Tifany - 84 díl - koma
Mar 25, 2013

Tifany - 84 díl - koma

Jsou věci mezi nebem a zemí, kterou nejsou naším vnímáním uchopitelné. Dokonce nejsou ani pochopitelné a přesto se stávají. Bohužel začátky a někdy i konce bývají stejné.

Vracela jsem s z Nice a těšila jsem se na Lenny. Sledovala jsem cestu a pak tma. Vlastně do dnes nevím co se stalo. Četla jsem jenom zprávu policie a viděla jsem video z dálniční kamery.

Ležela jsem na nemocničním lůžku. Kolem samé hadičky a přístroje. Bylo to divné. Vlastně jsem neležela, ale stála jsem nad sebou. Nevydržela jsem ten pohled a tak jsem odešla z nemocnice pryč.

Na chodbě jsem potkala Niki.

"Ahoj Miláčku." zastavila jsem ji.

"Ahoj Zlatíčko."

"Co tu děláš?"

"Jedu pro tebe. Pojedeme domu." Odvezla mě domu a uložila. Spala jsem. Když jsem se probrala měla jsem hlad a žízeň. Narovnala jsem se na posteli.

"Niki," zavolala jsem.

"Ano Zlatíčko," ozvala se z kuchyně. Šla jsem za jejím hlasem jako v mrákotách. Nedařilo se úplně probrat.

"Uděláš mi kafe?"

"Máš ho na stole." Posunula přede mě hrnek. Napila jsem se. Mysl se mi rozjasnila. Obraz už nebyl tak zastřený.

"Děkuji," usmála se na mě. Snědla jsem snídani.

"Co si někam vyrazit?"

"Určitě." Šla jsem se obléct. Stoupla si za mě. Cítila jsem její dech. Vnímala jsem její prsa. Přitiskla se. Doslova se přisála.

"A nebo zůstaneme v posteli."

"To by jsme mohly," souhlasila jsem.

Otočila jsem se. Naše prsa se spojila. Vytvořila most přes propast. Spojila nespojitelné. Nešlo to rozdělit. Šlo se tomu jenom poddat. Vplula jsem do ní a ona do mě.

Naše těla byla jedno. Jedna mysl. Velký žář. Spalující. Nesnesitelný. Pohlcující. Bylo to jako procházet po houpací síti, která se stáčela tu doleva tu doprava. Chvíli jsem klesala. Pak zase stoupala. Popohánělo mě to kupředu. Obraz jako by přede mnou stále unikal. Zdálo se, že ho již mám na dosah. Odskočil. Zkroutil se. Vzdálil a pak zase přiblížil.

Zavlnil se. Ucítila jsem chlad. Pulsující rozkrok. Nebylo vyhnutí. Vstoupil do mě. Celý se třásl. Třes přenášel i na mě. Elektrizující pohled mě ani na okamžik nespustil z dohledu.

Vzepjal se. Konečný útok byl před branou. Nebyla zapečená. Nakoukla jsem dovnitř. Ohromil mě mou velikostí. Řečištěm se prohnala vlna a za ní další. Chlad už nebyl. Všude přítomné teplo mě objalo.

Zabrněl mě palec. Teplo zmizelo a Niki? Nevím stále byla. Nebo nebyla. Smysly to nedokázaly prozradit.

Vše se zatáhlo mrakem. Ohromným černým. Nebylo vidět než jeho černé záhyby. Putoval od nikut nikam. Jeho rychlost se zvyšovala. Jak se objevil tak i zmizel.

Zůstala jenom Niki. Teplo vystřídala zima. Nemohla jsem se přikrýt. Snažila se mě zahřát. Nešlo to. Řečiště vyschlo. Usnula jsem.

Druhý den jsem se probudila.

"Niki," zavolala jsem.

"Ano Zlatíčko," ozvala se z kuchyně. Šla jsem za jejím hlasem jako v mrákotách. Nedařilo se úplně probrat.

"Uděláš mi kafe?"

"Máš ho na stole." Posunula přede mě hrnek. Napila jsem se. Mysl se mi rozjasnila.

To bylo přeci včera. Byla jsem jako vězeň. Odešla jsem. Za dveřmi byla chodba. Vedla pouze jedním směrem. Šla jsem. Rovná chodba. Byla prostě jenom rovná. Dveře. Vstoupila jsem. V místnosti byla postel. Kolem přístroje. U postele seděla postava. Něco říkala. Nerozuměla jsem jí. Nebyla to Niki.

Odešla jsem. Za dveřmi stála Niki.

"Půjdeme domů."

"Ano Zlatíčko."

Usnula jsem. Chlad střídalo horko. Ten hlas. Nerozuměla jsem. Byl příjemný. Vzbudila jsem se. Místnost byla prázdná. Úplně prázdná. Žádná okna ani dveře. Vůně kytek. Ale žádný ptáci. Byla jsem unavená.

Usnula jsem.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.