Nejenom prací živ je člověk. Tohle věděli již ve středověku a podobné je to i dnes, jenom výběr her máme poněkud rozmanitější a v některých případech se lidé už jenom spíše baví. Podobný zážitek nabízí každoroční napěchovaný kalendář Gay pride, pořádaných po celém světě.
Ranní porada přinesla zajímavou otázku, zda by jsme nevyrazily do Holandska. Vážně nechápu, proč se chce Lia trmácet takovou dálku. Tulipány už odkvetly a není tam nic zase tak zajímavého. Tedy až na Gay pride. Nápady typu – vyrazíme do cofee shopu, tak zůstaly upozaděny.
"Jsme pro," usmála se Niki, "před lety jsem tam byla a bylo to moc prima."
Takovému argumentu neodoláte. Pokud Niki něco označí slovem prima, je to jistota. Dobrá zábava a zajímavé prožitky zaručeny. Ani agent z cestovky nedokáže víc, než její jediné slovo. Mocné kouzlo zůstane, jak pevně doufám, nezlomeno ani po našem návratu. Zamluvené letenky, stejně jako ubytování je během dne zařízeno. Čeká nás nezřízený víkend plný tance, zpěvu a ... No tak do toho vážně nejdu. Nevím co na té odporně smrdící slámě lidi vidí.
Niki zasněný pohled během zbytku dne naznačil, že to nebylo jenom prima. Muselo v tom být něco víc. Večerní posezení na terase jí snad rozváže jazyk. Ani na obědě nechtěla nic prozradit. 'Miluji' její stav – jsem tajemný hrad v Karpatech a nic ze mě nedostanete. Naštěstí ho nemívá často. K tomu jí ani dlouho nevydrží. Večerní opravdu suché Martini zapracovalo.
Nevšední příběh, odehrávající se před mnoha lety mě pohltil. Její jiskra v oku tomu napomohla. Seznámení s jednou trans holkou z Holandska na počátku nevypadalo tak zajímavě, jak po pár měsících pokračovalo. Její občasné jízdy po dálnici vedoucí kolem Niki domu, zapříčinily jejich setkání.
Během jedné z cest společně vyrazily na občasné srazy. Byla to tehdy skvělá akce. Minimálně do doby, než se milá Holanďanka picla. Byla tak mimo sebe, že měli co dělat, dostat jí do auta. Niki sama pak z auta do postele. Vážně taškařice. Pak přišla nabídka, že může přijet k ní na dovolenou. Při jedné cestě kolem Niki vyzvedla.
Vážně zajímavé. Něco takového bych neodmítla. Ani Niki nabídku neodmítla. Krom skvělé dovolené v zahraničí si navíc užila svého druhé šatníku měrou vrchovatou. To jí hodně ovlivnilo v dalším rozhodování co se svým životem. Žít čtrnáct dní není to samé jako žít tak po zbytek života, ale hodně to napovědělo. Jak sama po těch letech uznává – dobře napovědělo.
Rozhodnutí nepřišlo hned po návratu, na to byla Niki příliš negativně naladěna k této změně, diplomaticky řečeno. Jistě její životopis není povinná četba, nicméně se ke mně něco dostalo. Třeba oblíbený kvíz - Víš jaký je rozdíl mezi transvestitou a transsexuálem? Překvapivá odpověď : půl roku. Ten půl rok přišel o pár měsíců později. Holandská dovolená na tom měla nepochybně svůj díl.
Návrat zpět do Holandska je pro ní tak plný veselých vzpomínek. Poprvé na vlastní kůži zažít, jaké je to vyrazit ve městě za denního světla ven. Pár pokusů za sebou už měla, ale nic velkého. Tohle je nepochybně něco úplně jiného. Těžko popsatelného. Knedlík v krku visí do té doby, než vám dojde, že vlastně ani nemá proč. Dnes si na knedlík ani nevzpomene. Vidí jenom plné ulice roztančených lidí. Nedělní nekonečný had pestrobarevně vystrojených lodí plujících po kanále.
"Mám pocit, že víc lítám než jezdím autem," smála jsem se, když jsme s holkami nastupovaly do letadla směr Holandsko.
Velia se k letu postavila statečně čelem. Všeobecná pochvala, jak moc jí to sluší, v kontrastu s podezíravou tváří paní rentgenující nás, zatím přístroj před ní ozařuje naše zavazadla. Potvrzení od doktorky rozšafnou paní uklidnilo. Nebýt za námi hromada lidí, asi by si s námi chtěla snad i vyprávět. Takto jenom prohodila, že drží palce. O synovcovy/neteři jsem zaslechla už jenom z povzdálí.
Vzrůstající neklid v její pobledlé tváři, už nejde přičítat nervozitě z kontroly. Tu má Velia za sebou. Neopodstatněná panika z létání propukla při vstupu do tubusu končícího před otevřenými dveřmi letadla. Prášky na uklidnění ještě nezačaly fungovat. Pro její i naše dobro doufám, že zaberou než se ta plechovka odlepí od země. Nerada bych byla svědkem, jak jí kurtují k sedadlu a projde kolem celé osazenstvo letadla, aby ji uklidňovalo nejrůznějšími věci,které propašovali v příručním zavazadle. Obrázek z jednoho komediálního filmu mi vyloudil úsměv na tváři, zatímco kapitán začal odpočítávat poslední minuty do startu.
"Hlavně se mi holky v Amsterodamu neztraťte, víte jak velké je to město," pronesla Lia obavu hned po přistání.
Letadlo dorolovalo k terminálu, který nás vypustil za našimi zavazadly. Velia získala svoji barvu zpět až poté, co zůstala letištní hala za ní. Tvářit se jako dealer heroinu co spolykal v prezervativech zabalené bílé svinstvo nepůsobí na ostrahu příliš pozitivně. Nervozita z létání dnes příliš nefunguje.
Zaparkovaná dodávka a usměvavá Margaret vedle ní. Ještě naskládat náklad srovnatelný s expedicí na měsíc. Jak to nebohé vozítko všechno pojme, vážně netuším. Tolik krámů na prodloužený víkend.
Výhled z okna pensionu je celkem monotónní, jak už to tak v Holandsku bývá. Šedivá silnice, která z šesti pruhů v každém směru postupně ubíhala, až jsme se ocitly na prašné cestě k rozlehlému stavení. Okolní louky sem tam přerušil vodní příkop a pasoucí se dobytek zjevně nijak nerozptylovaly větrníky čerpající vodu sem a tam.
"Vypadá to tu Holandsky," usmála se Niki, když jsme se ubytovaly.
Objasnění co to znamená, přišlo v pár větách objasňujících její pocity z této země. Vše je takové divně stejné. Není tu moc věcí vybočujících z ospalého, několik století nezměněného běhu času. Stejné cihlové domy lemující stejné ulice s kanály. O nekonečném boji se vzrůstající hladinou moře ani nemluví.
Prohlídka města byla super. Ostatně, když jste někde poprvé je to vždy zajímavé. Niki měla pravdu v tom, že pokud Holandsko poznáte, přijde vám stejné. Dokonce až sterilně uniformní. Jeden cihlový dům vedle druhého. Každou druhou ulici přetínal kanál s malými i většími loďkami. A neodmyslitelná záplava kol. Velia vyrazila v paruce a musím říci, že to mělo na ulicích odezvu. Ostatně v kontextu věcí nakonec celá naše skupinka budila pozornost. Dokonce nás jeden cyklista sledoval až tak poctivě, že spadl z kola.
"Když jsem tu byla poprvé a vyrazily jsme tehdy na podobnou procházku, zapomněla jsem na make-up a jeden cyklista, co po mě koukal dopadl úplně stejně," prohodila Niki jako by nic.
Na dalším rohu nás praštil do očí zapadlý klub, který Niki označila jako náš. Tím myslela tranďácký klub. Při své první návštěvě v něm byla. Malý prostor nás všechny pohltil. Výzdoba v pravdě neotřelá, působí tak trochu jako v cirkuse. Je otázka jak moc velký cirkus to tu vlastně je. Fádně omšelé je jediné, co by mě vážně nenapadlo.
"Samá limonáda?" Zarazilo barmanku.
"Je brzo. Neboj večer se zastavíme." Uklidnila ji Lia. "Až obě přijedete do Říma, tak se stavte v CommingOutu a dejte si rundu na Liu. Kdyby jsme se náhodou nepotkaly."
"Tak to beru," usmála se barmanka. Vypily jsme pití a vyrazily dál. "Večer se budeme těšit," vyprovázela nás.
"My taky," usmála se Niki.
Couraly jsme se historickým centem, až na něj padl soumrak a centrum se začalo probouzet do nočního života. Na ulicích se množily nejroztodivnější skupinky lidí a z mnoha bočních uliček se začínala rozléhat elektronická hudba. Pride začala. Ten kdo jí zažil si vybaví příjemné vzpomínky a ti co ještě ne, těm to mohu jenom doporučit.