Tifany - 92 díl - dědictví
May 20, 2013

Tifany - 92 díl - dědictví

 

Začala jsem si s černou páskou připadat jako s něčím co je naprosto běžnou součástí vašeho života. Špatný čas? Špatná karma? Proč kolem mě najednou umírá tolik lidí?

 

V případě Felisi to byl spíše zázrak a údajně moje pozornost co jí prodloužilo život o pár měsíců. Neměla nikoho kdo by se postaral o její pohřeb. I obřad byl pouze na nás. Na holkách co jsme bydlely v jejím zamilovaném domě.

Jedinou vyjímku tvořil mladík. Po obřadu ke mě přistoupil.

"Vy budete Tifany," podal mi ruku, "upřímnou soustrast."

"Ano a vy jste?"

"Advokát a vykonavatel závěti."

"Aha. Teď není vhodná chvíle."

"Já vím promiňte," podal mi vizitku a odešel.

Ještě chvíli jsem vzpomínala a pak jsme s holkami odjely do klubu. Vešly jsme. Ponurou atmosférou se nesla její oblíbená písnička a na jejím stolku stála její fotka. Daly jsme si oběd a vzpomínaly.

Další den jsem zavolala advokátovy. Domluvili jsme si schůzku.

"Proč já nejsem příbuzná?"

Naznačil mi ať se posadím. Když dočetl závěť, pochopila jsem. Ustanovila mě jedinou d2dičkou.

"Odkazuji tím to Tifany Nekonečné veškerý svůj movitý i nemovitý majetek."

"Nemovitý?"

"Ano vlastní letní sídlo nedaleko Říma," když to dopověděl spadla mi brada. "Felisi byla Kontesa."

"Tak to jsem opravdu netušila."

"To nikdo kromě. Naše kancelář spravovala její majetky. Ty jsou teď vaše. Některé věnovala na charitu. Zámek si ponechala a odkázala vám. Na účtech též zanechala značné jmění."

Když jsem viděla tu sumu, tak jsem málem spadla ze židle.

"Svěřila se mi při poslední návštěvě před pár dny, že s tím naložíte určitě správně."

Seděla jsem a zírala na ta lejstra. Nebyla jsem schopna ničeho. Ta příjemná dáma, která mi nabízela pronájem ze mě udělala pohádkově bohatou.

"Zařídím vše potřebné," pokračoval.

"Ano děkuji," vrátila jsem se domu.

Seděla jsem na terase a snažila se pochopit. Ne hlava mi to nebrala. Proč já? Takový majetek to je hlavně odpovědnost. Ona věděla, že jej nemá komu předat. Já jsem na tom stejně. Doufám, že jednou budu mít stejné štěstí jako měla ona, že najdu odpovědnou dívku, která ponese dál její odkaz a odkaz jejích předků.

"Co tu sedíš jako hromádka neštěstí?"

"Zdědila jsem po Felise zámek," usadila jsem ji na pohovku.

"Počkej jaký zámek," koukala nechápavě.

"Venkovské sídlo jejího rodu."

"Felisa byla?"

"Kontesa."

"Tak to se nedivím, že tu sedíš," došla si pro skleničku.

"Zítra se na to pojedeme s advokátem podívat. Podepsat papíry a další náležitosti."

"Jasně," napila se.

"Pojedeš taky?"

"Jo. Jenom přesunu jedno jednání."

"Díky."

Zbytek večera jsme seděly a snažily se tu informaci vstřebat.

Druhý den ráno jsme se vyrazily. Zastavila jsem na čerpací stanici, kde jsme se měli potkat s advokátem. Za chvíli přijdem. Pohybem ruky naznačil, aby jsme jely za ním. Pokračoval po hlavní. Odbočil na vedlejší cestu. Ráz krajiny se náhle změnil louky ustoupily lesu. Projeli jsme mezi stromy a naskytl se nám výhled jako z pohádky.

Před námi jako by ze země vystoupil patrový dlouhý dům s vysokými okny. Krom své velikosti jinak nevynikal. Oprýskaná omítka vybledlé barvy pamatovala listě lepší časy.

Objeli jsme ten barák a zaparkovali před obrovským vchodem. Advokát vystoupil. Následovaly jsme jej do domu.

"Toto je hlavní budova celého areálu," otevřel nám vstupní dveře.

Impozantní. Obrovské. Ani ne honosné spíš monstrózní. Pohltila nás chodba. Po schodišti jsme vystoupali do patra. Chodba nás dovedla k rohovým dveřím. Místnosti tu byly inu jako na zámku. Na zdi vysela mapa.

"To je celé panství," ukázal na ni.

"Wow," ulétlo Myšáčkovy.

"Přesně," přistoupila jsem k mapě, "to je několik vesnic."

"Ano. Většina půdy je pronajatá. Jenom park a přilehlé pozemky kolem zámku nejsou." Ukázal na mapu.

Přišlo mi na tom něco divného, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Přistoupil k pracovnímu stolu a vyndal lejstra.

"Stačí podepsat tady a tady," vzala jsem si dokumenty pročetla je. Podepsáno.

"Děkuji," předal mi klíče, "kdyby jste něco potřebovaly neváhejte se na mě obrátit."

Kývla jsem. Odešel. Myšáček stála u okna. Přistoupila jsem k ním. Objala jsem jí.

"Je to naše."

"To je neuvěřitelné," koukala na park kolem kterého jsme přijely.

"To mi povídej."

"Půjdeme se podívat po baráku?"

"Můžeme."

Prošly jsme to téměř celé. Obrovské místnosti některé z části některé úplně zařízené. Ani jsem je nepočítala.

"To bude práce," ohodnotila stav věci, když jsme došly k hlavním dveřím.

"Už se na to těším," usmála jsem se na ni.

Vyrazily jsme do parku. Pořád mi na tom kusu země něco nesedělo. Mezi stromy se klikatily pruhy trávy. Dorazily jsme na první palouček. Pak na druhý a třetí. Stromy zmizely. Klestí nás doprovázelo dál podél travnatých pásů. Postupně se začaly stáčet zpět k zámku. Pár jsem jich zahlédla po levé straně.

"Musím se na něco podívat," vešla jsem do zámku. V místnosti jsem se zadívala na mapu. "Jedna, dva, devět, patnáct, osmnáct." Skončila jsem počítání.

"Co to počítáš?"

"Víš po čem jsme to teď šly?"

"Po trávě," usmála se Myška.

"Jistě to taky, ale hlavně po golfovém hřišti."

"Vážně," přistoupila ke mě. Ukázala jsem jí to na mapě.

"Ty paloučky byly greeny."

"Neuvěřitelné."

"Grandiózní. Kdysi jsem snila o vlastním hřišti a teď tohle." Zakroutila jsem hlavou nad právě objeveným.

"Teď to máš," políbila mě.

"Moc se těším, až si na něm zahrajeme."

"A co je tohle?" Ukázala na hranaté co si na druhé straně od zámku.

"Nevím zajdeme se podívat," vyšly jsme ze zámku Z této strany vypadalo stavení přeci jenom o něco přívětivěji. Barvy nebyly tak vybledlé a omítka zmordovaná. Vyndala jsem mobil a udělala jsem si pár snímků.

Prošly jsme něčím co kdysi bývalo počítám parkem. Za stromořadím se vám otevřel výhled na domečky různě roztroušené na rozsáhlé louce.

Kolem některých to vypadalo na zbytky ohrad. Vstoupily jsme do jednoho. Bylo to malé útulné stavení o dvou místnostech. Podle zbytku zařízení zde asi někdo kdysi v minulosti bydlel.

Podívaly jsme se ještě do jednoho. Vypadal velmi podobně. Vrátily jsme se zpět k zámku. Návrat byl v zajetí myšlenek co a jak udělat.

Večer se stavily holky.

"Tak co ten advokát?" Vyzvídala Celestýna.

"Řešili jsme dědictví," odvětila Lenny.

"Smutná záležitost," podotkla Lia.

"Jak se to vezme," oponovala jsem a vyndala mobil.

"Co to tam máš?" Vyzvídala Stefi.

Ukázala jsem jim fotku zámku.

"Jste byly na výletě?" Přidala se Velia.

"Vypadá omšele," vyjádřila se i Josefína.

"Vypadá," souhlasila jsem, "ale je náš."

Holky na sebe nechápavě koupily.

"Co že?" Zeptala se Lia.

"Zdědila jsem ho a k tomu panství s pár vesnicemi," mrkla jsem na ně.

"Felisa byla totiž Kontesa," přidala Myška.

"Nečekané," ohodnotila stav věci Stefi.

"Minimálně a překvapivé k tomu," souhlasila jsem.

"Kontesa Tifany," zavtipkovala Velia. No a to už mi zůstalo.

"Drahá Konteso," šklebila se vždy škodolibá Celestýn.

"Já ti dám Kontesu," hrozila jsem jí.

"Nedáš sama máš málo," pokračovala.

"Co s tím budete dělat?" Zeptala se Lia.

"Vrátíme tomu domu zašlý lesk a slávu. Když jsme teď bez práce, aspoň budu mít o zábavu postaráno."

"Pěkně děkuji," opáčila, "to bude stát celé jmění."

"To jsem k tomu dostaly jako nádavkem," popíchla ji Lenny.

Celestým jenom hvízdla.

"Tak pak jo," usmála se Stefi.

"Je tam pár malých baráčků. Tak když by jste přijely na návštěvu," smála se Lenny.

"Myslíš, že vám ten palác nebude stačit?" Pitvořila se Velia.

"Máme rády soukromí."

"To chápu."

"Holky budiž vám to přáno," usmála se Josefína.

"Děkujeme."

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.