Pokud budu přemýšlet co ve městě a zemi nemůžete minout, tak je to církev. Je to všude, dýchá na vás na každém kroku, pro tak ateisticky založeného člověka za jakého se považuji, může být tolik symbolů až deprimující, to nemluvím o neustále vzepjatých rukou. Dřív mi to ani nepřišlo, prostě to k této zemi patří víc než k jakékoliv jiné. Ostatně tady novodobé trochu pokroucené uctívání duchů začalo.
Moje vnímání začalo nejspíš s Niki odchodem, člověk má najednou pocit naprosto malicherné pomíjivosti v kontrastu s nekonečnou věčností. Teď tu jste a za chvíli už ne, pokud to lze vůbec tak jednoduše vyjádřit. Nevím, neznám, nerozumím – poznamenala by Niki trochu poťouchle na moji filozofickou debatu o posmrtném životě zakončujícím naše bytí nebytí na tomto světe.
Může mi pomoci v takové chvíli upnout svoji pozornost na něco tak imaginárního jako je víra? Materialistka ve mně bije na poplach – neskoč na lep něčemu tak neuvěřitelnému. Nevím zda to opravdu přesně tato slova tváří v tvář náhrobnímu kameni poutníka zůstavšího do své smrti ve Vatikánu.
Ten člověk strávil všechen svůj čas prací nad něčím co pro dávalo jeho životu smysl. Jemu to mohlo dávat smysl. Dá to smysl i mě? Posezení v kapli skryté vysokou zdí před okolním hektickým mumrajem působí jako balzám na všechny moje bolístky. Lidé kolem lavic proudící jsou otevřeni novým vjemům, nepospíchají do anonymní budoucnosti, obracejí oči do minulosti lidí s nimiž nemají vůbec společného. Na co asi tak myslí? Zajímá je pouze historie tohoto místa nebo rozjímání nad vlastním duchovnem.
Vrnící mobil mě bohužel vrací mezi pozemské smrtelníky, které mám vážně moc ráda za jejich pomoc překonat ztrátu. Další zmeškaný hovor na cestě do práce. Nechodím tudy zrovna každý den, koho by mohlo bavit rozrážet nekonečný dav lidí. Ranní rozpoložení mě k tomu více méně donutilo. Zastavit běh dějin na pár minut přinese nové netušené obzory.
"Co vyrazit na prodloužený víkend?" Zní Marty velmi nadšený hlas, po té co vytáčím jedno ze zmeškaných čísel.
Další hovory už tak nadšeně nezní, neodbytná práce dorazila. Pochopitelné volno končí a mě čeká úmorné řešení každodenních problému prošpikované víkendy, naplněnými nic neděláním. Nezní vám to povědomě? Mě ne a dost mě taková představa děsí.
Místo propadání trudnomyslností začnu plánovat kam vyrazit na prodloužený víkend. Proč jsem vlastně jela do Curichu a ne třeba do Florencie, která byla i řádek níž? To musíme napravit. Místo doufám máme, ubytování najdu jenom co vyřídím kupu mailů.
Konec mailování předběhla Marta s neodolatelnou nabídkou na oběd v nové pizzerii za rohem. V tak starobylém městě nečekáte tak překotné změny, nakonec to také žádná změna nebyla. Majitel nechal vyměnit vývěsný štít, který kudrnatým písmem mate stálé zákazníky. Asi nafackuje zeťovi co s tím nápadem přišel.
Usazeny na svoje staronová místa vybíráme z nové polední nabídky stejné jídlo, něco nového a k tomu něco starého. Není dobré vyhodit bez rozmyslu vše staré a lačně očekávat nové neznámé.
„Už mám místo kam vyrazíme,“ přerušuje moji psychoanalýzu s prstem na vybraném jídle.
Překvapivě jí napadlo úplně stejné město jako mě. Nemá v mojí hlavě odposlech? Výborně před mentálním zhroucením tu mám ještě trochu paranoii, to mi vážně scházelo. Z dalších bludů mě vysvobozuje kníratý majitel čekající na naši objednávku.
Nejenom, že má město, dokonce objevila zajímavé ubytování pro mladé. Rozhodně zajímavé označení kdo ví jaké zavšivené ubytovny. Víc neprozradí, alespoň vši a jiné podobné boží stvoření vyvrací. Otázka víra vyplula nenuceně sama na povrch, zatím nebyl čas probírat všechna naše zákoutí. Přes sex a líbaní nebo líbání a sex to prostě dál jde jenom velmi pomalu. Zda bude víkend časem, kdy o sobě zjistíme víc netuším. Jenom mezi námi, nevsadila bych na to ani zlámanou grešli.
Další staronové tváře v tomto nově vymalovaném podniku odněkud znám, no né to je přeci Lia a za ní další holky z práce. To má být něco jako uvítání zpět? Skoro mi to tak přijde. Zatím k tomu nebyla moc příležitost, těch pár dní bylo víc než hektických a protože prošvihneme páteční pravidelnou akci, tak tu máme dnešní oběd.
Spousta otázek nebere konce, holky chtějí vědět úplně všechno, hlavně jak proběhlo naše seznámení a tak zatím co Marta vypráví, já mohu poklidně uniknout do své duchovní samoty.
Přečkat zbytek týdne mi nakonec nepřišlo tak hrozné. Občasná sešlost u nás na terase pomohla překlenout natěšenost z našeho prodlouženého víkendu. Sbalené batůžky čekají už dva dny v předsíni, až je zvedneme a vyrazíme. Ta chvíle právě nastala. Trocha nervozity z toho co Marta nachystala za překvapení neopadá, právě naopak.
Celé to ještě podtrhla šeptáním cíle cesty při zastavení místního taxíku, před zastavením přichází na řadu zakrytí očí. Nechat je zavřené a vystoupit z auta není nic jednoduchého, nechci jí zkazit radost z pečlivě utajovaného překvapení.
Vážně budeme spát na faře? Ne že by nám otec bez syna s duchem zrovna ustlal vedle svého skromného lože, ale část fary možná bývalého kláštera proměnili v ubytovnu pro mladé lidi projíždějící tímto krajem.
"Ty jsi hotová inkvizice," ani nevím jak mě to přirovnání vlastně napadlo.
Pošťuchování o odvolání a neodvolání přerušil až mladý hlas znějící z reproduktoru vedle tlačítka, které Marta mezi tím stiskla. Pár minut na to nás obě zaskočil neobyčejně mladý a hezký klučina s kolárkem kolem krku. Ta mladý otec? Jistě nikdy jsem nezkoumala věkové hranice pro tu kterou pozici v církevní hierarchii. Možná ani nic takového nemají. Otevřené dveře následované gestem nás vpouštějí do příjemně působícího obydlí.
"Vy budete ty poutnice co u nás mají zarezervovaný pokoj," třese nám rukou usměvavý Padré.
Nepochybně pokud jsem se neztratila někdy mezi mluvením do interkomu a třesením ruky, tedy pokud nemá něco jako krátkodobé výpadky paměti. Ne to asi nemá podobně mladý hlas na nás volá ze dveří vedle nich není žádná cedule, asi tu nepotřebují navigaci.
Podobně znějící hlas ve mně vyvolal pocit, že jsou to pokrevní bratři. Možná mě matou stejné hábity a účesy.
"Já jsem Antonio," další stisknutí ruky dalšího mladého kněze.
Martě zjevně padl do oka, nikdy netajila svoji náklonnost k obému pohlaví. Nevím jestli římskokatolický kněz má kolonku pohlaví. Každopádně má ďábelsky příjemné hrádky zapovězeny. Mě to nevadí u Marty si tím nejsem tak úplně jistá.
Spletí chodeb bez šipek nás vede podle jeho slov do pokoje kde nás pak přibije na kříž. Plamenná řeč na téma lesbický hřích v těchto bohem požehnaných zdech musí vymýtit ohněm a mečem. Za dalším cesty ohybem otevírá jedny dveře, pohled do malého stroze zařízeného pokojíku s dvěmi oddělenými postelemi potvrzuje moji představu. Krucifix visící nad oknem je tu trochu na víc.
"Slez z toho kříže dřeva je málo," vtipná replika jedno z klasických filmů zní z jejích úst nenuceně, jako by mimoděk zamířila svoji pozornost na řezbu shlížející k z hůry.
Pozvánka na večerní mši mi už tak vtipná nepřipadá, asi působíme jako dvě křesťansky založené kamarádky cestující sem a tam bez hlubšího cíle a zde spočine naše podstata na pár nejbližších dní. To už mi tak vtipné nepřijde, nikdy jsem nic takového nepodstoupila. Kostely mě zajímají z úplně jiných důvodů. Zatím co mě to přijde jako svatokrádež Marta se nemůže dočkat šesté hodiny večerní.
Zvažuji zda vůbec na mši jít. Marta nedá jinak a dokonce chce jít o půl hodiny dříve. Proklouznout těžkými vraty do přítmí kostelní lodi dá víc práce než přivyknout na všude přítomné šero. Vyhlédnutá poslední řada volných lavic není nic pro ní. Chce sedět v první řadě.
"Mše bude až v šest večer," namítá Antonio chystající se na bohoslužbu před oltářem.
"Já vím. Chtěla jsem si tu na chvíli posedět a odpočinout si od toho uspěchaného světa venku. Doufám, že vás neruším?"
Než zmizí v zákristii stihne mu ještě něco špitnout. Pak míří ke mně do poslední lavice. Další nekonečné minuty trávím prohlížením místní strohé výzdoby. Samotnou mši vlastně ani nevnímám, moje myšlenky odchází za Niki.
Poslední ámen ukončuje dnešní promluvu do shromážděných mladých duší. Stejnými dveřmi do stejné cely. Z přemítání mě vytrhuje zaklepání. Antonio přichází na Martou domluvené rozjímání.
"Láska je důležitá," Marta si sedá k Antoniovi na postel a jako by nic mu položila ruku na stehno.
Zajímavý začátek duchovního rozjímání. Co bude následovat ani nechci domýšlet. Její ruka na jeho noze působí tři naprosto rozdílné pocity. Její chtíč, jeho zděšení a moje nevěřícnost kam je schopna zajít. Nic jí není svaté divožence.
"Jaké to je odevzdat se bohu?" přejela Marta jako by nic knězi rukou k rozkroku.
"Je to náročné," začal a bylo na něm vidět, že má co dělat, aby Martě odolal.
"Asi musíte přinášet nepředstavitelné oběti," vcítila se do toho Marta. Jako by nic jsem si přejela rukou přes ňadro. Bradavka prostoupila slabou košilkou. V Antonio kalhotách to začalo pulsovat.
"Moc se mi líbilo vaše kázání," sjela jsem rukou do rozkroku. Marta mu udělala to samá. Povyskočil.
"Uvolněte se otče, jste moc napjatý a to není na rozjímání dobré." Hbité prstíky mu rozepnuly poklopec a v tu chvíli se na nás vyvalil. Marta nezaváhala ani na okamžik a chtěla ho pevně do rukou.
"Ten je nádherný," libovala si.
Přisedla jsem se vedle Marty. Zatím co ona se věnovala knězi, já se věnovala jí.
Sedla si mu na klín. Když se nadechl, že něco řekne dala mu prst na ústa.
"Nic neříkejte. Berte to jako službu bohu."
Než se stihla rozjet nastříkal do ní vše co se v něm celé měsíce hromadilo. Sundal ji ze sebe a zmizel za dveřmi. Marta se jenom usmála a přitáhla si mě.