Tifany - 85 díl - probuzení
Apr 01, 2013

Tifany - 85 díl - probuzení

Uvíznout někde kde nechcete být a nevědět se jak se odtud dostat bylo deprimující. Voláte o pomoc a nikdo vás neslyší. Vy někoho slyšíte, ale nerozumíte co říká. Je blízko a přeci daleko.

To vše mě provázelo. Nevím jak dlouho. Přestala jsem počítat kolikrát jsem usnula a kolikrát jsem se vzbudila. Vím jenom, že Niki tu není. Jsem tu úplně sama. Vycházím ze dveří.

Vcházím do dalších a u postele nikdo není. Já tam nejsem. Jak to? Co se stalo? Opar zmizel. Vidím stíny. Cítím bolest. Nemohu se hýbat. Stíny se míhají. Slunce mě oslňuje. Snažím se. Někdo stáhne světlo. Obrysy se nade mnou sklání. Cítím na tváří dotek.

Zase jsem usnula. Když jsem se vzbudila je kolem tma. Je slyšet pípání. Pořád se nemohu hýbat. Někdo mi rozevře oko a svítí do něj. Nemohu ho zavřít. Pak druhé. Kroky se vzdalují. Pak se zase přibližují. Slyším hlasy. Pípání mění rychlost.

Další probuzení a světlo. Tlumené. Hlasy. Neznám je. Tenhle znám. Ne to není Niki. Já ten hlas znám. Snaha o pohyb mi působí bolest. Snažím se zavolat na ten hlas co zním. Cítím jenom jak mi vzduch prochází ústy. Něco v nich je.

Vidím bílý strop. Snažím se podívat dolu. Bílý plášť. Někdo mi vytáhl z pusy to co mi vadilo.

"Kde to jsem?" Rozuměla jsem. Moje hlava se začala zvedat. Vlastně horní půlka těla se začala zvedat.

"V nemocnici Miláčku," ten hlas znám.

"Co tu dělám?"

"Měla jsi auto nehodu," snažila jsem se otočit hlavu za hlasem. Nešlo to něco mi v tom bránilo. Uviděla jsem obličej. Ten obličej na mě mluvil. Já ten hlas znám. To není Niki. Kdo to je?

"Auto nehodu?"

"Pak jsi byla v kómatu."

"Aha. Jak dlouho?"

"Šest měsíců."

"Jsem unavená."

"Odpočívej."

Spánek mě posílil. Cítila jsem se líp. Nemohla jsem si vzpomenout na ten obličej. Některé věci byly zastřeny mlhavým oparem. Otevřela jsem oči.

"Jak je?" Opět ten hlas. Bezejmenný.

"Byla jsi tu včera?"

"Ano."

"Tvůj hlas znám. Znám ho, ale tvůj obličej ne."

"To se stává," zaslechla jsem cizí hlas, "jsem doktor Monroo."

"Co se stává?" Nechápala jsem.

"Výpadek paměti. Amnésie. Odpočívejte."

Šlo to tak ani nevím jak dlouho. Vracela se mi postupně síla. Některé věci byly pořád zahaleny v mlžném oparu. Čím jsem se snažila si vybavit bližší minulost tím větší mlhou jsem se brodila.

Nesnažila jsem se. Neměla to význam. Byla tu každý den a já nevěděla kdo to je. Musela být blízká. Proč by sem jinak chodila. Její hlas jsem slyšela. Ano to byl ten hlas který byl v místnosti s postelí. Zase mlha.

Uběhly další dny možná týdny. Postupně ze mě sundavali hadičky a odpojovali přístroje. Mohla jsem se hýbat. Mohla jsem hýbat nohama. Byla to úleva.

Vzpomínky se postupně vracely. Přicházely v jednotlivých obrazech. Niky a její pohřeb. Marta a její pohřeb. Josefín. Marta. Ten hlas byl Marty.

"Dobré ráno," usmála se na mě.

"Dobré ráno Miláčku," rozbrečela se. Štestím.

"To je poprvé co jsi mi tak řekla," políbila mě.

"Jsi Marta," usmála jsem se.

"Ano," pohladila mě.

Po pár dalších dnech mě převezli na normální oddělení. Pak následovaly týdny rehabilitací. Posilovala jsem. Trvalo než jsem se mohla postavit na nohy. Konečně doktor svolil s propuštěním do domácího léčení.

Lenny si mě odvezla domu. Konečně jsem byla doma. Bylo prima být doma. Byla jsem unavená. Byla jsem šťastná. Živá a zamilovaná.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.