Tifany - 75 díl - zmizení

 

Po návratu mě čekalo opravdu nečekané překvapení. Jenom jsem nabrala rovnováhu a klid, dokonce i chuť. Jako by mě to vrátilo zpět. Popravdě jsem si z toho sedla na zadek a jenom jsem nevěřícně koukala.

 

Otevřela jsem dveře. Byt byl prázdný. Divné touto dobou by už asi byla Marta zpět z práce. Asi šla s holkami na skleničku. Odložila jsem kabelu a klíče. Šla jsem do kuchyně.

Na stole kde jsem jí nechala před pár týdny obálku a mobil jsem našla složený papír a přes něj její mobil. Dárek ode mne. Můj mobil ležel tam kde jsem jej položila. Nevěstilo to nic pozitivního. Nalila jsem si skleničku. Sundala jsem mobil, vzala složený papír a šla jsem na terasu.

Dopis začal oslovením : "Drahá Tifany,". Pokračovala tím, že se nedokázala srovnat s tím, že jsem odešla do kláštera a místo, abych věci řešila s ní tak jsem se rozhodla jí ze svého života vynechat. Dlouho nad tím přemýšlela a nakonec se rozhodla odejít. U advokáta nechala podepsané papíry, které ruší náš svazek. Na konci listu byla adresa právníka a její podpis.

Odložila jsem dopis. Moje oči se zalily slzami. Sotva jsem nabyla vnitřní rovnováhu byla tu další zkouška. Nechala jsem oči i mysl vnímat horizont. Nevím jak dlouho jsem tam seděla. V klášteře jsem si zvykla neřešit čas. Bylo to jediné čeho jsem měla v poslední době kolik jsem jenom potřebovala.

Vrátila jsem se do kuchyně. Dala mobil do nabíječky. Zapnula jsem jej. Přišla smršť sms zpráv. Postupně jsem se jimi probírala. Byla tam i zpráva od mamky.

Vytočila jsem Niki mamka, pořád jsem ji tak měla uloženou.

"Ahoj Tifany, jak se máš?" Ozvala se.

"Ahoj mami, střídavě oblačno," zhodnotila jsem aktuální stav věcí.

"Posílala jsem ti zprávu. Začala jsem se bát, že se něco děje."

"Ne musela jsem na pár týdnu vysadit," popsala jsem jí jak jsem se uchýlila do kláštera.

"Udělala jsi dobře. Člověk se občas musí zastavit." Souhlasila s mým postupem.

"Bohužel Marta to neustála a odešla," dodala jsem smutně.

"Nestála za to, když nebyla schopná počkat." Odvětila.

"Asi ne," zněl můj hlas zklamaně.

"Netrap se tím. Určitě najdeš jinou a možná dřív než budeš tušit."

"Děkuji." Ještě chvíli jsme si povídaly a já pak zavěsila. Zaslechla jsem zvonek u dveří. Podívala jsem se kukátkem byla to Lenny.

"Ahoj," otevřela jsem dveře.

"To jsem ráda, že jsi to ty," přivítala mě objetím.

"Proč co se děje? Pojď dál."

"Co jsi tu nebyla jsme musely párkrát volat policii," nepotěšila mě.

"Jak to?"

"Marta tu pořádala s prapodivnými lidmi bujaré večírky skoro až do rána a dělali při tom hrozný kravál. Bála jsem se, že je to ona."

"Ne napsala mi, že odchází," podala jsem Lenny dopis, který mi tu Marta nechala.

"Taky jsem osiřela," přidala další nepříjemnou informaci Lenny.

"Jak to?"

"Veronika chtěla mít dítě," pokrčila rameny.

"Chápu," usmála jsem se.

"Jsem vážně ráda, že jsi zpět."

"To já taky, jenom jsem si představovala ten návrat trochu jinak."

"Člověk míní život mění."

"Máš pravdu. Nedáš si něco?"

"Ráda. Nezavoláme Stefi?"

"Můžeme," souhlasila jsem. Zvonek u dveří prozradil dalšího hosta.

"Ahoj holky," usmívala se na nás Stefi a hned za ní Velia.

"No aspoň něco zůstalo jako když jsem odjela," usmála jsem se na zamilovanou dvojici.

"To ji," souhlasila Lenny, "jedna bez druhé nedá ani ránu."

"Pomluvy," smála se Velia, která za těch pár týdnů rozkvetla z nesmělé a zakčiknuté osůbky v sebevědomou mladou dámu.

"Mám z tebe radost," přivítala jsem se s ní.

"Je to hlavně tvoje a Niki zásluha," pokřižovala se.

"Ne. My jsme tě jenom nasměrovaly správným směrem," oponovala jsem.

"Tak se pojďte nasměrovat na terasu," přerušila nás Lenny.

Sotva jsem se usadily na terase ozval se zvonek u dveří znovu. Překvapeně jsem se podívala směrem ke dveřím. Šla jsem otevřít.

"A nás nikdo nepozve?" Hrnula se Lia a Celestýn dovnitř s lahví vína v ruce.

"Ahojky, ráda vás vidím," přivítala jsem se s dalšími návštěvnicemi.

"No to jsem ráda," usmála se Celestýn.

Nalila jsem jim sklenice a připojily jsme se k holkám na terase.

"Vítej zpět," připila Lia na můj návrat.

"Moc jsi nám chyběla," přidala se Celestýn.

"Povídej jak bylo v klášteře ty naše jeptiško," smála se Stefi.

Aby celý zbytek večera nezaplnilo pouze moje vyprávění vrazila jsem to velmi zrychleně. Nechala jsem si tak něco i na páteční posezení v klubu, které se vlastně událo dnes u mě.

"Moc děkuji všem, že jste přišly," loučila jsem se s holkami, když noc nazrála k tomu jít spát. Já jsem sice neměla druhý den v plánu jít do práce, ale ostatní jo.

Ulehla jsem. Bylo to jiné než jsem byla poslední dny zviklá z kláštera. Než jsem usnula rozhodla jsem se druhý den vyrazit k právníkovy podepsat rozvod.

Ráno jsem zavolala do kanceláře a dohodla si schůzku na odpoledne. Po cestě jsem se zastavila v kanceláři a při té příležitosti jsem vytáhla Lenny na oběd.

"Nějak mi to celé s Martou hlava nebere," začala Lenny, když jsme si objednaly oběd.

"Ona je živel," usmála jsem se.

"To je," souhlasila.

"A bohužel nebyla schopná pochopit, že se potřebuji s některými věcmi vyrovnat po svém ne po jejím."

"Je to škoda," zakončila to Lenny.

"Život už takový," zhodnotila jsem konec jedné etapy. "A co ty mamino."

"S tím na mě vůbec nechoď. Když s tím přišla poprvé myslela jsem si, že je to sranda. Zná můj názor na děti. Bohužel to sranda nebyla. Její biologické hodiny a mateřské pudy se zbláznily. Dokonce jednou přivedla i dárce spermatu."

"Vážně?"

"Jo, to už na mě bylo moc. Dala jsem jí na výběr a ona si vybrala."

"Jak tak na to koukám dárce spermatu."

Přikývla. Bylo na ní vidět, že se o tom nechce dál bavit. Bylo to jak jsem se později dozvěděla jenom pár dní co se Veronika odstěhovala.

"Tak vyrazíme na lov?" Zatvářila se bojovně.

"Asi ne," krotila jsem její odhodlání zaplnit volné místo. "Dám si čas od vztahů pokoj."

"Máš pravdu. Budu si užívat svobodu a nevázaný sex."

"I ty divoško."

"No já se do klášter nechystám," pošťouchla mě.

"To bys měla. Hodně mi to dalo."

"Je to na tobě vidět. Vypadáš tak nějak klidně a vyrovnaně."

"To jsem. Našla jsem po těch hektických letech zase svůj klid."

"Občas chce zabrzdit," souhlasila, "já byla zabrzděná posledních pár let. Tak mi teď prospěje trochu se spustit."

"Ať na tebe nemusím volat Karabiniéry," usmála jsem se.

"Doufám, že tk zlé to nebude."

Dojedly jsme. Rozloučily se. Já vyrazila k právníkovy.

"Dobrý den," přivítal mě, "mám to pro vás připravené."

Posunul přede mě papíry a na nich i Marty prstýnek. Pročítala jsem je. Nechtěla nic. Došla jsem až na poslední stránku kde byl její podpis. Vzala jsem do ruky tužku. Zase jsem jí odložila.

"Nechám si to ještě projít hlavou," vzala jsem si papíry do ruky.

"Není problém, až to podepíšete, stačí mi jednu kopii zaslat," rozloučil se se mnou. Vrátila jsem se domu. Papíry hodila v pracovně na stůl.

Ještě jsem nebyla připravena to definitivně uzavřít.