Jediné slovo, které dokáže vystihnout tu záplavu historie. Je to jako by jste propadli o pár století zpět. Nedá se slovy téměř vyjádřit. To musíte cítit, vidět, dýchat.
„Vždy se cítím líp, když sedím na zemi,“ svěřila se mi Marty, když jsme dosedly v Vallette.
„Mě už to ani nepřijde,“ chytla jsem jí za ruku. Vystoupily jsme počkaly na kufry a vyrazily do hotelu.
„Tomu říkám pohádka,“ rozplývala se Marta, když jsme dorazily k hotelovému komplexu jak z pohádky tisíce a jedné noci.
„Když pohádkový ráj, tak pořádný,“ souhlasila jsem.
Plácly jsme sebou na ohromné letiště a koukaly se do stropu. Vůbec se mi nechtělo nic.
„Vstávat lenochu,“ šťouchala do mě Marta, když viděla, že usínám.
„Dneska už ne,“ byla jsem proti a překulila jsem na bok. Vážně jsem prospala zbytek dne. Marta zatím vyrazila na pláž užívat si moře a zadělávat na rakovinu kůže. Ani jedna z těch dvou aktivit mě nelákala. Probrala jsem se se soumrakem.
„Dobré ránko,“ zubila se nade mnou, když jsem otevřela oči.
„Ještě ne,“ protestovala jsem.
„Přeci neprospíš celé líbánky?“
„Celé ne jenom třetinu,“ odhadovala jsem.
„A co ty zbývající dvě třetiny?“
„Tak to nemám nejmenší potuchy,“ připustila jsem.
„Pro začátek bych vyrazila do města,“ kula plány.
„Já začnu tím, že proběhnu sprchou a pak se najím,“ políbila jsem jí a zmizela ve koupelně.
Pravda koupelna bylo trochu nepřesné označení. Ta místnost by se dala bez nadsázky označit lázněmi a to nejenom svojí rozlohou. Vířivka s rozlohou malého plaveckého bazénu by pojala celou sestavu amerického fotbalu i s roztleskávačkami. Ve sprchovém koutě by se netísnila hokejová pětka i s brankařem. Na přesun mezi jednotlivými částmi jste skoro potřebovali mapu kompas. Pro technikou zhýčkané gps navigaci.
„Byla jsi v koupelně?“ Ptala jsem se Marty když jsem se vymotala.
„Jenom jsem nakoukla,“ smála se.
„Pořád se najdou věci, které mě překvapí.“
„Tak pojď ty překvapení. Nějak jsi mě s tím hladem navnadila.“
Vyrazily jsme se z hotelu, že se najíme někde po cestě. Konec konců jsme v Evropě, tak se nemusíme snad bát napít se vody a tak.
„Nedáme si kebab?“ Zavětřila Marta u prvního krámku s jídlem, který jsme potkaly.
„Můžeme,“ souhlasila jsem.
„Ten je dobrej,“ libovala si.
Pokračovaly jsme se dál. Míjely jsme jednu hlučnou partičku za druhou. Jak už to tak na jihu bývá, bylo tu v noci živěji než přes den. Se západem slunce se město probouzelo do úplně jiných barev a bujarého života. Šly jsme pořád až jsme dorazily na pláž.
Posadily jsme se a koukaly se na stále přicházející a odcházející vlny. Z dálky k nám doléhal hluk a světla. Kolem prošel jeden pár. Byl zahleděný do sebe, tak že nás ani nepostřehl. Jejich siluety se ztratily ve tmě a kroky přehlušilo moře. Seděly jsme těsně vedle sebe. Tak těsně jak se jenom dalo. Natáhla jsem se a zadívala se na hvězdy.
Marta se natočila bokem ke mně a místo na hvězdy koukala na mě. Její neposedné prstíky začaly rejdit po mém bříšku. Po chvilce si klestily cestu do rozkroku. Nenarazily na žádný odpor s nímž by si neporadily. Překonat knoflík a zip nebyl žádný problém. Uvolnila jsem se.
Zavřela oči a nechala se unášet šuměním vln do dáli. K vlnám mořským za chvíli přibily vlny rozkoše a chtíče. Ovládly mě od hlavy až ke konečkům prstů na nohou. Písek mě hřál do zad. Nad sebou jsem ucítila Martu. Její jazýček se začal dobývat do mích pootevřených úst.
Nevnímala jsem ani další dvojici, která prošla jenom pár kroků od nás, když mnou začaly procházet vlny nesrovnatelné s vlnkami, které se k nám díky přílivu začaly přibližovat.
Jenom Marty jazyk v mích ústech mi zabránil, abych svůj stav neprojevila i hlasem nejen rozkoší napnutým tělem.
Napnutí povolilo a vrchol ustupoval. Tep se vracel k normálu. Marta počkala až se vrátím z nebes na pláž.
„Už nám chybí jenom písnička Sex on the beach,“ políbila mě.
„Je lepší si ho užit než o tom poslouchat,“ chystala jsem se jí oplatit její pozornost. Pak už jsme jenom ležely a nechávaly doznívat právě mizející mlžný opar.
Nebýt chlapu od moře ležely by jsme tam asi do rána.
„Příjemná procházka,“ zasnila se Marta.
„Máš pravdu Miláčku,“ zahleděla jsem se do nebe.
Druhý den nás zavedly úzké uličky až do přístavu. Nádherný výhled na moře umocňovala scenérie malých loďek.
"Nádhera," rozplývala se Marta.
"Je to až kýčovité, ale rozhodně to má své kouzlo," souhlasila jsem,
"Už tu chybí Římani v tógách."
"Já bych dala přednost Římankám."
"Nebuď tak úzkoprsá," usmála se na mě.
Podívala jsem se svůj výstřih a pak na její. "Nejsem."
"Dělají výlety lodí," ukazovala Marta na ceduli.
"A nebo můžeš rovnou na okružní plavbu. Docela zajímavé destinace." Ukázala jsem na další ceduli.
"Že by jsme se vydaly na moře?"
"Proč ne," souhlasila jsem.
"Bezva zjistím co a jak," vydala se do místní cestovky. Já si zatím prohlížela krámky v okolí.
"Tady jsi," dostihla mě a mávala papíry, "mám tu prospekty."
"Bezva podíváme se u oběda," navrhla jsem. Zabočily jsme do odlehlé uličky a narazily na malebnou hospůdku.
"Já si dám něco místního," začala Marta listovat jídelním lístkem.
"Že by nějaká rybka?"
"Asi jo," souhlasila. Pořád si prohlížela prospekty na výletní plavbu po středním moři.
"Jestli chceš strávit část líbánek na lodi nejsem proti."
"Vážně?" Moje odpověď ji potěšila.
"Vážně."
Po obědě mě táhle směrem k cestovce kde ten leták objevila. Příjemná paní sedící za přepážkou nám objasnila co a jak. Nabídla několik variant.
"Tahle bude supr," navrhla.
"Určitě." Objednáno. Zaplaceno. Palubní lístky vytištěny. Pozítří vyplouváme.