Po mnoha černo černých událostech se blížila jedna veselá. Jak se ukázalo tak se vyrýsovala i druhá. Vyrýsovala? Doslova a do písmene. Byla jsem tak zabraná do rehabilitace a renovace. Úplně jsem to přehlédla. Pravda dobře to maskovala.
"Mám termín na operaci," přihnala se k nám Velia jako velká voda.
"Gratuluji," přivítala ji Myška.
"Vidíš. Dočkala jsi se." Objala jsem jí. Měla jsem v tu chvíli větší radost než mohla vůbec tušit. Zároveň se mi hodně ulevilo. Její "laborování" s tím zůstat stát na půli cesty a jenom koukat co se děje, byla zažehnána.
"Musím to říct Stefi," otočila se a zmizela než jsem jí stačila říci, že sedí na terase.
Stefi zazvonil telefon. "Máš termín?" Předběhla Velii.
"Jak to víš?"
"Sedím u holek na terase a právě se tu nějaká slečna prohnala a vykřikovala něco o operace," smála se Stefi do telefonu.
"Už letím," ozval se zvonek.
"Tebe už jsem někde viděla," otevřela ji Myška.
"JO?" Vyvalila oči a běžela rovnou na terasu.
"Jo," odvětila Lenny a zavřela dveře.
"Je s ní sranda," komentovala jsem nezúčastněně z kuchyně.
"Když myslíš," usmála se Myška a šla na terasu.
Velia z toho byla docela pochopitelně trochu hin. Ostatně každý den nemáte v ruce papír, který vás pošle do cíle vašeho mnohaletého snažení. Vzpomínala jsem jak jsem to pro zívala před lety já.
Rozhodně podobně. Byla to třešnička na dortu mnoha let dřiny a odříkání. Nebylo snadné zjistit co jsem. Celé dětství víte, že je něco špatně. Nemáte tuchy co. Prostě vás to táhne do mámina šatníku. Bojujete s tím předsevzetím, že budete chlap. Zasadíte strom? Postavíte dům? Zplodíte syna?
Nic z toho. Vaše touha po svobodě ducha je silnější. Je to silnější než máte tuchu. Vytrhne vás to ze spáru zmaru? Ze spáru šílenství? Z otevřené tlamy tmy, zapomnění a odpuštění?
To nikdo neví. Vy to nevíte. Ostatní nevědí, že nevíte. Myslí si, že vědí. Že víte. Ani netuší. Boj, který když prohrajete, tak vás pohltí tlama tmy a zapomnění. Spáry zmaru a šílenství vás rozcupují.
Potácíte se na hraně propasti. Nevidíte dno. Stačí jeden špatný krok. Stačí jeden mrchožrout, který si na vás brousí zuby. Stačí jeden. A jeden je. Číhá na vás. Číhá na slabý kus. Zakousne se a nepustí. Nepomůže nikdo. Nikdo neví. Vy už tušíte.
Chce to hodně síly. Chce to ještě více odvahy. Máte ji? Osvobozující pravda vymaže propast. Spadne z vám panelák. Rozklepané nohy zesílí.
Už se není čeho bát. Víte. Máte a znáte. Cesta k cíli je otevřena. Kráčíte. Klušete. Běžíte. Pádíte. Letíte.
Mrchožrouta necháte nad jeho vlastní propastí. Sudička vám kyne. Prozřetelnost vám postaví do cesty ochránce. Zbytek je na vás.
Labyrintem lži. Smyčkou pokrytectví. Nekonečnou blbostí. Tím vším si projedete. Pokud ochránce poslechnete máte to v kapse.
Podívejte se do vlastní kapsy. Máte tam papír nebo jenom sliby, pokrytectví a lži. Co, dokonce mrchožrouta?
Je těžké si nelhat do vlastní kapsy. Je složité si přiznat pravdu. Je nepřekonatelné pravdu sdělit. Dokážete to? Uvidíte světlo na konci tunelu nebo dno propasti? Na konci je vždy více otazníků než odpovědí.
Nikdo nebude soudit váš život. Je váš. Je to vaše volba. Jenom vy budete žít s rozhodnutími. S těmi ano a ne, která si za otazníky doplníte. Nemáte druhý, třetí pokus. Nemůžete se vrátit a udělat to jinak.
Rozhodněte se dobře.
"Tifany, jsi tu s námi?" Vyrušila mě Myška.
"Ne," přiznala jsem.
"To je stejný termín jako má Lia," všimla si Stefi.
"Jaký termín?"
"No porodu přeci," podívala se na mě Lenny.
"Něco mi uniklo?"
"Něco jo," usmála se Velia. "Budu teta."
"Tak to gratuluji. Vážně?"
"Vážně. Když jsi byla v kómatu nechala se uměle oplodnit." Vysvětlila mi Stefi.
"Já se taky všechno dovím jako poslední," lamentovala jsem.
"No tentokrát jo," usmála se Myška.
A opravdu termíny se potkaly. Mirella se narodila ve stejnou chvíli jako Velia. Dáli se to tak říci. Myslím, že dá. Holky spolu budou slavit narozeniny.
Těžko říci, která ze tří holek vypadala šťastněji. Pravda Velii radost trochu kroutila bolest. Lie únava z porodu a Mirelle to bylo celkem jedno. Hlavní bylo mámino ňadro o které se teď musela Celestýn jenom velmi nerada dělit.
Tolik usměvavých tetiček asi nemocnice dlouho nezažila. Trochu jsem si připadala jako Hujerovi. Asi by to holky nepochopily a tak jsem jenom usmívala s nimi.