Tifany - 59 díl - dilema

Co dál? Přišla jsem si, jako bych odešla z právě probíhajícího večírku, kde se všichni skvěle baví. Stojím venku. Na ramena mi dopadají studené vločky. Zebou mě prsty u nohou. Měla bych se rozhodnout. Měla bych jít do tepla. Nechci tu přeci stát až do soudného dne.

Lehla jsem si do naší postýlky, kterou nám udělal taťka. Ležela jsem tam a čekala až Niki přijde z koupelny. Z přiléhavého župánku jí budou vykukovat kůzlátka. Niki ale nepřijde, v koupelně je zhasnuto. Už nikdy nepřijde.

Následujících pár dní jsem buď bez cíle bloumala po baráčku nebo po městě.

"Měla by jsi se vrátit do Říma," vytrhla mě mamka jednoho večera z mého bezcílného bloumání. "Je čas. Musíš jít dál a ne se tu zaseknout."

"Nevím."

"Co nevíš?"

"Jestli se chci vrátit do Říma."

"Máš tam spoustu přátel."

"To je pravda, ale vzpomínky jsou příliš živé."

"To jsou a ještě pár let budou."

"Je tam moc věcí, které mi ji budou připomínat."

"Naučíš se s tím žít."

"Nevím jestli jsem na to připravená."

"To nebudeš nikdy. Tak jdi do firmy."

"To bych mohla."

"Skvěle," usmála se na mě. Měla stejný úsměv jako Niki.

Ráno jsem opravdu vyrazila do firmy. Všude byly černé stužky. Recepční mě zavedla rovnou do zasedačky. Za chvíli se tam sešla celá firma, aby mi kondolovala.

"Děkuji vám všem. Moc si toho vážím." Pár dní jsem tam chodila. Až jsem se rozhodla.

"Zítra se vracím do Říma," prozradila jsem mamce u snídaně.

"To je dobře Tif."

Po přistání jsem jela do bytu. Převlékla jsem se a vyrazila do práce. Dostalo se mi podobného přijetí jako v mojí firmě. Niki byla vyjímečná a tak si jí budou všichni určitě pamatovat.

"Jsem ráda, že jsi se vrátila," přivítala mě Lia, "ještě jednou přijmi naší soustrast."

"Děkuji. Nevím jestli je to definitivní. Trochu tápám co dál."

"Jestli potřebuješ volno, vezmi si ho."

"Přemýšlela jsem o některých věcech a ráda bych je s tebou probrala. Nezajdeme na večeři?"

"Můžeme. Cinku Celestýn."

"Bude to pracovní."

"Jasně." Zašla jsem do kanceláře projít co je nového. Moc práce tam naštěstí nebylo. Mária se projevila jako více než zdatná asistentka.

Byl čas na večeři. Vyrazily jsme s Liou.

"Tak co pro mě máš?" Vyzvídala.

"Mám u nás firmu," začala jsem.

"Aha. Myslela jsem si to." Usmála se.

"A v posledních dnech jsem přemýšlela co a jak. Nakonec jsem se rozhodla nabídnout ti fúzi za podíl ve vaší společnosti."

"No musela bych se na to podívat."

"Tady máš auditovaná data," posunula jsem jí desky.

"Mrkla na pár čísel."

"Platí," ťukly jsme si sektem, který objednala. "Vítej společnice." Usmála se.

"Nápodobně. A teď ta druhá věc. Ráda bych si na pár měsíců vzala volno."

"Jasně. Není problém."

"Moji práci může zatím dělat Mária. Řekla bych že to zvládá báječně."

"Souhlas."

Dojedly jsme.

"Nezajdeme na skleničku?" Lákala mě.

"Myslíš do klubu?" Pokrčila rameny. "Dobrá." Vyrazily jsme. Přestože jsme zde byly relativně krátce, získala si Niki lidi i zde. Nad naším stolem přibyla cedulka s našimi jmény a na zdi vedle fotek slavných návštěvníků přibyla i její fotka se stužkou.

"Moc děkuji," neubránila jsem se dojetí. To bylo poslední rozloučení.