Tifany - 66 díl - zblížení

 

Když s někým pracujete čas od času se stane, že se sblížíte. Je jenom otázka jak moc a zda to ovlivní nějak váš osobní a pracovní život. Netušila jsem, že mě to potká. Že to bude tak brzo. A bude to tak silné.

 

Stefi na pohovoru uspěla a tak dostala místo Márie, která dostala moje místo a já jsem také povýšila. Nově jsem měla na starosti nové trhy. První nový trh mě čekal dřív než jsem se rozkoukala. Přišlo to vlastně hned na další poradě vedení.

„Vítám mezi námi Márii, která jak víte dlouhá léta dělala asistentku na pozici vedoucího programátorů. V době nepřítomnosti Tifany celé oddělení vedla. Mário gratuluji a držím palce jen tak dál,“ přivítala ji Lia. „Tifany jak samy vidíte od nás neodešla naopak dostala na starosti nové trhy. Tolik oficiality a teď k práci. Mária má již asistentku, kterou si zapracuje a my se můžeme věnovat novým trhům.“ Mrkla na mě. Když vítala Márii mezi nás asi ani Lia sama netušila jak moc ji vítá do našeho lesbického klubu.

„Organizační struktura se upravila v průběhu posledních pár dní, tak že ještě nebyl moc čas na průzkum teritorií. Co mohu oznámit již teď je úspěšná fúze naší společnosti a společnosti, kterou jsem založila u nás doma. Vše běží jak má a obě firmy jsou nyní schopny plně spolupracovat na jednotlivých projektech.“ Odměnou mi byl potlesk.

„Já pro tebe již jedno zajímavé teritorium mám zítra odjíždíme do Mnichova založit tam naší pobočku.“ Musím říci, že mě to trochu překvapilo už jenom proto, že jsem se včera vdala a počítala jsem alespoň s malou svatební cestou. Pravda letos jsem se na odpočívala už dost. Marta na mě trochu zklamaně koukala. Jenom jsem pokrčila rameny.

„Netušila jsem, že nám Lia přichystá takový svatební dar,“ svěřila jsem se po poradě Martě.

„To je vážně prima,“ šklebila se, „čekala jsem, že na pár dní pojedeme na líbánky.“

„Je pravda, že jsem práci teď dost zanedbávala. Vymyslíme něco opravdu báječného a až se Mnichov trochu rozběhne vyrazíme na líbánky. Co ty na to?“

„Mám na výběr jinou variantu? Jako že tě třeba teď unesu?“

„No to bys mohla,“ usmála jsem se a dala jí pusu.

„To je sexuál harašment,“ špičkovala Lenny, která kolem nás procházela.

„No jo vidíš. To já už vlastně nemůžu, když jsem vdaná,“ culila se Marta.

„Přesně jinak to prásknu tvojí ženě,“ zahnula Lenny za roh.

„To klidně můžeš ona o tom ví,“ nedala se Marta. Ruch na chodbě utichl. Šla jsem se stěhovat do nové kanceláře. Pravda moc si jí neužiji.

„Jak se ti tu líbí?“ Zastavila jsem se za Stefi.

„Zatím báječné, všichni jsou tu tak milý. Prostě pohodička.“

„To jsem ráda, kdyby něco, tak dej vědět.“

„Jasně šéfová,“ usmála se a zvedla zvonící telefon, „máš jít k Lie.“

Vyrazila jsem.

„Ahoj posaď se,“ přivítala mě a něco ťukala do počítače. „Promiň, že jsem, ti to neřekla dřív, ale dověděla jsem to dnes ráno. Máme v Mnichově možnost získat obrovskou zakázku na které by pracovala celá firma.“

„To je skvělé,“ odvětila jsem.

„Ještě jednou gratulace ke svatbě,“ podala mi ruku.

„Děkuji. Po pravdě jsem si říkala, že by jsme na pár dní vypadly na líbánky.“

„Neboj vynahradím ti to,“ usmála se Lia, „líbánky platím bude to náš svatební dar a nemusíte se ostýchat. Pro vás jenom to nejlepší.“

„Děkuji to bude mít Marta radost,“ poděkovala jsem.

„A ty ne?“

„Já taky,“ přikývla jsem.

„Supr, teď k práci. Vytipovala jsem pár kancelářských budov. Podívej se na to a pokud to půjde zkus nějakou vybrat.“

„Máme nějaké omezení? Třeba dostupnost zákazníka?“

„Ne sídlí na všech těchto lokalitách a budeme postupně komunikovat s různými divizemi. Tak že je to vlastně jedno kde budeme fyzicky sedět.“

„Bezva. Projdu si prospekty. Jak to máš vymyšlené s našim ubytováním?“

„Blízko práce si pronajmeme byt, ať neztrácíme čas přejezdy před celé město. Náš rozhovor ještě chvíli pokračoval a točil se kolem jednotlivých otázek našeho jak se zdálo několika měsíčního působení v Mnichově.

Zasedla jsem k počítači a probírala se inzeráty na ubytování a procházela jsem možnosti jednotlivých kancelářských budov, které byly na periferii města. Nakonec jsem našla přívětivou kombinaci. Poslala jsem to Lie.

„Skvělé, jdeme do toho,“ potvrdila mi mailem. Objednala jsem nám třípokojový  byt s terasou a zamluvila první čtyři kanceláře. Dala inzerát a poptávku na technický personál.

Vyrazila jsem domu se zabalit. „Pojedeme zítra ráno. Vyzvednu tě doma kolem desáté,“ volala mi odpoledne Lia.

„Budu s tím počítat. Nezajdeme do klubu na rozlučkový drink?“

„Dobrý nápad. Pošlu holkám mail.“

„Myslela jsem, že budeme spolu?“ Byla Marta trochu zklamaná, když se dověděla o večerní akci. Zpráva od Lii už ji v práci nezastihla.

„Budeme se loučit celou noc,“ pohladila jsem jí po tváři, když dorazila.

„Jéje,“ těšila se Marta, „a kdy budeš balit?“

„Už mám. Až se převlíkneš. Můžeme vyrazit.“

„Jdu na to.“

Rozlučkový mejdan byla vlastně i taková after párty naší svatby. Přeci jenom vše proběhlo včera večer tak nějak naruby. Pravda zase bude o čem mluvit. Dokonce jsme se staly na pár dní celebritami na video serverech po celém světě. To bych řekla, že překonalo i svatbu v kostele.

Večer jsme se opravdu loučily až skoro do rozednění. „I ty malá nenasyto,“ laškovala Marta, když se pomalu začalo rozednívat.

„Ještě řídí Lia,“ smála jsem.

„No já toho dneska taky moc neudělám, ještě že mám jednání až v poledne.“ Souhlasila Marta.

Budík v devět mě málem zabil. Na mobilu byla zpráva, že Lia dorazí kolem jedenácté, že musí ještě do firmy, ať si přispíme.

„Opravdu psala přispíme?“ Snažila se probrat Marta.

„Opravdu,“ potvrdila jsem.

„To je chápavá šéfová,“ hodila se na druhý bok a spala dál. Posunula jsem zvonění a taky jsem si ještě hodinku zdřímla. Další zvonění už nás vyhnalo z postele.

„Kde je vlastně Stefi?“ Došlo mi.

„Nevím když jsme odcházely, tak se bavila s Velií a říkala ať na ní nečekáme.“

Vytočila jsem její mobil. „Ahoj Tif,“ ozvalo se.

„Ahojky, všechno v pohodě?“

„Jasně v naprosté,“ zdála se být v dobrém rozmaru.

„Bezva. Jenom jsem se bála, když jsi nedorazila.“

„Nechtěla jsem vás rušit a tak jsem přespala u Velie.“

„Bezva. Za chvíli vyrážíme s Liou do Mnichova. Tak se mi tu holky opatrujte.“

„Neboj budeme,“ usmála se Stefi.

Lia mě prozvonila. Sjely jsme s kufry před barák, kde už Lia rovnala svoje zavazadla v kufru. Rozloučila jsem se s Martou a vyrazily jsme.

„Nejdřív se vybalíme?“ Zeptala jsem se Lii.

„Určitě,“ souhlasila.

Vytočila jsem majitelku bytu a domluvila s ní, že nás bude večer čekat. „Až budeme blízko Mnichova upřesním čas,“ domluvila jsem s ní.

Cesta zabrala zbytek dne a do Mnichova jsme se dostaly až v noci. Majitelka už byla trochu netrpělivá. Byt byl přesně tak jak na fotkách. Tak že žádný problém přebraly jsme si klíče.

„Kterou ložnici si vezmeš?“ Zeptala jsem se.

„Tu na východ mám ráda ranní sluníčko,“ hodila kufr do jedné místnosti.

„Bezva. To já nemusím,“ hodila jsem kufr do druhé.

Za chvíli jsme se sešly v kuchyni.

„Asi teď nebudeme řešit co a jak v domácnosti. Myslím, že to nějak vyplyne samo.“ Začala Lia, když jsme si sedly.

„Určitě, když bude problém řekneme si to a nebudeme chodit kolem horké kaše.“ Souhlasila jsem.

„Určitě i zdánlivé maličkosti by nám za pár měsíců mohly přerůst přes hlavu.“ Kývla jsem, že souhlasím. Veranda nabízí docela hezký výhled i v noci. Pravda bylo už trochu chladno. Byla jsem unavená, tak že jsem se těšila až sebou praštím do postele.

„Ještě musím zavolat Martě,“ vzdálila jsem se. Už se chystala na kutě. Popřála jsem jí dobrou noc a šla jsem taky spát. Ráno se rozpoutal kolotoč přebírání a jednání. Rozdělily jsme si to. Já měla ne starosti kanceláře a techniku. Následně pak programátory a Lia jednání se zákazníkem.

Byly jsme rády, když se nám podařilo zajít na oběd do kantýny v suterénu. A tak to šlo až do pátku. Naše společná domácnost se začala usazovat. Domluvily jsme si úklid, prádlo, prostě kompletní servis. Na to vážně nebyl čas.

„Co podnikneme?“ Zeptala se Lia v pátek u oběda.

„Co myslíš?“

„No měly by jsme někam vyrazit mezi lidi. Nebo mi z toho hrábne.“

„Můžeme,“ souhlasila jsem.

„Koukala jsem na web a našla několik klubů tak je můžeme zkusit. Nejvíc se mi líbila Carla.“

„Ještě udělat s holkama v Říme telekonferenci.“

„Můžeme jim večer zavolat.“

Vrátily jsme se do práce. Kanceláře už byly zařízené podle našich resp. mých představ. První lidi měli nastoupit v pondělí. Víkend byl na spadnutí.

„Večer jdeme s Liou do klubu,“ volala jsem Martě.

„Taky vyrážíme,“ odpověděla mi.

„Dáme si na vás panáka.“

„Dobrý nápad a napíšeme vám ho na futro.“

„To je od vás milé,“ rozloučila jsem se.

Čím déle jsme s Liou bydlely tím méně mi přišla komisní a odměřená. Večer v baru jako by ze sebe sloupla slupku nedostupnosti či odstupu, kterou jsem měla pocit, že celou dobu co ji znám měla. Dokonce mě táhla i na diskotéku. Ještě že byla pro nás v pokročilém věku a nepřipadaly jsme si tam jako babičky. Když došlo na ploužáky, tak jsme si šly sednout. Toho využili dva manažeři, kteří nás celou dobu od baru sledovali.

„Smím prosit?“ Osmělil se první a za ním už stál i jeho kolega.

„Ne děkuji,“ odvětila Lia.

„I vy mi dáte košem?“ Obrátil se na mě druhý.

„Ano dám,“ tvářila jsem se nepřístupně.

„Můžeme si přisednout?“ Nedal se odbít ten první.

„Můžete. Jsme právě na odchodu.“ Zmrazila ho Lia.

„Tohle mě baví,“ usmála jsem se.

„Mě moc ne. Proto moc do hetero podniků nechodím. Ale dneska jsem měla chuť si zatancovat.“ Její nepřístupnost zmizela. „Smím prosit?“ Kopla do sebe zbytek panáka. Bylo vidět, že tak trochu na kuráž.

„Ty vždycky,“ usmála jsem se. Je pravda, že nám to ladilo. Lia vyrazila v kalhotovém kostýmku, zatím co já jsem zůstala věrná minisukni.

Jako by nic jsme vpluly na parket. Pravda neuniklo to překvapeným pohledům dvojice, která se nás snažila sbalit a pár dalším na baru. Lia se ujala vedoucí síly a musím přiznat, že mi její objetí nebylo nepříjemné.

Od odmítnuté dvojice k nám dolétlo něco o lesbách, když skončila skladba rozhodly jsme vyrazit domu. Lia si to namířila kolem pánů již poněkud unavených sledováním dění a neodpustila si poznámku : „Taky by jste to měli spolu zkusit“. Odkráčela středem.

„To byl odvaz,“ konstatovala jsem ráno.

„Co se dělo?“ tvářila se překvapeně Lia.

„Neboj vše proběhlo ve vší počestnosti.“

„Pamatuji si na ty dva otrapy u baru. No a pak až ráno.“

„Nevypadala jsi, že by jsi se až tak sestřelila.“

„Zdání klame. Doufám, že jsem nic neprovedla?“ Sondovala.

„Ne jenom jsem spolu tančily ploužák a pak jsme šly spát. Podotýkám každá do své postele.“ Chytla se za hlavu.

„Já to neměla pít,“ lamentovala.

„Proč. Nic se nestalo.“

Sedly jsme si na terasu a relaxovaly. Pak jsme vyrazily do města na nákupy. Daly jsme si oběd.

„S vařením bych to nepřeháněla,“ prozradila Lia.

„Nápodobně,“ souhlasila jsem, „moc mě to nebaví a taky na to asi ani nebude moc čas.“

„To nebude,“ souhlasila.

„Víš co by mě zajímalo?“ Načala jsem hovor o pochybnostech, které mě provázely od počátku tohoto projektu.

„Povídej.“

„Jak jsme se dostaly k této zakázce?“ Usmála se.

„Jak sama víš. Naše firma a teď vlastně i tvoje má dvě akcionářsky.“

„Teď už vlastně tři,“ doplnila jsem ji s úsměvem.

„Teď už vlastně tři. A ty dvě mají velmi zajímavé kontakty, které když se naše firma rozrostla tak, aby byla podobné projekty schopná realizovat, využily a zajistily nám první zakázku.“

„Tak že je to vlastně zkouška ohněm.“

„Dalo by se říci,“ souhlasila.

Nákupy jsme měly za sebou a tak jsme vyrazily zpět do bytu.

„Co podnikneme? Nechce se mi celý víkend proležet.“

„Hraješ golf?“ Zeptala jsem se.

„Ne, ale můžu to zkusit,“ usmála se.

„Tak jedeme.“ Vyrazily jsme za město na cvičné golfové hřiště. Domluvily jsme Lie trenéra. Půjčila si hole a zatím co já jsem si šla zatrénovat ona se zprvu nemotorně snažila o trefení míčku.

„Ten chlap je příšernej,“  stěžovala si po hodině.

„Je tu jedna trenérka. Tak ji zkusíme.“ Měla zrovna hodinku volnou. Bylo vidět, že se uvolnila a šlo jí to mnohem lépe.

„Skvělé,“ zhodnotila druhou hodinu, když jsme si sedly na kávu.

„To jsem ráda,“ jako by z ní spadla další slupka. Byla uvolněná a zářila z ní pozitivní energie. Ubíhal týden za týdnem a z Lii odpadávala slupka za slupkou, až byla téměř obnažena. Myšleno samozřejmě obrazně.

Udělala si zelenou kartu a tak jsme dokonce vyrazily spolu na hřiště. Měla radost z každé povedené rány a těmi nepovedenými se nenechala rozhodit. Byla ve svém živlu. Objevila něco v čem se mohla zlepšovat a kromě víkendů chtěla chodit i v týdnu. Práce už nebyla tak intenzivní a tak jsme byly na hřišti téměř každý den.

Čas vrátit se do Říma se blížil. V Mnichově vše běželo jak mělo a už nás tam nebylo potřeba. Měla jsem z toho rozporuplné pocity na jednu stranu jsem se těšila na Martu a na druhou mi bylo s Liou příjemně.