Ještě se Niki nestihla vzpamatovat z hrůzného zážitku, kterému byla přítomna a už se na nás řítila další zpráva. No rozhodně nebyla dobrá, i když mohla být samozřejmě i horší. Bohužel na Niki měla hodně devastující dopad.
"Copak Zlatíčko?" Vypadala, že to s ní každou chvíli musí praštit. Barva obličeje se měnila z bílé na zelenou a zpět. Seděla odevzdaně v kanceláři za pracovním stolem.
"Takhle tam sedí od posledního telefonu," řekla její asistentka.
"Volala mi mamka," začala ztěžka. Objala jsem ji. Rozbrečela se. Nesnažila jsem se ji uklidnit. Jenom jsem ji hladila po vlasech. Po nekonečných minutách její pláč ustával. "Taťka měl bouračku v autě. Nějaká pipka ho sestřelila. Je v nemocnici."
"Hlavní je, že to přežil."
"Zatím," rozbrečela se, "je na přístrojích. V kómatu." Dodala, když přešla další vlna emocí, které jí do očí vehnaly slzy. Emoce jí naprosto vyčerpaly. Seděla v křesle a nepřítomně koukala kamsi skrz mě.
"Taťka je silný. Neboj, on se z toho dostane." Odpovědí byla směsice vzlykání a smrkání do kapesníku. Dala jsem jí prášek na uklidnění.
Po další půl hodině, kdy nebyla schopná ze sebe vypravit ani hlásku pronesla přesvědčivě. "Letím domů."
"Mluvila jsi s Liou?"
"Ne. Zavoláš jí?"
"Jasně."
"Nechceš počkat do zítra? Letěly by jsme spolu."
"Ne, poletím dneska," trvala na svém. "Ty musíš zítra na jednání."
"To by se dalo odložit.“
“ Ne." Zněla rezolutně.
"Dobře, domluvím to a přiletím za tebou." Upadla do zajetí uklidňujících prášků. Zavolala jsem Lie, co se stalo a poprosila její asistentku, aby pro Niki zarezervovala nejbližší let domů.
"Letí to večer v devět hodin. Tady máte elektronickou letenku." Podala mi potištěný papír.
"Děkuji. Můžete jít domů," poslala jsem jí.
Ani mě z toho nebylo dvakrát k povídání. Objednala jsem taxi, které nás odvezlo do bytu. Uložila jsem Niki do postele a natáhla se na terase. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit. Seděla jsem a bezcílně civěla do dáli.
Sluníčko se začalo sklánět k západu, když se na terase objevila Niki.
"Děkuji," políbila mě.
"Jak je ti?"
"Už je to lepší. Půjdu si zabalit, v kolik mi to letí?"
"V devět večer. Nechceš radši letět až zítra? Nemám z toho dobrý pocit."
"Ne už jsem v pohodě," usmála se na mě. Nejkrásnější úsměv na světě.
"Odvezu tě," seděla jsem dál a bez jediné kloudné myšlenky nechala ubíhat čas, zatímco se Niki balila na cestu.
"Můžeme?"
"Můžeme," souhlasila jsem neochotně.
Cesta na letiště ubíhala od jednoho semaforu ke druhému. Snažila jsem se soustředit se na cestu. U terminálu jsme se rozloučily. Šla jsem si dát kafe a čekala jsem až Niki odletí, abych jí zamávala. Stejně jsem nebyla schopná ničeho. Vážně nevím, jak v tomhle stavu budu schopná zítra vést jednání.
Vrátila jsem se do prázdného bytu. Nalila jsem si panáka. Sedla si na terasu.
Zazvonil telefon. To bude Niki, že přistála.
"Niki má vypnutý telefon," ozvala se její mamka.
"Právě je v letadle na cestě k vám. Každou chvíli by měla přistávat."
"Tatínek umřel," ta dvě slova zněla hrozně vzdáleně, nezvratně a definitivně.
"To je mi líto. Upřímnou soustrast." To jediné jsem ze sebe dostala. Kopla jsem do sebe panáka a šla si nalít dalšího. Bylo mi hůř, než kdybych slyšela o úmrtí svého otce. Niki taťka mě bral takovou jaká jsem. Vzal mě za svojí. To pro mě znamenalo hrozně moc. Nedá se to slovy popsat. V tu chvíli prostě cítíte prázdnotu. Jako by jste byli v celém vesmíru sami.
"Děkuji," odpověděla. I ona se odmlčela. "Tifany," moje jméno na mě dopadlo jako půlka Sněžky.
"Ano?"
"Říkala si, že Niki letí do Prahy?"
"Ano."
"Ve zprávách právě říkají, že " odmlčela se.