Tifany - 91 díl - odpočinek
May 13, 2013

Tifany - 91 díl - odpočinek

Práce ve firmě už mě nebavila. Sedět na židli a jenom kontrolovat. Nic netvořit. To nebylo to co bych chtěla dělat. Asi nastal čas posunout se dál.

"Skončím ve firmě," prohodila jsem jedno odpoledne.

"Hm," odvětila nepřítomně Lenny a dál se koukala na telenovelu.

Ani nepostřehla, že jsem odešla. Zamířila jsem do přízemního bytu. Zazvonila jsem.

"Pojď dál," přivítala mě Felisa.

"Vypadáš báječně," odvětila jsem.

"Ale jdi ty. Být mi o pár let míň, tak bych tě prohnala."

"Já jsem šťastně zadaná," nedala jsem se.

"Já vím Lenny je prima děvče."

Uvařila jsem čaj. Sedly jsme si ke stolu a povídaly si. V podlední době jsem si vlastně povídala jenom s ní. Lenny trávila celé dny v práci a večer se nedokázala odtrhnout od televize. Zpropadené telenovely.

"Asi skončím s prací."

"A co budeš dělat?"

"Na domě je práce až nad hlavu a je to rohodně zajímavější práce než koukat do počítače a uhánět lidi, aby udělali to a ono."

"To máš asi pravdu."

"Určitě. Ten dům je kouzelný. Dýchá z něj taková pohoda. Když mě něco rozladí, tak prostě jenom vyjdu na chodbu. Sednu si na schody a nechám se unášet jeho vnitřním hlasem."

"Mě stejně učaroval před 40. lety," přiznala se.

"To se nedivím. Mě nejprve učaroval výhled na město a teď mě ten dům úplně pohltil."

"Ano vnímavý lidé jako jsi ty si ten dům zamilují," souhlasila.

"Co říkáte na ten klub?"

"Je to nádhera. Občas si tam zajdu. Jenom tak sedím v rohu a kochám se. Holky mi přinesou kávu. Jsou moc milé."

"To jsem nevěděla," usmála jsem se na ni.

"No já to dělám potají," usmála se spiklenecky.

"Domluvím to s nimi, aby jste měla svůj stolek a kávu kdy budete chtít."

"Ne nic jim neříkej. Je to takové naše tajemství."

"Nebudu," slíbyla jsem jí.

Bylo vidět, že je to jedna z mála radostí, které ještě na tom světě má. Měla jsem pocit, že kromě mě za ní nikdo nechodí. Kamarádky se buď odstěhovaly nebo umřely. Rodinu nikdy neměla. Zůstala jenom s domem, který milovala.

Těšila se z toho, že byla neustále obklopena mladými lidmi. Bohužel zdravý jí začalo zrazovat. Často jsem jí vozila k doktorovi. Dokonce jsem párkrát zahlédla jak k ní chodí i zdravotní sestra.

Nikdy se nesvěřila. Nechtěla lidi kolem sebe zatěžovat. Rozloučila jsem se a šla jsem domu.

Telenovela už skončila. Myšáček byla zase na přimu.

"Co jsi to říkala o práci?"

"Že skončím."

"A co budeš dělat?" Zajímala se.

"Nic," usmála jsem se.

"To mi k tobě nejde," kroutila hlavou.

"Budu se věnovat klubu a dům taky potřebuje poopravit."

"No to bude Lia nadšená," usoudila.

"Josefína to zvládne."

"Koukám, že tvojí oblíbenou disciplínou je dělat z asistentek manažerky."

"Jsi asi nikdy neviděla Podnikavou dívku?"

"Ne."

"Tak se na ní podívej," usmála jsem se.

Druhý den jsem zašla s Liou na oběd a oznámila jí jak jsem se rozhodla. Vyslechla mě.

"Čekala jsem kdy přijdeš," usmála se nakonec, "věděla jsem, že tě tohle dlouho bavit nebude."

"Máš pravdu."

"Myslíš, že tě uspokojí klub a dům?"

"Nevím. Je to něco nového. Mám ráda nové výzvy."

"To já vím. Pamatuji si, když jsi přišla na pohovor. Nadšení z tebe tryskalo na všechny strany. Klášter ti tu sílu vrátil zpět. Po té nehodě, ale vymizel elán. Sedět v kanceláři a prudit lidi není nic moc zábavného."

"To není," souhlasila jsem.

"My se vlastně neloučíme."

"Ne, protože u mě bydlíš," usmála jsem se.

"Protože u tebe bydlím."

"Navíc vlastním část podniku a tak bych se ráda podílela na jeho rozvoji v trochu jiné roli."

"To budu moc."

V kanceláři jsem si zabalila pár věcí a zavolala Josefínu.

"Ano Tifany?"

"Mám pro tebe novinu." Byla trochu překvapená.

"Posaď se sem," ukázala jsem na svoje křeslo.

"Proč?"

"Posaď se," sedla si, "jak se ti sedí?" Pokrčila rameny. "Tak od teď je to tvoje křeslo." Překvapením nemohla ani mluvit. Jenom jí spadla čelist. Úplně jako v kreslených seriálech.

"Dneska není prvního dubna."

"Ne to není žert. Zítra na poradě to oznámíme oficiálně."

"Děkuji," dostala ze sebe po chvíli.

"Neděkuj, zasloužíš si to. Prokázala jsi, že na to máš."

Nechala jsem jí jejím myšlenkám a vyrazila s věcmi domu. Zazvonila jsem u Felisi. Neotvírala. Otevřela jsem si klíčem, který mi před nedávnem dala.

Vstoupila jsem do pokoje. Seděla nepřirozeně zkroucená se svém oblíbeném křesle.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.