Život by se dal definovat jako jedna nikdy nekončící párty. Je to jenom o úhlu pohledu. Mě to přišlo jako snový začátek. Ještě před pár dny jsem byla o pár set kilometrů severněji a teď sedím na terase s nejkrásnějším výhledem na město jaký si jen můžete přát. Dokonce mám novou práci a co víc, Miláček jí doufám bude mít taky.
Samozřejmě chceme uspořádat večírek, to tu patří k dobrému vychování. Ostatně kde ne. Tím spíš, že po týdnu tu znám tolik skvělých lidiček. Než na něj dojde, jde Niki na pohovor. Čas těsně před obědem nabízí možnost zajít spolu na něco k snědku.
Její trochu rozpačitý obličej vykoukl z poza futer. Není přesvědčená, že to vyjde. Protože ještě nemá místní telefon, napsala do dotazníku můj. Další z mnoha věcí, které musí ještě vyřešit. Taky jsem mohla koupit rovnou dva. Možnost, že by snad za mnou nepřijela byla málo pravděpodobná. Byt jsem vybrala za nás obě, tak aspoň mobil si může vybrat sama.
Nepříliš ucházející ospravedlnění, zatím co vyrážíme na oběd. Vážně neví jak mohl pohovor dopadnout. Oběd proběhl naštěstí v úplně jiném duchu je třeba ještě pár věcí zařídit. Není to nic zásadního, ale udělat to musíme. Oběd z talířů zmizel na místní poměry nezvykle rychle. To je ten náš neustálý spěch. Tak alespoň procházku si užijeme.
"Niki je přijatá. Udělala na Liu dojem. Ať přijde zítra na desátou podepsat smlouvu." Zavolala mi před koncem pracovní doby Lenny.
Vážně skvělá zpráva. Co po obědě vypadalo jako ne příliš jisté, je potvrzené. Obě máme práci. Tak že nemusíme mít obavy z brzkého návratu domů pro nedostatek peněz. To je vážně skvělé. Hned jsem jí nezapomněla pozvat na sobotní plánovanou oslavu. Pozvání přijala. Přijde i s Veronikou. Abych si začala psát kolik lidí vlastně nakonec přijde. Fau pa hned při prvním mejdanu v podobě nedostatku jídla nebo pití, to bych nerada.
Zavolala jsem tu skvělou zprávu Niki. "Nečekala jsem, že budu tak brzo pracovat," přiznala. Mám podobné pocity. Místo plánované dovolené zítra zpět do práce. Jediné co mě trochu znepokojuje, je práce v jedné firmě. Nikdy jsem s žádnou partnerkou nepracovala pod jednou střechou. No možná práce pro Romana tomu byla nejblíž. Tam jsem byla v pozici dodavatele. Podstatný rozdíl, když je člověk zaměstnán na Ič a na hlavní pracovní poměr. Jistě, jediný kdo to nakonec vnímá jste jenom vy. Majitel má pocit, že může buzerovat dalšího člověka.
Mária mi zavolala Maxe, který si na uplynulé dny vzal volno a dorazil až dnes. Moji výzvu k usednutí přešel úšklebkem a zůstal stát. Ostatně by to byla poslední židle, na níž by v tomto oddělení seděl. Původně plánované vyjasňovaní toho co a jak vzalo hned při jeho příchodu za své. Jeho vzpurný pohled – mám tě na háku kozo – mě přiměl vytáhnout připravené desky ze stolu.
Jistě nejsem tak naivní, abych si myslela, že na jejich použití dnes v žádném případě nedojde. Nedělám s lidmi zase tak dlouho, přesto v nich čtu celkem spolehlivě. Nedávno absolvované školení o řízení lidí, mi jenom potvrdilo, co jsem si myslela. Není nad to, nechat si ověřit odborníky svoje tušení za opravdu nekřesťanské peníze. Teď mám rozhodně dobrý pocit, že nedělám předčasné či unáhlené závěry.
Desky nadepsané jménem upoutaly jeho pozornost. Ano, je na nich jeho jméno. Pár papírů a mezi nimi i písemné výtky k jeho práci od předchozích vedoucích. Papír ležící na samém vrchu s tučným záhlavím přečetl i na dálku několika metrů. Ztuhlé rysy, samolibý úsměv je ten tam. Splynutí s bílou stěnou je otázka pár vteřin. Tak přesně tady končí sranda a začíná zábava. Jenom je důležité stát na té správné straně. A to on nestojí.
„Tady mi to podepiš,“ poslala jsem po stole dva papíry ukončující jeho zaměstnání v této firmě.
Překvapilo ho, že Lia ten papír už podepsala. Předcházela tomu docela vášnivá debata v její kanceláři, na jejímž konci byl jednoznačný výsledek. Snaha bránit ho, pod tíhou argumentů postupně ubírala na síle. Nakonec usoudila, že mám pravdu. Trochu násilné otevření očí. Kdyby toto dokázala moje předchůdkyně, tak bych tuto práci neměla. Max by jí neměl tak jako tak. Co na tom, že jedna z významných podílnic je jeho teta.
Podepsaný papír doklouzal i s tužkou zpět. Osobní věci mu pošleme. Okamžitý odchod zajistila ochranka. Moje chvíle pomsty? Ale ne, jenom opatrnost. Stačí málo a práce na všem může být zmařena. Pár úhozů do klávesnice a je po všem. Malá pomsta možná. Mária svolala poradu do zasedačky.
Oznámení o konci Maxe a pár dalších organizačních změnách, které mají eliminovat fungující chaos, zapůsobily jako morová zpráva ve středověku. Všeobecné zděšení čitelné z jejich tváří. Jejich bůh stržen z pědestálu rovnou do hlubin moře. Jak neuctivě barbarské, chuť na pomstu vyprchal s mojí poznámkou, že pokud někdo nechce přijmout nová pravidla, nebudu mu bránit odejít.
"Jdeme dnes do klubu, nepůjdete taky?" Překvapila mě Lia odpoledne telefonem. Rozuměla jsem dobře množnému číslu? Ví snad, že nejsem sama? Lenny právě vstupující zaslechla konec rozhovoru. Můj zmatek nad pozváním rozptýlila letmým úsměvem a mávnutím ruky ve stylu – tady se nic neutají a všichni vědí o všech všechno. Odkud ví Lia, že Niki je moje přítelkyně, není těžké odvodit. Mám pocit, že ten zdroj informací stojí právě přede mnou.
Domácí souhlas přišel bez jakéhokoliv přemýšlení. Jak jinak poznat všechny lidi, které se kolem mě za těch pár dní vyrojili než na pravidelné akci. Jediné co nabouralo idylku uklizeného bytu jsou krabice, které právě dorazily. Část našeho domova ukrytá v papíru a lepence. Na vybalování bude dost času o víkendu. Uvítací párty odkládáme na příští víkend. Bude více času na její organizaci. Pozvat všechny můžeme už dnes večer. Mám pocit, že si páteční akci nenechá nikdo ujít.