Tifany - 61 díl - extáze
Oct 15, 2012

Tifany - 61 díl - extáze

 

Marta mi zamotala hlavu víc, než bych si dokázala připustit už ve chvíli, kdy se mě ptala jestli si může ke mně přisednout. Bylo to, jako bych vyháněla čerta ďáblem. Ani nevím, jestli chci Niki vyhánět. Vlastně vím, že nechci. Není to jednoduché pokračovat dál, když už není.

 

Celou noc jsem se převalovala a myslela na ni. Její příjemný pohled a elektrizující dotyk mě dokázal paralyzovat. Úplně. Nadlouho.

Sejít ráno na snídani není úplně jednoduché. Bude tam. Nebude možné ji minout. Nedostatek spánku přináší prapodivné myšlenky. Včerejší rozhovor ve vlaku, její pohled. To vše pozvolna odnáší můj smutek. Trochu mě to děsí. Nevím jak s tím vším naložit. Kdo to vlastně ví. Nikdy jsem nezažila úmrtí někoho blízkého v rodině a teď mi umře moje životní láska.

Podvědomí opakuje pořád dokola – nech tomu volný průběh. Má pravdu. Teď si dám snídani a pak uvidím. Krok za krokem. Žádná ukvapená rozhodnutí. Útulně zařízená jídelna mě vítá příjemnou vůní z kuchyně. Nevím co to voní, ale klidně bych si to dala k snídani. Stůl v rohu má prostřena dvě místa.

„Dobré ráno,“ zdraví mě Marty známá a majitelka pensionu v jedné osobě. Ukazuje na prostřený stůl. „Dáte si kávu, čaj nebo džus?“

„Kávu a čaj. Děkuji.“ Usednout zády do místnosti, to se mi obvykle nestává.

Než stihnu skouknout co vše mám k snídani připraveno, cítím dotek na svých zádech. Zamyšlenost přináší cuknutí. Vážně mě vylekala. Omluvné gesto doprovází líbezným úsměvem. Už chybí jenom polibek na dobré ráno. To by bylo už pod peřinou a ne až u snídaně.

Od představy společně prožité noci rychlý návrat k snídani. Majitelka také vítá Martu a pak nám nabízí svoji ranní specialitu. Něčemu takovému rozhodně neodoláte. Přijet poprvé do této země a odmítnout pozvánku na místní specialitu, to sem ani nemusíte jezdit. Jistě, prvotní záměr jet sem vlastně nebyl konkrétně do tohoto města. Jsem tu, tak to ochutnám.

Marty otázka – jak jsem se vyspala – nemůže mít jinou než pravdivou odpověď. Nic moc to opravdu nebylo. Je na tom podobně. Možná je to jiným povětřím nebo nezvykle měkkou postelí. Ani jedna věc za to nemůže. Rukami podepřená tvářička vysílá signály – ty za to můžeš. Tedy já mohu za to, že měla neklidné spaní. Nápodobně.

Oboustranné červenání přerušila majitelka nesoucí pyšně svoji vyhlášenou specialitu. U nás doma tomu říkáme – pejsek a kočička vaří dort. Majitelka na tom zapracovala. Jednotlivé příměsi jsou podobně nesourodé, ale výsledek není vůbec špatný.

Po snídani, co by nás mohla zasytit na celý den, přichází otázka - co budu dělat po zbytek dne. Procházka po městě – první co vás může napadnout, pokud jste někde poprvé. Navíc vše co mám sebou mám spíše na sobě. Večer tak proběhlo přeprání spodního prádla. Dosušené fénem je tam, kde má být. Budu muset na nákup.

„Můžeme začít procházkou kolem jezera a pak zajít do města,“ navrhuje Marta.

Kdo ví, jak to může u jezera dopadnout. Budu klidnější, když zajdeme na nákup a pak to klidně nechám na ní. Jenom nevím, kde z věty – půjdu na prohlídku města – přišlo k – jdeme spolu nakupovat. Nejsem proti ani trošičku. Bude příjemné strávit s ní dopoledne. Minimálně.

Snídaně je snědena, můžeme vyrazit na nákupy. Mám trochu problém s tím, kolik čeho koupit. Netuším, jak dlouho tu vlastně zůstanu. Přeci jenom doma mám dost věcí. Byl to ale nápad, vzít jenom malý batůžek a vyrazit nazdařbůh, kam mě vlak odveze. S obřím kufrem plným věcí by to rozhodně nemělo to kouzlo.

Trošku pozdní snídaně. K tomu pár desítek minut vzdálené město. Centrum nás vítá v čase, kdy mohlo s klidem zasednout k obědu. To tu zrovna moc nefrčí. Jiný kraj, jiná kultura stravování. Možná proto ta snídaně. Pár dní tu přeci jenom zůstanu. Místní styl oblékání vážně není šálkem mé kávy, v tom měla u snídaně Marta pravdu. Není to Řím a nikdy nebude.

Přehrabování sem a tam zabralo nejenom zbytek dopoledne. Nakonec pár kousků prošlo jako „ucházející“. Obtěžkány taškami míříme zpět do penzionu. Levněji by snad vyšlo dojet si pro svoje oblečení do Říma. Na druhou stranu šatník bude v budoucnu uchovávat pár zajímavých vzpomínek na tento nevšední výlet.

„A teď si jdeme užívat,“ pronesla Marta, hned po vybalení mého nákupu.

Zajímavá věta z mnoha pohledů. Vrhne se na mě hned, nebo až za chvíli? Asi za chvíli, pořád totiž postává ve dveřích. Tím prožitkem zřejmě bude avizovaná procházka kolem jezera. Vyrážíme po široké cestě směrem k vodní ploše. Její vyprávění o všem kolem nás, přístav nevyjímaje, působí velmi zasvěceně.

Podle všeho je to její nejoblíbenější kousek světa. Moc ráda sem už léta jezdí. Hlavně pokud potřebuje nabrat ztracenou sílu. Rozchod s partnerem, k tomu konec v práci, je přesně tou příležitostí kdy nemůže nepřijet. Lhostejno na kterém konci kontinentu zrovna je. Všechny cesty pro ní vedou do Curychu.

Pohled na přístav je vážně příjemný. Vaše ruce kmitají vedle sebe. Až dva cyklisté proti nám nás donutili zmenšit mezeru na minimum. Ruce o sebe zavadily. Další zásah elektrickým proudem? Ani moc ne, ale nepříjemné to rozhodně není.

Kluci nás minuli, ale Marta jdoucí středem chodníku nemá chuť mezeru opět zvětšit. Teď začíná elektrické napětí pozvolna narůstat. Její ruka nachází moji. Vzrůstající napětí přechází v hřejivý pocit příjemné chvíle s výhledem na obří vodní plochu.

Jemné. Něžné. Prostě milé. Nebráním se. Naopak tisknu drobnou ruku ve své dlani. Pohled z oka do oka. V těch jejích tančí banda rarášků. Bude to složité. Za zatáčkou scházíme z hlavní cesty na menší, pak na ještě menší, až mám pocit, že vlastně na žádné cestě nejsme. Zastavuje. Široko daleko ani noha. Tedy když nepočítám malého ptáčka, který nad námi hlasitě něco volá do světa.

Stojí tak těsně přede mnou, že už to těsněji nejde. Naše bradavky se dotýkají. Až teď mi dochází, jak vysoká je. Moje nervová zakončení mají teď úplně jiné starosti. Není čas. Neuronová síť hrne miliardy informací každým okamžikem.

Napětí vzrůstá. Ve chvíli, kdy ho mohu začít krájet, zvedá ruce a přitahuje si mě. Naše rty splynou. Nejsem v tu chvíli schopná žádné reakce. Jenom vnímám a užívám si tu slast, procházející celým mým tělem. Něco úplně jiného než s Niki. Živočišně zničující. Nechápu jak mě v tu chvíli dokáží nohy držet ve vzpřímené poloze. Dlouho neudrží. Postupně povolují. Po té, co z kabely vytahuje deku, je vše jasné. Přivinuté k sobě pokračujeme.

Po rtech se potkávají i naše jazýčky. Pak její ruka zřejmě omylem zabloudí pod moje tričko. Moc velká náhoda, není-liž pravda? Nebude to náhoda. Je mi to úplně jedno. Jsem ráda, že tam je. Moje ruka pro změnu zkoumá její esovité zakřivení, zakončené rozkošným zadečkem. Ten mi neunikl už ve vlaku. Po výpravě pod tričko jdu prozkoumat další zákoutí. Najednou mám kalhoty poněkud volnější a ve svém klíně její teplou ruku.

Dál už nejsem ve stavu cokoliv a jakkoliv. Prostě jenom ležím. Vše kolem je nějaké pomalejší. Nepochybně intenzivnější. Barvy sytější. Pachy ostřejší. To co dokáže prstíky mě přivádí do extáze během. No nedokáži odhadnout čas. Tělem si to valí jedna vlna za druhou a ta druhá o mrakodrap větší než ta první. Asi je vám jasné, že při páté už nestačí ani Himaláje.

Pak někde v oblacích přišla pomyslná třešinka na dortu. Všechny vlny spojené a létají sem a tam. K tomu všemu já, úplně mimo. Ležím a snažím si užívat všechny ty kytičky kolem, stejně jako prožitek z právě skončeného mezigalaktického letu. Cestování v čase je rozhodně příjemnější než to popisují sci-fi filmy v televizi.

„Nebeské,“ jediné slovo, které dokáže překročit moje rty.

Úsměv na její tváři. Příjemné pohlazení. Něco takového. Nejsem schopná pohybu. Jenom ležím a koukám do nebe. Nebe, peklo, ráj. Během pár okamžiků postupně a najednou.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ vyšlo z mých pootevřených úst. „A nebo,“ dalším hláskám brání její prstík. Nekonečné minuty jenom tak v její příjemné blízkosti. Je vůbec něco takového možné? Otevřela komůrku o jejíž existenci jsem neměla do této chvíle ani potuchy.

Po zpáteční cestě padám v pensionu na postel. Únava mě zmáhá. Spát jako nemluvně. Snad poprvé od nehody. Prostě spánek z něhož mě nic nebudí ani neděsí. Nebudí? Někdo má tu tendenci. Líbezný hlas a dotek na mé tváři.

„Nepůjdeš na večeři?“

„Když půjdeš taky, tak ráda.“ Oslovení Niki polykám na poslední chvíli.

Malé fau paux odvráceno. Holky, co vám mám povídat, lítám v tom až po uši. Rarášci v jejích očích mluví sami. Není třeba nic říkat. Bere mě za ruku. Zaplněná jídelna nabízí pohled na nejrozmanitější společnost. Náš stůl jako jediný není obsazený. Cedulka Reservé prozrazuje proč. Dokonce máme prostřeno. Pozvolna padající tmu mohou podtrhnout připravené svíčky uprostřed stolu. Pro někoho to může být trochu kýčovité, mě to přijde romantické. Kdoví jak budou vypadat její rarášci v odlesku hořících knotů.

„Moc vám to holky sluší,“ špitá majitelka, při zapalování svíček. Bude to chtít něco podobně vydatného jako ráno. Večerní procházka je velké lákadlo. Chlad od jezera nám nejspíš nedopřeje to co odpoledne. Procházka k jezeru, která vám změní život. Já chci ještě jednou. Večeře je podle starého přísloví o snídání v samotě a večeři co sní váš nepřítel. Snad do rána neumřu hlady. Sice jsme dnes byly na nákupu, ale potraviny zůstaly tak trochu stranou mého zájmu.

„Jak dlouho tu máš v plánu být?“

Ta otázka musela jednou přijít. Možná to nemusí být zrovna při první večeři. Nejsem z těch, co mají rády příliš mlhy kolem sebe. Odložený ubrousek po snědém salátu. Hořící svíčky. K tomu celkem jasný obrys. Příští týden je celý pension zamluvený. Odjezd nejpozději v neděli. Dostatek společného času.

„Neboj rozhodně nic nezáplatuješ. To co se mi dneska stalo jsem ještě v životě nezažila. Nejsi náhražka za někoho, kdo není. Jsi úplně jiná. Těžko to popsat. Jsi jako živelná pohroma, která mi vtrhla do mého chmurného světa. Jsi jako velká voda, co vyplaví vše, co je třeba a nechá to dobré. Asi plácám nesmysly.“

Něco jako neohrabané vyznání lásky? Jeden orgasmus, večeře při svíčkách a já jsem z toho úplně vedle. K tomu pořád nutkání přetáhnout ji do firmy místo Niki. Nechce po někom záplatovat díru. Také bych nechtěla. Možná víc než to podvědomě nechci, aby ten zajímavý začátek nejpozději v neděli skončil.

Nakonec před procházkou posíláme Lie její CV. Příchozí hovor sotva pár vteřin po odeslání. Známé číslo. Fotka „šéfky“ na displeji. Zřejmě nemůže zůstat bez práce. Místo hraní si na personální agenturu mám odpočívat. Zajímavé doporučení. Nepochybně ji neposlechnu. Prostě to tak mám. Projde si její životopis a dá vědět. Dnes to nebude. Po ukončení hovoru vypínám mobil.

Vyrážíme do víru nočního velkoměsta. Klidně bych dala přednost objevování jiných zákoutí. Nepochybně na ně také dojde. Pěkně popořadě. Držím její ruku ve své. Úžasný pocit. Stejně jako zajít po krátké procházce večerním městem do našeho klubu. 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.