Nebylo nic důležitějšího než procitnutí z kómatu. Mohla jsem nečině strávit i několik let nebo se dokonce vůbec neprobrat. Vše další je vlastně tak trochu nad plán zubaté, která mé chtěla poslat na věčnost nebo to byl splašený řidič. To už teď není důležité. Jsem naživu a čeká mě náročný úkol – postavit se na nohy.
"Budeš pravidelně cvičit," vyslechla jsem si ranní kázání.
"Já vím Myšáčku."
"Musím do práce, přes poledne se na tebe přijedu podívat a přivezu ti oběd. Tak odpočívej a cvič." Dala mi pusu a vyrazila do práce.
Byt najednou ztichl. Stačilo, aby odešla do práce a já si najednou připadala jako na pustém ostrově. Úplně sama uprostřed nicoty. Měla bych cvičit – napadlo mě. Měla, ale nechce se mi. Co na tom, že v poledne uvidím její vyčítavý pohled. Jsem příliš lenivá, abych dělala všechny ty nesmyslné cviky, jenž se mnou rehabilitační sestra před pár dny dělala.
Mám čas navíc a přesto jako bych čekala na druhý konec. Možná až teď mi došlo co se vlastně stalo. Vojáci s tím přijíždějí z boje. Mě to potkalo po mnohem banálnější události, aniž by mi někdo mířil ostře nabitou zbraní do obličeje.
Ruka automaticky zapnula televizi, aniž bych chtěla sledovat ranní nezáživný program. Možná to bude obrana proti postupující depresi z vlastní neochoty vstát a jít dělat něco užitečného nebo alespoň ztřeštěného. Nemám sílu ani na jedno.
Nejenom že v televizi nic neběží, dokonce nemáme nahráno něco zajímavého co jsem ještě neviděla. Ty mnohokrát přehrané filmy mě k smrtí nudí. Ha slovo smrt vložené do souvislosti se zábavou. Zhnuseně vypínám televizi a sleduji bílí strop nade mnou.
„Co to vidím?“ Překvapila mě.
Během sledování stropu jsem usnula, tak že jak mě ráno opustila, tak mě v poledne našla. Bez jakékoliv snahy pohnout zlámaným tělem.
„Nemocnou Berušku,“ tvářím se maximálně ztrápeně.
Bohužel to na ni nezabírá. Ohřívá mi oběd, který mě má postavit na nohy a to téměř do slova. Výhružný výraz ve tváři překonává rehabilitační sestru – asi bude dobré ji poslechnout. Lenny obvykle nedělá tak výhružné obličeje. Jenom mi chce připomenout co je pro mě důležité.
„Najez se a pak budeš cvičit,“ podává mi ohřáté jídlo.
„Jasně šéfová,“ snažím se odlehčit nepříjemně napnutou atmosféru za níž si bezezbytku mohu.
Není snadné vybavit si všechny krkolomné polohy a cviky. Nemluvě o tom jak moc to bolí. Postupně jsem se začala dostávat zpět do formy a taky do práce.
„Já jsem prospala naše první vánoce,“ zamyslela jsem se jeden večer, když jsme ležely v posteli.
„Ano,“ povzdechla si.
„Co pak?“
Bylo na ní vidět, že poslední půl rok nebyl jednoduchý. Přitulila se ke mě. Cítila jsem jak se rozbrečela. Měla na to plné právo. Přitiskla jsem jí k sobě. Hladila ji po vlasech dokud pláč neustal.
„Bála jsem se, že se neprobudíš.“
„Slyšela jsem tvůj hlas,“ vzpomněla jsem si na mlhavé útržky.
„Chodila jsem za tebou každý den. Doktoři mi radili, abych na tebe mluvila.“
„Bylo to zvláštní. Slyšela jsem známý hlas a přitom jsem nevěděla komu patří. Nejhorší bylo když jsem se probudila a viděla jsem tě. Slyšela jsem tvůj hlas, ale nevěděla jsem kdo jsi. Bála jsem se, že si nikdy nevzpomenu. Naštěstí se mi paměť vrátila a teď jsem u tebe Miláčku.“ Přitiskla jsem jí k sobě.
Usnuly jsme schoulené u sebe. Síla se mi vracela, tak jsem postupně vyrážela na krátké procházky a zapojovala se do práce. Lia mi dostala na starost dohled nad novými pobočkami. Navíc přijala novou posilu.
„Přijala jsem Vittorii. Bude objíždět nové pobočky zatím co ty se budeš rehabilitovat.“
„Můžu je kontrolovat na dálku. Dělala jsem to tak i se svojí společností.“ Navrhla jsem jí.
„Bezva co k tomu budeme potřebovat?“
„Nasadíme v Nice a Mnichově stejný systém.“ Zabředla jsem to větších podrobností než asi chtěla vědět.
„To nebude problém. Naučíš s tím Vitorii a pošleme tam IT.“
„Jak se cítíš? Abych tě jenom netrápila prací.“
„Je to lepší a lepší,“ usmála jsem se do telefonu.
„Tak to skvělé. Už se těším až s námi vyrazíš na golf.“
„To já taky. Stavte se v pátek. Ráda bych vás zase viděla.“
„Nechtěly jsme tě rušit,“ ozvala se po krátké odmlce.
„Neblázni. Jsem tu celé dny sama a už mi z toho hrabe.“
„Moc rády zajdeme,“ zavěsila.
Hlavou mi začaly vířit pracovní povinnosti místo odpočinku a rehabilitace jsem začala připravovat nutné poklady. Zabraná do práce jsem nepostřehla Lenny příchod.
„Mluvila jsem s Liou a pozvala jsem je na pátek.“
„Bezva,“ usmála se.
Přišlo mi, že s tím tak úplně nesouhlasí. Chápu má o mě strach, ale po tom co jsem prožila mi jedno posezení neublíží. Pokud bych náhodou cítila únavu půjdu si lehnout. Nejsem malá holka.
„Jsem tu celé dny sama a trochu mi z toho hrabe,“ objala jsem jí.
„Je mi to jasné,“ usmála se objala mě.
„Půjdeme si zacvičit?“ Mrkla jsem na ni.
Zavřela jsem notebook. Pro dnešek bylo práce právě tak akorát. Klidně mohu pokračovat zítra po další rehabilitaci. Teď mám chuť na úplně jinou aktivitu.
„Máš na mysli nějaké speciální cviky?“
„Velmi speciální,“ souhlasila jsem.
Procvičily jsme se až mě z toho bolelo celé tělo. Pořád ještě byly některé svaly ochablé. Naštěstí speciální cviky fungovaly a během pár dalších týdnů jsem už na rehabilitaci nemusela.
Usoudili, že je to dobré a stačí domácí cvičení. Pozvolna jsem začala i s golfem. Vracela se mi moje stará síla.
„Pojedeme na výlet,“ žadonila jsem po dalších pár týdnech.
„Vážně chceš?“
Můj obličej jistě prozradil jak moc chci vypadnout pryč, přesto že mě poslední málem zabila. To není důvod sedět doma po zbytek života. Každý den beru nad plán a je mi jedno jestli mě ten nahoře má rád nebo ne.
„Kam?“ Zamyslela se.
„Co třeba San Marino?“
„Troufneš si na tak dlouhou cestu?“
„Určitě,“ vzala jsem klíčky od auta, „jedeme.“
„Chceš řídit?“ Překvapilo jí moje odhodlání usednout za volant.
„Určitě. Já si z nehody nic nepamatuji a nebudu přeci do konce života chodit pěšky.“
„Tak jo.“
Sjely jsme mezi tím do garáže. Auto, kterým jsem bouralo bylo na odpis a tak Lenny koupila nové.
„Dobrý?“ Zeptala se mě.
Pravda, když jsem si sedla za volant, tak se mi vybavily poslední okamžiky před nehodou. Míjela jsem kamión a pak jako by někdo zhasl.
„Dobrý,“ nastartovala jsem a vyrazily jsme.