlouhé cestě přišel vhod. Lílie zvonící u dveří, nebere ne jako odpověď. Když musí, tak musí. Přivítala se s Niki. Plánované večerní posezení jsme jí rozmluvily až za pomoci Niki únavy z cesty. Zítra už jí zřejmě neunikneme. To je Italská pohostinnost v praxi.
Obě usazené na terase popíjíme osvěžující limonádu. Další vinný střik už by po tak náročné cestě asi nebyl tou nejlepší variantou. Niki povzdechnutí, co tu bude celé dny dělat, přišlo jako na zavolanou. Než stihla dodat, že bude klidně celé dny trávit na terase, podala jsem jí vizitku. Má domluvený pohovor. Dnešní setkání s Lenny vlastně rozluštilo v jaké firmě.
„Vážně ve stejné firmě?“ Překvapená Niki zapomněla na lelkování.
Stejně jako souhlasila, že Řím je taky malá díra. Vlastně jsme přeletěly z jedné vesnice do druhé a o trochu starší. Další pokračování večera už probíhalo v postýlce. Lenny ráno oznámila, že pohovor bude další den v deset ráno. Skvělý začátek.