Přemýšlím jestli byl dobrý nápad na líbánkách jet lodí? Dneska si asi nevyberete na silnici potkáte psychopata, který vás rozmázne na silnici jako komára. Letadlu stačí jeden racek a lodi. No.
Po ráně, která otřásla lodí a vzbudila by Niki, jsem si tím rozhodnutím vážně nebyla jistá. Loď se začala nebezpečně naklánět. Šťouchla jsem do Marty.
"Něco se děje." Ta už byla taky vzhůru.
"Slyšela jsem tu ránu."
"Oblíkat." Do batohu jsme hodily nejnutnější věci. Kapitán oznámil, že loď byla za nepříznivých povětrnostních podmínek vržena na skaliska a začíná záchranná operace. V jedné skříni jsme našly nepromoky. Vyšly jsme na palubu.
Počasí opravdu nebylo příznivé. Podobnou bouři jsem nezažila. Asi podle toho co jsem slyšela od posádky tak nikdo. Déšť náhle ustal. Posun k záchranným člunům nám komplikovali pobíhající zmatení spolucestující.
Stejně rychle jak ustal déšť, tak se rozjasnila obloha. Loď byla napíchnutá na skalisko. Překvapivě dost daleko od břehu. Rozhodně bych to nechtěla plavat. Konečně jsme se dostaly k člunu.
Záchranný člun s námi klesal k hladině. Nebe se znovu zatáhlo. Průtrž na sebe nenechala dlouho čekat. Proud nás hnal od břehu na volné moře. Loď nám po chvíli zmizela z dohledu.
Zmatený stevard, kterého nám přidělili do člunu se snažil nastartovat motor.
"Nechte toho," křikla jsem na něj, "myslíte si, že proti tomu proudu nám to pomůže? Šetřete palivo, až bouře skončí."
Bezradně si sedl na podlahu. Roztáhli jsme plachtu, aby na nás nepršelo. Podívala jsem co máme ve člunu za zásoby. Prima. Vyndala jsem z nepromoku batoh. Opřela jsem se chytla Martu za ruku.
"To jsou opravdu nezapomenutelné líbánky," usmívala se. Hrozilo, že zkolabuje šokem.
Vyndala jsem lahvičku s alkoholem co jsem před odchodem vytáhla z minibaru. Kopla jí do sebe. Taky jsem si jednu dala.
Bouře s námi házela ze stranu na stranu další dvě hodiny. Na plachtu přestaly dopadat kapky. Vyjasnilo se. Plachta přešla přes naše hlavy.
Vytáhla jsem satelitní telefon a navigaci. Podle přibaleného zataveného papíru jsem vyťukala číslo. Naše pozice. Vyřízeno. Sedět a pozorovat lidi, bylo jediné co se dalo. Jejich tváře byly vystrašené. Pohyby neklidné. Štěstí, že bylo po bouři a pomoc na cestě. Za další hodinu rozvířil vrtulník vzduch nad námi.
Spustil se k nám záchranář. Jeden opravu zoufalý chlap se po něm začal sápat. Sáhla jsem po něm a stáhla ho zpět do člunu. Hysterie propukla naplno. Dala jsem faktu. Šermoval ruka jako smyslu zbavený. Dostal druhou a pak třetí. Až po čtvrté se začal svíjet bolestí a uklidnil se.
"Nejdřív děti," volal na nás záchranář. Mezi tím co jsem uklidňovala Neurotika, se přitáhl k člunu. Na popruh jsme připli malého chlapce. Podal nám popruh. Dostala ho starší dáma. Pak následovala Maminka toho klučiny a další paní. Došlo i na neurotika. Marta a naposledy se vrátil pro mě. Člun osiřel. Chlap začal přicházet k sobě. Koukal na mě jako kakabus.
Vrtulník přistál na heliportu nejbližší nemocnice. Jen ten magor ucítil pevnou zem pod noha vrhl se na mě. Ustoupila jsem o krok bokem. Naběhl si přímo na sloup za mnou. Tedy vedle mě. Druhou dostal o zem.
"Budeme potřebovat jedny nosítka," moje prognóza se ukázala jako opodstatněná. Nakonec to byl jediný zraněný.