Tifany - 58 díl - pohřeb
Sep 24, 2012

Tifany - 58 díl - pohřeb

Ticho. Prázdno. Ticho. Beznaděj. Obnažené dno původně plné láhve. Bezbřehé nic. Krvavý horizont. Nesouvislý tok myšlenek. Kusé obrazy a prožitky. Společné zážitky. Hrůza a děs neodvratného.

Není možné pojmout nic z toho, co se dělo v následujících desítkách minut po té strašné větě, že letadlo s Niki spadlo. Prostě spadlo. Konec. Není žádné uvidím tě ráno se probouzet. Zítra spolu pojedeme do práce. Zajdeme spolu na oběd? Na ráno jsem nám zamluvila feečko. Nebude žádná pusa, pohlazení. Nejkouzelnější úsměv už bude jenom na fotce. Neosobní a plochý. Suchý a bez emocí.

Vyklopila jsem do sebe půůůůlku láhve ani nevím čeho. Bylo mi strašně blbě, ale bylo to o pár mikronů snesitelnější. Vlastně nebylo. Zazvonil telefon. Zvedla jsem ho.

"Tifany," mlčela jsem," to jsem já Lia."

"Niki," vyloudila jsem ze sebe ta čtyři písmena znamenající celý můj život. Celý můj svět. Celý svět.

"Slyšela jsem zprávy. Jedu k tobě."

Položila jsem telefon a vyklopila jsem do sebe druhou půlku láhve. U dveří zazvonil zvonek. Nevím jak se mi povedlo otevřít.

Šla jsem na záchod a hlavu strčila do mísy. Hlava se mi točila jako centrifuga. Bylo mi hrozně zle. První okamžik, kdy jsem se byla schopná na něco soustředit. Hlavní boj byl dostat obsah žaludku ven. Klečela jsem na dlažbě a úpěla. Ty skřeky přerušovalo jenom padání oběda, snídaně a kdo ví čeho ještě do zapomnění. Lia stála nade mnou a hlídala mě.

Když už nebylo co, stočila jsem se do klubíčka a bez přestání jsem vzlykala, úpěla. V hlavě se mi mísily lihové opary a mizející Niki. Nevím jak dlouho jsem tam ležela. Nevnímala jsem, že mezitím přišla Lílie, která slyšela ty hrozné zvuky.

"Já na ní dohlédnu," vystřídala Liu, která odjela domů. Věděla, že dneska už k sobě nepřijdu.

Lílie mě uložila do postele a lehla si vedle mě. Ranní polední probuzení mě příliš do reality nevrátilo. Celestýn, která ráno vystřídala Lílii se do mě pokoušela vpravit nějaký životabudič. Po včerejší alkoholové eskapádě to byla nakonec jenom voda. Dala mi prášek na uklidněnou a uložila do postele. Probrala jsem se večer.

Holky se u mě střídaly, tak abych nezůstala sama. Seděla jsem na posteli. Kolena pod bradou a nepřítomně jsem koukala na otevřené dveře, kterými vstoupila Lenny. Trhla jsem sebou.

Sedla si vedle mě a pohladila mě. Třásla jsem se jako bych měla zimnici.

"Musím do práce," dostala jsem ze sebe nepřítomně.

"Nemusíš," utěšovala mě Lenny.

"Niki, Niki," vzlykala jsem její jméno. Do očí se mi draly další slzy. Lenny mi dala další prášek na uklidněnou a uložila mě. Vzbudila jsem se další den v poledne. Účinky alkoholu už naštěstí odezněly.

Lia se se mnou podělila o čínu, co si přinesla k obědu.

"Musím do práce," opakovala jsem.

"Nemusíš, všechno je zařízeno."

"Musím. Neměla jsem ji pouštět, aby letěla. Měla jsem z toho divný pocit." Dostala jsem ze sebe po dvou dnech souvislou myšlenku.

"Nemůžeš za to," uklidňovala mě Lia.

"Já vím. Musím zavolat mamce." Podala mi telefon. Vytočila jsem Niki mamku. Mysl se mi rozjasňovala. Jako když roztáhnete závěs a do pokoje začne proudit světlo.

"Dobrý den," promluvila jsem do telefonu.

"Ahoj Tifany, jsi v pořádku? Měla jsem o tebe strach dva dny to u tebe braly holky."

"V rámci možností. Omlouvám se. Nezvládla jsem to. Naštěstí se tu o mě postaraly kamarádky."

"To je dobře."

"Máte nějaké zprávy?"

"Zatím jenom to, že to nikdo nepřežil." Nikdo. Nikdo.

"To je strašný. Přiletím hned jak budu schopná."

"Chceš letět?"

"Ano." Zavěsila jsem. Nebyla jsem schopná dalšího hovoru.

"Vážně chceš letět?" Tvářila se překvapeně Lia.

"Jo. Prosím tě vezmu si volno. Nevím kdy a jestli se vrátím."

"Vezmi si ho kolik budeš potřebovat."

"Děkuji." Objednala jsem si letenku na druhý den ráno. Na letiště se se mnou přišly rozloučit všechny holky dokonce i Sofie a Loreta z klubu.

"Černá ti sekne," loučila se se mnou Celestýn.

"Dávej na sebe pozor a až budeš připravená, tak se nám vrať. Budeme tu na tebe čekat." Přidala se Lia.

"Moc vám všem děkuji. Rozloučím se s Niki i za vás." Zmizela jsem v terminálu. Let jsem příliš nevnímala. Tedy vlastně vůbec. Byla jsem ráda, když jsme přistáli.

První cesta vedla k Niki rodičům, teď už vlastně jenom k mamce. Nedokázala jsem si představit, že bych teď jela do našeho bytečku. Přivítala mě se slzami v očích.

"Aspoň, že ty jsi mi přijela celá." Vítala mě.

Večer plný vzpomínek nad rodinným albem.

"Víte, že jsem vlastně nikdy tyhle fotky neviděla?"

"Já vím Niki se nerada vracela do minulosti."

"To je pravda."

"Snažila se žít přítomností."

"A já budoucností," usmála jsem se. Přidala jsem veselou historku, jak jsem jí učila na kolečkových bruslích.

Zasmály jsme se. Bylo to příjemné po těch těžkých prvních dnech.

"Navždy zůstane v mém srdci, i když třeba jednou přijde jiná." Usmála se a dala mi pusu na čelo.

"Dobrou noc."

"Dobrou mami." Do očí se jí draly slzy. Zavřela dveře.

Další den dorazilo parte. Vyrazila jsem do našeho bytu. Nebyla jsem schopná tam zůstat delší dobu. Zabalila jsem si pár věcí a vyrazila zpět.

"Tady máte klíče od Niki bytu," podala jsem jí svazek klíčů.

"Tykej mi."

"Ráda mami," usmála jsem se.

"To byl váš byt a teď je tvůj," odmítala klíče.

"Ten byt byl Niki než jsme se poznaly. Já mám taky byt, který pronajímám. Tenhle je tvůj. Je tam pár věcí. Já už si tam nic brát nebudu. Většinu toho máme v Římě."

"Děkuji," usmála se.

"Já děkuji. Ještě musím zajet do klubu dát tam parte."

"Určitě jeď," souhlasila. "Niki to tam měla moc ráda. Než tě potkala byla tam každý volný večer."

Vyrazila jsem. Stála jsem před vchodem a najednou mi to přišlo jako že jdu někam, kde nemám co dělat. Ano byl to hlavně Niki svět a ona se o něj se mnou podělila. Byl ale její. Nakonec jsem vstoupila. Hlahol postupně ustal a všechny pohledy se stočily na mě. Když jsem došla k baru povstaly a začaly tleskat. Neubránila jsem se slzám, věděla jsem, že je to ni. Pro moji Niki. Pro jejich Niki. Děkuji vypustila jsem ze rtů. Nevyšel ze mě ani hlásek jenom rty se pohnuly.

"Upřímnou soustrast," přišla první Pavlína a pak všechny holky co jsme znaly a mnoho těch co jsem neznala.

"Děkuji všem. Přinesla jsem parte. Pohřeb bude pozítří."

"Určitě přijdeme," přijala ho barmanka a pověsila do rámečku. Až teď jsem si všimla černých stužek, které byly na nápojových lístcích stojících na stolečkách.

"Dáš si něco?"

"Ne, děkuji pojedu," poděkovala jsem a vyšla do tmy. Město mě pohltilo. Bloudila jsem sem a tam. Dorazila jsem k mamce skoro nad ránem.

"Všechno v pořádku?" Přišla dolů.

"Musela jsem se jít projít," svěřila jsem se.

"Je dobré vyvětrat si hlavu."

"No hlavně tak jako v Říme. Jak mě bylo blbě." Zakřenila jsme se.

Nebylo snadné zařídit dva pohřby. V pátek jsme vyrazily do obřadní síně.

Parkoviště bylo plné. Přišli snad úplně všichni.

"Upřímnou soustrast," přišel ke mě Roman s Jardou, "bude nám moc chybět."

"Děkuju kluci."

"Upřimnou soustrast," objala mě Stefi.

"Děkuji. Pojď s námi do první řady, ať tam nejsme sami."

"Ráda," nabídla mi Stefi rámě.

Prošly jsme nekonečným zástupem známých a přátel. Sedly jsme si do první řady. Proslovu se ujal tátovo dlouholetý kamarád. Pak přišel k pultíku Roman. Přiznám se, že jsem nevnímala co říkají. V mysli mi probíhaly naše poslední společné dny. Rakve zajely za plentu. Konec. Konec. KONEC.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.