Tifany - 74 díl - souznění
Jan 14, 2013

Tifany - 74 díl - souznění

 

Bylo zajímavé odejít. Najít si čas pro sebe. Nepřijde mi to jako ztráta času. Rozhodně to není nuda i když by to tak mohlo na první pohled vypadat.

 

Seděla jsem v lavici. Tok myšlenek se sice zpomaloval. Nebyla jsem ještě připravena se jimi zabývat. Tak jsem je nechala plynout a vnímala jsem ponurou atmosféru kostelní lodi. Už výška sama o sobě působila. Ruce složené do klína působily nervózně. Pořád měly potřebu něco dělat. Abych je zaměstnala klekla jsem si na klekátku a spojila je. Rozhodně to pro pozorovatele vypadalo jako bych se modlila. Já však jenom položila bradu na ruce a zavřela oči.

Nechala jsem ostatní smysly, aby zaměstnaly mysl. Nebylo tolik podnětů, aby se to povedlo. Až jsem ucítila dotek na rameni. Ohlédla jsem se.

Na lavici vedle mě seděla jeptiška. Dala si prst před pusu. Asi jsem vydávala zvuky, které jí rušily. Kývla jsem. Když skončila mše zůstala jsem sedět.

Po chvíli jsem vstala a vyrazila ke dveřím. Jeptiška sedící vedle mě šla zamnou. Před dveřmi mě došla.

"Nejste věřící?" Zeptala se mě.

"Ne," odpověděla jsem stroze aniž bych se na ní podívala.

"Tak proč jste přišla na bohoslužbu."

"Načerpat sílu," otočila jsem se na ní.

"Josefine," představila se.

"Tifany," odvětila jsem.

"Co budete dělat?"

"Nevím," připustila jsem.

"A nechcete to nic dělat na zahradě?"

"Můžu," připustila jsem. Sedla jsem si na lavičku zatím co Josefina prohodila pár slov s jinou jeptiškou a pak si sedla vedle mě.

"Co vás sem přivádí?" Pokračovala ve výslechu.

"Smrt blízké osoby."

"To je mi líto."

"Jo mě taky." Zahleděla jsem se do dálky.

"Bůh pomůže zapomenout," gestem jsem jí přerušila.

"Nejsem věřící a nehledám boha."

"Ani já jsem ho nehledala."

"Ale zjevně jste ho našla."

"Ano."

"Nemám pocit, že bych ho chtěla najít."

"Proč."

"Přijde mi laciné věřit v něco jenom proto, abych si ulehčila život."

"Když to tak vidíte."

"Nemám na víru vyhraněný názor."

"Ale životní hodnoty nastaveny máte."

"Ano mám. Jistě v průběhu času se mění."

"A zrovna teď přišel čas kdy se mám tak úplně nepozdávají."

"Nejste vědma?"

"Ne," usmála se.

Nebylo mi ani trochu jasné proč tak pohledná, sebevědomá a nepochybně inteligentní dívka měla potřebu setrvávat v celibátu.

"Co přivedlo nás na toto místo?" Otočila jsem pozice a začala se ptát.

"To samé co vás. Umřela mi blízká osoba."

"To je mi líto."

"Její čas se nachýlil," pokřižovala se, "navíc mě partner týral."

"Tohle jsem nikdy nepochopila."

"Ani já ne. Navíc jsem zjistila, že se mi líbí ženy. Nedařilo se mi ty hříšné myšlenky zapudit a tak jsem vstoupila do řádu."

"Sebemrskačství vám nesluší," usmála jsem se na ní.

"Jak to myslíte?"

"Ta blízká osoba byla moje partnerka."

"Aha," začervenala se.

"Není na tom nic hříšného," ujistila jsem ji.

"Je to proti bohu," nesouhlasila.

"Kdyby to bylo proti bohu, tak nás takové nestvořil."

"Je to jenom zkouška. Je nutné odolat pokušením a svodům."

"Ne je to rozmanitost bytí. Jsme zde pro to abychom okusily krásy bytí."

Odmlčely jsme se. Ona přemítala nad mými slovy a já jenom nevěřícně kroutila hlavou nad tím jak může být moc nad lidmi pomocí základních pudů nebezpečná. Ostatně každá ideologie, která se zneužívá je špatná. Tou náboženskou počínaje.

"Jde jenom o to potkat stejně zpřísněné duše."

"Vy takové znáte?"

"Ano."

"Pocházím z malého města na jihu," počala vyprávět svůj příběh mladé partnerem a otcem zneužívané dívky, kterou definitivně zlomila smrt její matky.

Nakonec se vlastně role otočily. Místo aby ona dala duchovní útěchu mě, byla jsem to já kdo vyvracel její míty a snažil se narovnat obraz reálného světa v jejích očích. Nebyla schopná uchopit to co se dělo za zdmi tohoto kláštera.

Když dopověděla svůj příběh bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. Byla jsem asi první komu se s tím svěřila. Rozhostilo se ticho. Vražedné ticho. Obě jsme se ponořily do svých myšlenek. Ty moje nakonec zpomalily natolik, že se daly uchopit.

Nebyl na to čas. Už zase odešla jsem do kláštera, abych měla čas na sebe a místo toho tu budu zachraňovat holku, která tu vlastně ani nemá být.

"Musím jít," vstala a odešla.

Zůstala jsem sama. Tedy ne úplně sama. Sluníčko se začala opírat do mého hávu. Vrátila jsem se zpět do komplexu. Kolem jednoho nádvoří bylo podloubí, které bylo na procházení se ve stínu jako dělané.

Chvíli jsem chodila do kola, ale nebyla jsem schopná se soustředit pořád mě rozptylovaly jeptišky, které chodily kolem. Vrátila jsem se do cely a ulehla.

V jednom měla Josefína pravdu životní hodnota se mi tak úplně nepozdávaly. Ve světle minulých týdnů ani není divu. Stačí jedno letadlo, jeden vlak, jedno auto a vše je jinak. Na co je ti pak honit se za úspěchem, penězmi. Je dobré se zastavit. Za posledních pár let jsem dosáhla na věci o kterých se mi ani nesnilo. Tím jak jsem šla pořad dopředu neměla jsem si čas to ani uvědomit a troufnu si říci, že mě to ani neovlivnil. Pravda mohu si dovolit lepší hotel nemusím v obchodě přemýšlet jestli koupím to či ono. Prostě si koupím co potřebuji a na i to co chci.

Zvony zvoucí na oběd přerušily moje myšlenky. Vyšla jsem z cely. Sedla jsem si na své místo a snědla co jsem dostala. Radši jsem nepátrala nad tím co to bylo. Odešla jsem zpět do cely. Běželo to tak několik dní.

Jedno odpoledne, když jsem seděla v kostele a myšlenky si zase pluly se vedle mě posadila Josefine. Ani jsem jí nepostřehla. Když jsem odcházela, chytila mě za rameno.

Sedly jsme si stejně jako poprvé pod strom.

"Měla jste pravdu," začala.

"V čem?"

"Že se nemám za co stydět. Mám být jaká jsem a neodpírat si nic co mi dělá dobře."

"Správná cesta," usmála jsem se na ni.

"Jenom začátek."

"Co jste dělala než jste vstoupila do kláštera?"

"Mám ekonomickou školu, ale po škole jsem se hned vdala a vlastně jsem nepracovala."

Přišlo mi to jako z minulého století. Copak sem nedorazila emancipace? Bavily jsme se o jejích zájmech. Až na domácí práce a ženské dovednosti jako pletení a háčkování vlastně nikdy nic nedělala. Od mala pomáhala rodičům na vinohradu a tak nebyl čas na koníčky.

Moje sympatie k ní vzrůstaly. Chvíli jsem přemýšlela jestli to není spíš soucit s tím čím si musela projít, ale to jsem brzy zavrhla. Nebyl to soucit. Bylo vidět, že není odevzdaná. Jenom potřebovala najít pevnou půdu pod nohami, aby se mohla odrazit dál. Víra bylo jediné co jí v tuto chvíli bylo schopné takovou podporu poskytnout. Neodsuzuji ji. Dokonce jí rozumím  a asi bych udělala to samé.

Moje myšlenky se konečně přestaly honit sem a tam. Byla jsem připravena se vrátit. Co dělat dál jsem sice ještě úplně nevěděla. Pravda pár věcí se rýsovalo, ale na to už jsem nemusela trávit čas zde. Svojí vnitřní sílu jsem opět našla a mohla jsem nechat Niki definitivně odejít.

"Rozhodla jsem se vrátit," šla jsem za matkou představenou. Vlastně jsem za ní šla poprvné od počátku mého pobytu.

"To je dobře," usmála se na mě. "Josefína vypadá vyrovnaněji," řekla jako by nic.

Bylo jasné, že to ona jí za mnou poslala a věřila, že ji pomohu více než by kdo mohla ona. Rozhodně to byla moudrá žena, která pochopila, že místo Josefín není v těchto prostorách, ale tam venku. Jenom potřebuje pomocnou ruku.

"Až bude chtít odejít dejte jí toto," podala jsem jí svoji vizitku.

"Ráda," rozloučila se se mnou.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.