Tifany - 78 díl - pomoc
Feb 11, 2013

Tifany - 78 díl - pomoc

Nečekala jsem, že na to dojde tak brzy. Nechtěla jsem, aby se z toho stala nechtěná charita a tak jsem zvažovala jak pomoci. Nakonec mě napadla varianta, která byla oboustrannou pomocí.

"Ahoj, tady Josefína z kláštera," zazvonil mi jednoho dne telefon.

"Ahoj, jak se máš?"

"Rozhodla jsem se odejít z kláštera," začala hovor, "a když jsem odcházela tak mi Matka představená dala tvoje číslo. Napadlo mi ti zavolat."

"To jsem ráda. Kde teď jsi?" Volala mi jen vyšla z bran kláštera. Podle hlasu si moc nevěděla rady. Myslím si, že jí Matka představená pustila protože věděla co bude dělat až opustí brány kláštera. Zavolá mi.

"Přiznám se, že jsem trochu bezradná kam se vrtnout. Pravda moc jsem o praktické stránce návratu."

"To nevadí. Sedni na autobus a přijeď do Říma." Nadiktovala jsem jí adresu firmy. Zavěsila. Podívala jsem se na net a věděla jsem, že jí mohu čekat odpoledne.

Zavolala jsem k Lie jestli má čas. Měla. Vyrazil jsem k ní do kanceláře.

"Ahoj, mohu s tebou něco probrat?"

"Ahoj, určitě," pohybem ruky mi naznačila, abych se posadila na klubovku.

"V klášteře jsem narazila, asi ne náhodou, na jednu jeptišku," začala jsem od začátku. Odvyprávěla jsem celý příběh Lie. Celou dobu bedlivě poslouchala a pokyvovala hlavou. "Napadlo mě jí pomoci do života. Nemyslím si, že ona je ta co by měla život strávit v celibátu a podle všech indícií si to nemyslí ani Matka představená. Nemám zatím asistentku, tak bych jí na poloviční úvazek nabídnu tuto práci a zbytek času by mohla věnovat studiu. Co ty na to?"

"A kde bude bydlet?" Vzala to čistě prakticky.

"Po Stefi a tvojí sestře se u nás uvolnila garsonka," mrkla jsem na ní, "a pokud vím není ještě obsazená."

"Supr jsem pro," souhlasila, "ty jsi číslo přivedeš na pravou cestu i jeptišku."

"Já jsem v tom nevinně."

"Já vím," smála se.

"Moc děkuji."

"Já děkuji. Určitě je dobré pomoci lidem, kteří o pomoc stojí."

"Ty mi čteš myšlenky?"

"Ne, ale myslím, že na to máme podobný názor. Nebudu do něčeho či někoho cpát peníze horem dolem. Dám mu příležitost pracovat."

"Máš pravdu vidíme to stejně," souhlasila jsem.

"Jsem ráda, že jsi za mnou přišla i když jsi nemusela."

"Nechápu?"

"No ze své pozice jsi ji mohla přijmout a nic mi o tom neříci."

"Počkej to nejde. Ty jsi odpovědná z vedení firmy a já tě nemohu a ani nechci obcházet. Nic na tom nemění ani můj podíl v této firmě."

"Bezva," usmála se a já vyrazila do kanceláře připravit vše potřebné.

Zavolala jsem bytné a domluvila se na pronájmu právě uvolněného bytu. Nájem by byl nad možnosti Josefíny, tak jsem se dohodla, že část uhradím.

"Nepůjdeme na oběd?" Volala jsem Lenny.

"Určitě. Vyzvedneš mě?"

"Ráda," zavěsila jsem.

Po chvíli jsem pro ní vyrazila. Holky se k nám nepřidaly, asi nás chtěly nechat osamotě.

"Budu mít asistentku," usmála jsem se.

"Vážně? Povídej."

"Pamatuješ jak jsem ti vyprávěla o jeptišce z kláštera?"

"Pamatuji. Přišlo mi to tehdy zajímavé. Lesba v rouše božím."

"Přesně to je ona. Už tehdy jsem si myslela, že tam nepatří. Nabídla jsem tehdy Matce představené, pokud by se někdy rozhodla opustit klášter, ať jí dá kontakt na mě."

"Počítám, že to bude nová asistentka," usmála se Lenny.

"Počítáš správně. Odpoledne by se tu měla objevit. Domluvila jsem se s Liou a souhlasí."

"Ty jsi číslo."

"Já vím. Lia už to glosovala."

"Je mi úplně jasné jak."

Objednaly jsme si oběd a pak se vrátily do kanceláře.

"Abych nezapomněla. Bude bydlet u nás v domě v bytě po Stefi a Velii."

"Bezva," souhlasila, "ještě tam nastěhuj Liu a Celestýn a budeme tam komplet."

"To není špatný nápad," zašklebila jsem se a zapadla do kanceláře.

Za chvíli mi zazvonil telefon. "Máte tu návštěvu," ozvala se recepční.

"Už jdu," zavěsila jsem.

Na recepci čekala Josefín. Z reakce recepční bylo vidět, že se netrefila do módního proudu. Když jsem ji zahlédla musela jsem s ní trochu souhlasit. Další věc na které bude nutno trochu zapracovat.

"Ahoj," přivítala jsem jí. Tvářila se dost nesměle.

"Ahoj," pronesla skoro neslyšitelným hlasem.

"Obědvala jsi?" Kývla, že ne. "Pojď dál," vyzvala jsem jí.

Na recepci jsem jí objednala jídlo.

Následovala mě do kanceláře. Posadily jsme se do pohovky.

"Povídej co to, že jsi se nakonec rozhodla odejít?"

Vzala to obšírně. Nakonec z toho vyšlo, že jsem jí našimi hovory rozvrátila její obraz světa, tak jak jej vnímala a pochopila, že její místo není tam, ale tady. Přinesli jí oběd. Sedla jsem si za stůl a nechala jí v klidu sníst oběd.

Poté jsme se vrátily k našemu hovoru.

"Co máš v plánu?"

"Přiznám se, že moc nevím. Je to hlavní důvod proč jsem se rozhodla využít tvé nabídky. Tedy jestli ještě platí?"

"Platí," ujistila jsem jí. To jí viditelně uklidnilo.

"Začala bych postupně. Máš kde bydlet?" Zakroutila hlavou. "Ok. U nás v domě je jeden byt volný."

"Nevím jestli si jej budu moc dovolit. Nemám tolik peněz."

"Tím se dostáváme k druhému bodu a to je práce," přerušila jsem jí.

"Přemýšlela jsem pomáhat v nějaké charitě," odvětila.

"To jsi mohla rovnou zůstat v klášteře. Pokud vím máš vystudovanou školu."

"To mám," přitakala.

"A já potřebuji asistentku na půl úvazku."

"Vážně?"

"Vážně. Mám na starosti novou sekci firmy a ještě jsme se nedostly k tomu, abych si vytvořila pracovní tým. Zbytek času by jsme ti poskytly na doplnění vzdělání podle tvého výběru."

"To je úžasné," nevěřila vlastním uším.

"Souhlasíš?"

"Určitě. Je to víc než v co bych kdy doufala." Nadšení z ní přímo tryskalo. "Moc děkuji."

"Neděkuj. Je to práce ne dar."

"Děkuji za příležitost," usmála se.

"Tu máš a zbytek je tobě. Trochu zapracujeme i na tvém vzhledu." Podívala se na sebe.

"Je to trochu staromódní co?"

"S tím se netrap. Vyrazíte na nákupy a uděláme z tebe lvici salónu." Zvedla jsem telefon a zavolala Márii.

"Ahoj, můžeš postrádat Stefi? Můžeš. Bezva pošly mi jí sem prosím. Uvidíš. Děkuji." Za chvíli bylo slyšet zaklepání.

"Dále," vyzvala jsem.

"Ahoj, co potřebuješ," vstoupila do kanceláře Stefi.

"Mám pro tebe speciální úkol. To je Josefín a potřebuji, aby jsi ji vzala na nákupy a do kosmeťáku," podala jsem jí platební kartu.

"Ahoj já jsem Stefi," natáhla ruku k Josefíně.

"Tak holky vyrašte," vyhnala jsem je z kanceláře. Měla jsem ještě práci se zařizováním pracovních věcí pro Josefínu.

Lia na druhý den rozeslala pozvánku na breafing pro všechny zaměstnance v podniku. Podle všeho měla v úmyslu představit Josefínu.

Stefi se opravdu vyřádila, když se vrátily, málem jsme Josefínu nepoznala. Stefi se smála, že recepční málem vypadla čelist.

"Je pravda, že jste si daly záležet," souhlasila jsem. Z ošklivky tu byla kandidátka na Miss.

"Děkuji," červenala se Josefín.

"Rovnou jsme s kosmetičkou domluvily pár lekcí v líčení," doplnila Stefi. "Ptala se po tobě prý jsi u ní dlouho nebyla."

"To je pravda."

"Tak jsem tě na zítra objednala," usmála se spiklenecky Stefi.

"Tak to ti pěkně děkuji."

"Nemáš za co šéfová."

"Kde máte další oblečení?"

"Přinesou ho večer k tobě."

"Šikulky. Moc děkuji Stefi."

"Ráda jsem pomohla." Odešla.

"Myslím, že to pro dnešek stačilo pojedeme domu." Zavolala jsem domácí, že se pojedeme podívat na byt.

Vyrazily jsme. Stefi měla pravdu ještě teď se recepční vzpamatovávala z Josefíny.

"Tohle mě moc baví," mrkla jsem jejím směrem.

"Co?" Nechápala.

"Šokovat recepční. Občas se s holkama domluvíme a pak koukáme, která z nás je vyšokovala nejvíc."

"Vážně?" Nechápala.

"Já vím světské a přízemní." Usmála se.

"Je to jiný svět i s porovnáním v čem jsem vyrůstala."

"Neboj na to si zvykneš."

"Toho se bojím."

"Nevnímám to jako přehnaný konzum. Prostě pracujeme na nějaké úrovni a tyto pro někoho marnivé věci, jsou prostě jenom výrobní prostředky."

"Něco na tom bude," usmála se.

Domácí už nás čekala. Holky mezi tím dostěhovaly svoje věci do bytu, kde bydlela Lenny.

"Dobrý den," pozdravily jsme se.

"To je nádhera," rozplývala se, "jenom nevím jestli si to budu moci dovolit."

"Peníze neřešte. Domluvily jsme se s Tifany. Navíc se za vás zaručila, tak že nemusíte skládat ani kauci." Uklidnila ji domácí.

"Já nevím?" Stále váhala.

"Líbí se ti?" Vstoupila jsem do rozhodování.

"Moc."

"Tak," usmála jsem se.

"Tak já to beru," svolila.

"Prima," souhlasila jsem. S domácí doladily papíry.

Večer dorazily šaty. Rovnou jsem je poslala k Josefíně, která se zabydlovala v novém bytečku. Nábytek zůstal, tak že jí zbývalo dořešit osobní věci, které samozřejmě neměla a tak jsme s holkami daly do hromady výbavu, která jí pomůže do začátku než si dokoupí vlastní.

"Moc vám všem děkuji," usmívala se, když jsme se sešly u nás na terase.

"Nemáš za co. Rády jsme pomohly." Odvětila za nás všechny Velia.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.