Lidstvo je synonymem pro pokrok. Pro mě synonymem byla je a bude Josefína. Neuvěříte co dokázala. Překvapila mě. Šokovala Liu. Překonala sebe. Pracovala na sobě. Zatím co my si užívaly ona ležela v knížkách.
Sledovat, jak se vystrašené šedé myšky stává sebevědomá, elegantní, vtipná dáma na úrovni, byla radost. Práci zvládala znamenitě. Do školy se pustila s vervou. Nebála jsem se, že v tom byl nějaký problém. Celou dobu co jsem byla v kómatu, nikdo nepoznal, že v práci vlastně nejsem.
Jediné co mi kalilo dokonalý obrázek, byla její samota. Pravda při tom pracovním vytížení už neměla kdy. Garsonku, kterou "zdědila" po Stefi taky nebylo místo pro víc lidí na delší dobu.
O ulehčení nemohla díky mé aktivitě kolem klubu ani řeč. Štěstí bylo, že měla uzavřený první rok. Práce na plný úvazek a škola je vždy náročné.
Zastavila se za mnou v klubu s papíry, které bylo třeba podepsat. Posadila jsme jí a šla něco dořešit do zázemí. Objednala si presso. Její dlouhé vlasy padaly přes ramena. Předklonila se. Zastínily jí půlku obličeje. O pár stolů dál seděla blondýnka. Stroze oblečena. Vlasy měla zapleteny do copu. Popíjela vinný střik a čas od času něco zapsala na papír ležící před ním.
Otočila stránku. Začala tužkou běhat po papíře sem a tam. Zvedla desky. Natočila hlavu k Josefíně. Oči kmitaly mezi Josefínou a papírem. Tuha na papíře přibývala. Zdála se být spokojená. Odložila desky. Napila se střiku.
Prošla jsme kolem ní. Sedla si vedle Josefíny. Podala mi papíry. Tužka. Jedna strana. Druhá třetí. Podpis. Další s cvaknuté papíry. Další podpis. Úřadování skončeno.
"Nestihla jsme ti ještě poděkovat za skvělou práci, kterou odvádíš." Začervenala se. Blondýnka nás sledovala. Když jsme položila ruku na Josefíny rameno cukla sebou. Sundala jsem ruku. Viditelně se uklidnila.
"Já moc děkuji za šanci, kterou jsi mi dala."
"Víš jedna věc mě u tebe přeci jenom trápí." Moje slova jí překvapily.
"Co? Zapomněla jsme něco udělat?"
"Vůbec ne. No s prací to souvisí. Moc pracuješ a odbýváš se."
"Chci dodělat školu."
"Vždy bude něco. Po škole to bude kariéra. Třeba vlastní firma a než se naděješ budeš tu sedět jako Felisia."
"Nevymlouvám se."
"Nevymlouvej a polepši. Přestaň občas pracovat a rozhlédni se kolem sebe." Mávla jsem na Sofii. "Pojď stranou. Kdo je ta blondýnka?"
"Co vím novinářka. Proč se ptáš?"
"Zdála se mi povědomá," nepřiznám přeci pravý důvod mého zájmu.
Josefína dál seděla. Něco dopisovala. Blondýnka taky. Josefína si odhrnula vlasy, které jí padaly za ucho. Její tvář vystoupila ze stínu. Blondýnce se rozšířily zorničky. Něco si zapsala.
Josefína ledabyle přehodila nohu přes nohu. Její krásně tvarovaná lítka, která nechala sukně do půlky stehen vyniknout, zaujala většinu osazenstva. Odložila si sako. Světlý top bez rukávů se stojáčkem, zase dodal majestátnost její šíji, která zůstala odhalena. Jeho přiléhavost a podprsenka dotvořily siluetu, které by jste jenom těžko odolaly.
Na blondýnce byl vidět zápas. Má. Nemá. Je to příležitost. Promarnila ji. Josefína dopila a zmizela ve dveřích pro personál. To jí překvapilo. Stejně jako já nevěděla nic o ní, ona nevěděla nic o mě. Mávla na Sofii. Snažila se dostat z ní informací kdo je Josefína a kdo já. Nedostala nic.
Smutně odešla. To bude zajímavé, blesklo mi hlavo. Bylo. Víc než by mě napadlo. Blondýnka seděla na stejném místě každý den. Celý týden. Josefín byla zaměstnaná. Pokud bylo třeba něco probrat vydala jsem se do firmy.
Chodila i další týden. Sledovala zda dveřmi nevstoupí. Její zármutek se prohluboval. Dost bylo trápení zvířátek. Na druhý den se Josefína zastavila. Desidérie, tak si blondýnka říkala, ožila.
Hned jak proběhlo vyřízení papíru a já se vzdálila, nezaváhala a Josefínu oslovila. Rozhovor byl krátký a Desidérie odešla. Napadlo mě projít internet. Narazit na stránky Desidérie nebyl problém. A hle. Zítra má vernisáž svých kreseb.
Josefína mě poprosila na zítřejší odpoledne o volno. Nevyhovět nešlo. Program byl jasný.