Řekla bych, že s posledním rozloučením to vše odezní. Bude to jako by se nic nestalo. Stalo se a uvnitř mě něco chybí. Vidím Niki tu či onde. Viděla jsem jí jak vstává jak se na mě usmívá z pohovky. Jak se kření, když nemůže najít golfové rukavice. Přešlapuje u dveří, pokud něco zapomenu.
Vzhledem k mému věku jsme spolu vlastně nebyly až tak dlouho. No pravda záleží jestli beru ten před operací nebo po. Beru oba. S odstupem času se to nezdá být až tak významné, předěl jako v prvních hodinách či dnech po té pro někoho banální operaci. O co kratší dobu jsme spolu byly o to intenzivněji jsme prožívaly každý společný okamžik. Dokonce i chvíle kdy jsme nebyly spolu. Nebylo jich naštěstí mnoho.
To že jsem jí všude vidím, mě vlastně nutí zabalit si malý batůžek, který mi koupila a vyrazit. Nějak jsem neplánovala kam mám vyrazit. Vyrazím na nádraží. Cedule s odjezdy vlaků nabízí mnoho cílů. Jedno jméno mě vážně zaujalo. S koupeným lístkem vyrážím na nástupiště. Jdu pomalým krokem pomořena sama do sebe. Lidé kolem mě míjejí jako bych tu ani nebyla. Prázdné kupé mi otevírá svou divně strojenou náruč. Čistota vás upoutá hned na první pohled. Žádné čmáranice.
Vlak po nekonečném čekání konečně vyráží. Oči mi začnou automaticky kmitat při pohledu z okna. Jediné zajímavé co můžete ve vlaku vlastně dělat. Nemám chuť dělat vůbec nic. Krajina míjející náš vlak tu a tam na horizontu vykreslí něco zajímavého co za pár okamžiků zmizí v minulosti a zapomnění. Stále sama v kupé. Zřejmě to nebude příliš využívaný spoj. Třeba ho na přes rok zruší. Průvodčí kvapně otevřel dveře. Lístek označil a bez dalšího zájmu zavřel dveře. Zmizel.
Cesta ubíhá. Zelená na přilehlých loukách či pastvinách postupně přechází v bílou. V tak bílou až z toho oči přecházely. Zavírám je a slyším hlasy, které jako by nic procházejí kolem mě a za chvíli ustávají. Slyším jenom klapání kol o kolejnice. Probudí mě další hlasy. Venku ubývá světla. Stmívání naznačuje, je čas na jídlo. Průvodčí zřejmě při jedné z dalších kontrol zamkl moje kupé. U nás bych cestování vlakem nepovažovala za úplně bezpečné. Tady strach nemám. Snad to není příliš naivní. Zlý lidé jsou přeci všude.
Vyrážím směrem kde tuším jídelní vůz. Je podobně prázdný jako kupé kolem toho v němž jsem nakonec usnula. Sedám k prázdnému stolku vedle sebe pokládám batůžek.
„Mohu si přisednout?“ Příjemný ženský hlas mě trochu překvapil. Všude kolem mají volno. Nechci být nezdvořilá. Vypadá sympaticky.
„Můžete,“ automaticky ukazuji na protější stranu stolku.
„Marta,“ přestavuje se.
„Tifany,“ podávám jí ruku.
„Odkud jsi?“ Snaha navázat hovor.
„Složitá otázka.“
„Jak to? Já jsem z Prahy.“
„Vážně?“ Odpovídám česky. Ping pong překvapení pokračuje.
„Vážně,“ usmála se taky česky. „Mluvíš pěkně italsky.“
„Děkuji. Měla bych jednu otázku.“
„Ptej se.“
„Proč jsi si chtěla sednout zrovna ke mně?“ Ukazuje na vršek batohu, kde má odznáček s duhovou vlajkou. Trochu trpký úsměv. Pohlazení podobného symbolu na mém přináší slzy do očí. Obavu zda neřekla něco nesprávného vyvracím ne příliš přesvědčivým kroucením hlavou. Pokračující rozhovor míří směrem, který mi nepřijde z nejšťastnějších. Nemůže to vědět. Ptala bych se stejně jako ona na to zda jsme se rozešly.
„Spadla s letadlem, když letěla za tatínkem do nemocnice.“ Odpověď jí zarazila.
Drobné narovnání vystřídalo smutno v očích. Co asi tak může vidět v těch mých. Zmítání mezi beznadějí z toho co bude dál? Možná nové obzory přinesou něco lepšího. Jistota? Vůbec ne. Spíše zbožné přání neustrnout zavřena v kopce vzpomínek bez možnosti propuštění.
Jí umřel před pár měsíci otec. Smutek vystřídalo pochopení. Přesně tuší čím procházím. Chci přejít k veselejšímu tématu. Bolesti mám v sobě dost. Rýpání prstem v těch čerstvých ranách může být zajímavé snad jenom pro masochisty.
Trochu na slepo vyšla otázka zda je sama. Odpověď je pokračováním těch překvapivých. Rozchod s přítelem. Dojít k závěru, že jí chlapy neberou, musí být pro mnohé zdrcující. Celý svět jak ho znáte má najednou úplně jinou perspektivu. Otázka zda na to pohlížíte z nadhledu či podhledu.
Marta zjevně z nadhledu. Nic na tom nemění dosavadní absence lesbického vztahu. Při té otázce ji po tváři přeběhla touha. Odlesk v pravém očku dodal zbytek. Snaha odvrátit přitom tvář upoutána zajímavým pohledem z okna nezabral. Začíná to to být jako čtení v otevřené knize.
Umě stočila hovor na Niki. Jsem v tomto o zkušenost bohatší. Byla moje první v mnoha ohledech. Zatím co její čekání na první lásku trvá, dorazil k nám stevard. Hlad dostoupil hranice nezbytného řešení něčím vydatnějším. Poslední dny jsem jídlu moc nedala. Deficit všeho začínají pociťovat padající kalhoty. Tady by mě někdo těžko zachraňoval při kolapsu. Pořádná porce. Moje společnice nezviklaná mojí snahou přibrat pár deka, objednává zeleninový salát.
„Kam vlastně jedeš?“ správná otázka z jejích nádherně vykrojených úst.
Vůbec nevadí, že není nalíčená. Je přirozeně krásná. Dobrý směr. Konečně přestanu řešit sama sebe a budu pozorovat okolí. Pohled zřejmě nabral na intenzitě až nepříjemné. Náš oční kontakt neustála. Po pár vteřinách rentgenového pohledu odvrací oči zpět do ubíhající krajiny. Uber nebo uteče i se salátem.
Moje pokrčení rameny s dovětkem, že tato cesta nemá jasný cíl, opět vrátilo její pohled na mě. Krajina zabalena do sněhového příkrovu také není nic, na co budete civět celého hodiny. Polární slepota je hrozná na konci světa, což teprve pokud si ji přivodíte zde.
„Vrátila jsem se od nás do bytečku v Římě, kde jsme byly posledních pár měsíců a pořád na mě všechno padalo.“ Přichází dramatická pausa. Jsem zpět tam odkud chci prchnout.
Její ujištění, že o tom nemusím mluvit přichází pozdě. Její ruce na mých mají celé to drama zlehčit. Místo toho startuje něco ještě horšího. Vážně horšího? Zvláštní chvění. Takové mi naposledy přivodila Niki. Následně otáčí. Mám ten bol dostat ze sebe. Nevím zda jsem na něco takového připravena. Není to moc brzy.
Polemiku nad tím jak dlouho mám držet smutek mohu hodit za hlavu. Vše dostává jako na podnose. Dlouhé vyprávění několikrát přerušené znuděným stevardem, dospívá ke svému konci. Poloprázdný jídelní vůz vstřebává poslední okamžiky z Niki života.
„A tak jsem se rozhodla na pár měsíců jenom tak vyrazit. Vyčistit si hlavu a možná i najít ztracenou sílu a elán.“
Moji snahu jednoznačně oceňuje. Nemohu zůstat po zbytek života stát na stejném místě, byt to teď může přijít kruté a bezohledné. Obligátní ujištění, že by to tak Niki musí přijít. Kdo vlastně kromě ní samotné ví co by chtěla. Na tyhle otázky v našem věku nepřichází řeč. Prosté vyvození vlastního postoje vede všechny k jistotě co by chtěla.
O mě ví snad víc než já sama. Spousta věcí vyšla tak nějak samovolně. Poslouchat nahrávku asi bych se divila. Teď mohu začít já s otázkami. Kam vlastně jede. Ona to na rozdíl ode mě bude vědět.
„Na pár dní ke známým do Curychu.“
Obě máme na jízdence stejné cílové město? Náhoda? Osud? Kdo ví jaké nitky tahají za naši budoucnost. Za jednu teď tahá Marta. Moje pokračování do neznáma přerušuje otázkou zda v Curychu nechci pár dní zůstat.
Co by ne. Nemám žádný pevný plán. Poznat to město trochu více může být zajímavé. Plán na dalších pár dnů má trochu více ostré obrysy. Tak mohu klidně vyzvídat pro změnu něco já o ní. Vyrazila do Itálie za ex přítelem a už tam zůstala. Dělá v marketingu a teď si udělala volno, protože v jedné práci skončila.
„Po Niki se uvolnilo stejné místo.“
Vážně jsem jí právě nabídla Niki místo? Trochu ukvapené rozhodnutí. Vidí to podobně. Nechce po někom lepit díru. Celkem pochopitelná reakce. V žádné případě to tak nemělo vyznít. Rozhodně po nikom nic lepit nebude.
Než zvládnu celý ten zkomolenec rozplést ukazuje Marta na blížící se město. Konec jednoho zajímavého setkání je na spadnutí. Smutek podle ní není na místě. V rozhovoru můžeme pokračovat dál. Tedy nejprve budu muset najít místo kde budu spát.
Nevýhoda cestování nazdařbůh. Bude to žena činu. Vytáčí číslo. Následný hovor v němčině mi zůstává utajen. Pak jenom prohodila – domluveno.
Budu spát u jejích známých. Vážně překvápko. Nevím jestli bych holku co potkám ve vlaku vzala k někomu na přespání. Nejsem proti. Ušetří mi to zdlouhavé hledání ubytování. K tomu můžeme pokračovat v právě přerušené debatě.