Tifany - 73 díl - klášter
Jan 07, 2013

Tifany - 73 díl - klášter

 

První pokus srovnat se s tím, že odešla Niki se příliš nepovedl. Ne že by se úplně nepovedl. Marta je to co se povedlo. Přesto zůstalo mnoho toho co bylo třeba si srovnat.

 

Po líbánkách jsem se rozhodla "uklidit" se na pár týdnu do samoty a nechat si čas na rozjímání. Srovnat se se ztrátou a to rozhodně v tom hektickém světě nejde. Našla jsem si zajímavý klášter, který nabízí lidem z venku možnost se na libovolně dlouho dobu uchýlit do ústraní.

"Půjdu do kláštera," překvapila jsem Martu, když jsme seděly na terase a vychutnávaly si klid při západu slunce.

Zvedla brýle z očí s dlouze se na mě zadívala. Jako by chtěla z mé tváře vyčíst nevyřčené. S ledovým klidem jsem se jí koukala přímo do očí. Vrátila brýle a opřela hlavu aniž by cokoliv naznačila. Celé to připomínalo souboj u pokerové stolu, kde sedí poslední dvě hráčky a jde o vše. Pokerovou terminologií all in.

Stále žádná odezva. Zhluboka se nadechla. Čekala jsem reakci. Jenom vydechla. Narovnala se aby se napila. Sundala si brýle.

"Jde o Niki?"

Přikývla jsem. Napila se a opřela. Jenom souhlasně přikývla.

"Kdy?"

"Nevím, čekám na odpověď."

"Lia to ví?"

"Ne. Budu jí to říkat zítra. Nejdřív takové věci samozřejmě řeknu tobě."

"Na jak dlouho?"

"Nevím," napila jsem se, "potřebuji si."

Přerušila mě gestem, které naznačovalo, že rozumí a není třeba to dál komentovat. Odešla do kuchyně. Zůstala jsem sedět. Věděla jsem, že je to pro ní jako bych se s ní rozešla a to pár dní po tom co jsme se vzaly. Za chvíli se vrátila. Na očích bylo poznat, že brečela. Zůstala stát ve dveřích.

"Je mi jasné, že vše proběhlo moc rychle a potřebuješ čas se s tím srovnat. Máš tolik času kolik potřebuješ." Než jsem stihla zareagovat zmizela. Za chvíli cvakly vchodové dveře. Osaměla jsem.

Vlastně poprvé od doby co jsem odešla z domova jsem se cítila opravdu osaměle. V mobilu pípla zpráva. Očekávala jsem, že je to Marta. Nebyla. Přišla zpráva z kláštera, že mě očekávají. Zavolala jsem Lie. Šla jsem si zabalit.

Ráno jsem napsala Martě dopis. Vedle jsem položila vypnutý mobil a vyrazila jsem. Do kláštera jsem dorazila před polednem. Přijala mě jedna z jeptišek. Odevzdala jsem do obálky všechny cennosti. Sepsala jejich seznam. Uložila do obálky a tu do trezoru. Podobně skončilo moje ošacení a dostala jsem hábit podobný tomu co měla sama na sobě. Odvedla mě do cely, která mi bude útočištěm v následujících dnech možná týdnech.

Beze slova mě opustila. Vlastně za celou dobu neřekla ani slovo. Natáhla jsem se na kavalec. Místnost sama o sobě nepůsobila ani trochu útulně. Krom krucifixu, jedné malé skříně, klekátka a kavalce tam nebyl žádný další nábytek. Bylo to strohé a asi i funkční. Konec konců co jiného zde taky dělat než spát a modlit se. To druhé jsem v úmyslu neměla.

Hleděla jsem do stropu a nechala jsem plynout myšlenky. Tento stav trval několik dní a doufala jsem, že jednou přestanou jenom plynout a zastavý se. Zatím tomu tak nebylo. Čas plynul ani nevím jak rychle. Až se žaludek začal dožadovat mé pozornosti. Pravda od snídaně jsem nic nejedla.

V tu chvíli vstoupila do cely postava. Proti světlu nebylo poznat kdo to je. Přistoupila blíže. Její silueta naznačovala jeptišku. Překvapující zjištění.

"Jmenuji se sestra Cecílie a jsem představenou v tomto klášteře," představila se a já se zvedla v lůžka. Podala jsem jí nabídnutou tuku.

"Těší mě."

"Řád který je zde pro vás je jednoduchý. Snídaně se podává v šest hodin. Oběd v pravé poledne a večeře v šest večer. Poznáte to podle tohoto zvonění. Pokud by jste něco potřebovala obraťte se přímo na mě. Přeji vám příjemný pobyt u nás. Bůh s vámi."

"Děkuji," přijala jsem informaci a následovala její výzvu pohybem ruky.

Dovedla mě do jídelny, kde se právě podávala večeře. Přijala jsem misku a šl si sednout stranou. Snědla jsem večeři a vyšla z jídelny, která byla na druhé straně komplexu budov a chodeb. Po cestě jsem potkala zahradu, kde některé sestry pracovaly. Další se v hloučku o čem si bavily. Vyhlédla jsem si místo pod rozložitým stromem stranou od všech. Sedla jsem si a opřela se.

Myšlenky jsem nechala ať si dělají co chtějí a sledovala jsem dění kolem sebe. Nebylo to pravda nikterak náročné. Jedna skupinka okopávala květiny a druhá nad něčím diskutovala. V dálce se občas mihla postava přecházející mezi budovami.

Tma mě vyhnala zpět do cely. Zavřela jsem za sebou dveře. Zvyknout si na sporé světlo, které dopadalo malým okýnkem chvíli zabralo. Převlékla jsem se do něčeho co připomínalo košili.

Sladké sny Marti. Podívala jsem se do stropu a usnula. Byla to první z mnoha nocí.

Ráno mě probudil zvon. Tenhle budíček mi připomněl Niki a první noc resp. ráno, kdy mě z postele málem vystřelil její budík. Usmála jsem se tomu. Převlékla jsem se a vyrazila na snídani.

Stihla jsem jí jen tak tak. Posadila jsem se do rohu a snědla jí. Ozval se zvon který zval k ranní bohoslužbě. Vydala jsem se do kostela. Sedla jsem si do poslední lavice. Příliš jsme nevnímala co se kolem dělo. Byla jsem pomořená sama do sebe. Ani jsem si nevšimla jeptišky, která si sedla vedle mě.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.