Tifany - 72 díl - rychle
Dec 31, 2012

Tifany - 72 díl - rychle

 

Nejenom rychle, skoro bych řekla, že zběsile. Asi tak nějak by se dal popsat výlet, který nám přichystaly Elnora a Zita.

 

"Můžete se u nás večer zastavit?" Zeptala se mě Lia, když jsme se ráno potkaly ve firmě.

"Určitě. Co chystáte?"

"Překvapení," tvářila se tajemně.

"Večer jsme pozvané k Lia," zastavila jsem se u Marty v kanceláři.

"Jasně. Co chystá?" Zvedla oči od počítače.

"Nevím," zmizela jsem na chodbě.

Večer jsme se stavily doma se převléct a vyrazily jsme k Lie. Pro jistotu jsme sebou vzaly láhev dobrého vína.

"Pojďte dál," přivítala nás Celestýn.

"Ahojky, co se chystá?" Vyzvídala Marta. Celestýn jenom pokrčila rameny, jako že ona nic.

"Běžte na verandu," zvala nás dál.

"Ahoj, ráda bych vám představila Elnoru a Zitu," uvítala nás Lia.

"Těší mě," představily jsme se.

Elnora byla příjemná bruneta asi tak v našich letech. Delší vlasy ji dělaly poněkud starší. Stejně tak i její oblečení, vypadalo dosti usedle. Na druhou stranu zrzavá Zita vypadá jako její mladší dcera. Energická mladicky vyhlížející na krátko střižená sportovně oblečená mladice. Asi bych marně přemýšlela jestli kdy potkala tak rozdílný pár jako byly ty to dvě.

"Jsem ráda, že vás poznávám," dodala jsem.

"I my," přidala za obě Elnora.

"Nebojte nebudeme dnes pracovat," uklidnila nás Zita, "to si necháme na zítra. Chtěly jsme vás poznat, aby to zítra na valné hromadě nevypadalo, jako že hlavní akcionářky se teprve poznávají."

"Skvělý nápad," ohodnotila jsem.

"Lia říkala, že jste měly líbánky na Maltě," vyzvídala Elnora.

"Je pravda, že jsme se ještě od návratu nepotkaly," podívala se na nás Celestýn.

"Bylo to báječné," rozplývala se Marta.

"Pravda, že potopení lodi bych si příště odpustila," usmála jsem se.

"Jo to jsem viděla ve zprávách," zachmuřila se Zita.

Pokračoval hovor o naší svatební cestě a došlo i na páteční babince v klubu. Hodina pokročila a my se rozloučily s tím, že se ráno uvidíme ve firmě.

Zasedačka byl připravena. Já tak úplně ne. Nová výzva být spolumajitelkou něčeho většího než v co jsem kdy doufala, že budu schopná spolu stvořit. Zašla jsem si k Martě na panáka.

"Síla," vstoupila jsem do dveří.

"Co?" Byla překvapená.

"No že budu akcionářka," odvětila jsem.

"Mě to přijde v poho," uklidnila mě.

"Ty už jsi vlastnila někdy podíl v podniku, který jsi z části vybudovala?"

"Myslíš jako podíl na práci a zisku."

"A odpovědnosti," dodala jsem.

"Ne takový podíl jsem vážně nikdy neměla," připustila.

"Vidíš," kopla jsem do sebe panáka a vyrazila do zasedačky.

Byla to uzavřená společnost. Nebylo mnoho akcionářů. Krom Elnory a Zity měla deset procent Lia.

"Ráda bych pronesla pár slov," začala Elnora. "Včera jsme měly tu čest poznat Tifany a se Zitou jsme se shodly, že je to ta pravá, který doplní náš dámský klub a pomůže nám naše dílo posunout do další úrovně."

Ozval se potlesk obou dam.

"Děkuji za důvěru. Moc si jí vážím a napnu všechny síly, abych splnila naše budoucí představy."

Podepsaly jsme potřebné papíry. Byrokracie byla za námi.

"Ráda bych expandovala po úspěšné misi v Mnichově dál do Evropy," netajila se svými plány Elnora.

"Nebylo dobré aktuální stav trochu stabilizovat i vzhledem k blížící se krizi?"

"Právě krize nás nastartuje," uklidnila mě Zita.

"Firmy budou investovat do IT technologií, aby dokázaly být efektivnější. Přejdou od drahé a neefektivní reklamy v televizi k reklamě a prezentaci na síti."

"A to je naše příležitost," doplnila jí Zita.

Měla pravdu.

"Abych nezapomněla mám tu dva lísky na testovací víkend ve Fioranu," usmála se na mě Elnora.

"Jak to víš?"

Pokrčila rameny a jenom se usmála.

"Prozradila tě tvoje pracovní plocha a spořič," zakřenila se Lia.

"Moc děkuji," vzala jsem si lístky.

"To byla maličkost," usmála se Elnora. Potěšilo jí, že mě překvapila.

Pravda Marie z toho až tak nadšená nebyla, ale to mi v tu chvíli ani v nejmenším nevadilo. Dokonce jsme v pátek vyrazily a nešly ani na pravidelné posezení v klubu. Holky to pochopily. Viděly, že jsem byla celý týden jako na trní.

"Škoda, že tam nebude Šumík," říkala jsem pořád. Myslím, že byly rády když přišel pátek a my konečně odjely.

Nemohla jsem ani dospat. Na okruh jsme dorazily mezi prvními. S kartičkami co jsme měly nás po prohlídce pustili dál. Mohly jsme se pohybovat kde jsme chtěly. Dokonce jsem mohla koukat i jak vybalují dovezené komponenty. Pod jejich rukama se dřevěné krabice měnily v tu nádheru, která se bude za pár hodin prohánět po okruhu.

To nejlepší mělo teprve přijít. Jeden z managerů si nás posadil do malé zasedačky a vysvětlil nám jak to celé funguje a na to je třeba si dát pozor.

"Proč nám to vykládá?" Divila se Marta. Jenom jsem pokrčila rameny a poslouchala dál. Když skončil zeptal se zda je vše jasné. Zeptala jsem se na pár drobností. Potěšilo ho, že jsem se ptala odborné věci a ne kraviny jako většina lidí co tu asi mívá.

"Teď se půjdeme převléct," vyzval nás v šatně byly skřínky s našimi cedulkami a v nich jezdecké overaly. Vlastně kompletní jezdecké oblečení včetně bezpečnostního prádla.

"Co to má znamenat?" Byla Marta vážně už na vrcholu zoufalství.

"Pojedeš ve formuli," zavtipkovala jsem.

"Tak to ani náhodou," překvapivě couvla.

"Jak chceš," začala jsem se převlékat.

Před šatnou na nás čekal doprovod. Mrknul na Martu.

"Nechce," objasnila jsem. Přikývl, že pochopil a odvedl nás do garáže.

V garáži už stály oba vozy připravené vyjet. Manager mi na jedno ukázal. Čekala jsem dvoumístné jako bylo v televizi. Kde si k jezdci sedl fanoušek. Tady žádné druhé místo nebylo. Vplula jsem se do kokpitu. Překvapivě jsem se tam vešla. Nasadili mi helmu. Připojili všechny dráty. Nasadili volant. Nastartovali volant.

V tu chvíli došel humor i mě. Zlehka jsem sešlápla plynový pedál. Málem jsem to napasovala do zdi na které seděli inženýři o počítačů. Ani nevím jak jsem se dostala na okruh. První kolo jsem jela zlehka. Zvyknout si na řazení tlačítky bylo něco. Postupně jsem se zrychlovala. Na ceduli naskakovaly zprvu minuty a pak sekundy do plusu. Pak mi do sluchátek dali informaci, že mám jet natankovat. V tom zápalu boje jsem ani nepostřehla, že na mě něco na volantu blikalo.

Po natankování jsem vypálila na trať jako zkušená závodnice. Pravda s časy profíků jsem se nemohla rovnat ani jako, ale byl to zážitek. Když mě stahovali po druhé a definitivně vůbec se mi nechtělo.

"Moc děkuji," potřásla jsem si rukou s techniky. Palcem nahoru mi ze zdi naznačili, že to bylo dobré. To však nebylo vše. Když jsem se převlékla a přestala se mi třást kolena po té co vyprchal adrenalin, čekalo na nás další překvapení.

"Čeká na vás vrtulník, která vás převeze do hotelu." Prozradil nás manager, který nás předal a rozloučil se s námi. Odletěly jsme z okruhu do hotelu.

Druhý den po snídani nás čekala další část víkendu.

"Čeká na vás letadlo," oznámila nám recepční, když jsme se vracely ze snídaně.

"Co?" Divila se Marta. Taky jsem byla překvapena.

"Ano řidič vás odveze," ukázala na limuzínu. Došly jsme se na pokoj zabalit a vyrazily s limuzínou na letiště, kde na nás čekalo malé letadlo.

"Dobrý den, jsem Kapitán tohoto letadla a chci vás přivítat na palubě," objevil se pán s velkým mrožem.

"Dobrý den," pozdravily jsme.

"Za chvíli budeme startovat. Prosím připoutejte se. Zmizel v kabině.

Letadlo narolovalo vzneslo se a za hodinu jsme už přistávaly. Mezi tím s o nás postarala letuška, která nám nabídla jídlo i pití.

Z letiště nás odvezla limuzína. V ní ležely dvě kartičky.

"To je VIP vstup na tréningy a hlavní závod velké ceny," nevycházela jsem z údivu. Pohodlně jsem se usadila a užívala si zbytek víkendu.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.