Dlouho jsem s ní nemluvila a ještě déle jsem jí neviděla. Stesk po rodné hroudě mě přivedl k telefonu a vytočit dlouho opomíjené číslo.
„Ahoj Mami.“
„Ahoj Tifany,“ ozval se známý hlas, „jak se máš?“
„To je na dlouhé povídání a co nového u tebe?“
„Chystám se do lázní,“ v hlavě mi blikl nápad.
„A nechceš se přijet léčit sem?“
„Ne nebudu tě rušit.“
„Věř, že nebudeš.“ Ještě chvíli jsem jí přemlouvala. Nakonec souhlasila.
Objednala jsem jednosměrnou letenku a poslala ji mailem. Přišla odpověď, že není zpáteční. Až budeš chtít tak poletíš domu, zněla moje odpověď. Domluvila se sousedkou, že jí dá pozor na dům a vybere schránku.
Vyrazila jsme pro ní na letiště. Přivítaly jsme se.
„Jak se má Marta?“ Zeptala se když viděla, že jsem sama.
„Umřela.“
„To je mi líto.“
„Děkuji. Teď chodím s Lenny, možná si jí budeš pamatovat.“
„Matně,“ přitakala.
Vyrazily jsme domu. Během cesty jsem jí uvedla do obrazu, co se stalo a jak se věci mají.
„Náročný rok,“ krátké a výstižné hodnocení.
„Tak trochu,“ přelétl mi úsměv po tváři.
„A teď jsi na zámku nebo ve městě?“
„Většinu času na zámku. Právě začínají renovace zámku.“
„To vědět, tak jsem se nejezdila.“
„Proč?“
„Budu jenom na obtíž.“
„Ale vůbec ne. Budeš odpočívat v zámeckém parku. Už tam pár místností, které jsou zařízené a jídlo taky vyřešíme.“
„Vážně nechci být na obtíž.“
„Co tě nemá. Jsi jediná koho mám.“
„Máš tu přeci prima přátele. Dokonce i Stefi se sem přestěhovala.“
„Ta má svůj život a mě začíná chybět rodina,“ stesk sice nebyl na místě. Bohužel vás občas dožene.
„Taky mi chybíte,“ přiznala.
„Tak vidíš. Proč budeš sedět doma a já tu budu sama.“ Mezi tím jsme přijely domu.
„Lenny to je Niki a taky moje mamka,“ představila jsem je.
„Lucka,“ nabídla Myšáčkovy ruku.
„Lenny, těší mě. Pojďte dál.“
„Mohly by jsme si tykat? Nechci tu být za starého morouse.“
„Ráda,“ připustila.
Zavazadla do pokoje pro hosty a my na terasu.
„Co si dáš k pití?“
Myšáček nám něco namíchala a my zatím pokračovaly v hovoru, který přerušil příjezd. Lenny poslouchala a občas přidala nějaký postřeh. Nešlo se vyhnout ani bouračce a následnému kómatu. To mamce trochu zatrnulo.
„Klub a k tomu zámek. Jak stíháš práci?“ Zajímalo ji.
„Nepracuje. Na to jsem tu já,“ pošťouchla mě Myška.
„To by se nedalo stíhat. Se zámkem je naštěstí v dědictví i dost peněz. Jinak by to nešlo.“
„Už se na ten zámek těším.“
„Zítra vyrazíme.“
Než se tak mohlo stát stavila se u nás půlka baráku a pak vlastně celý. Všechny se seznámily s mamkou. Některé si ji pamatovaly z jejich dovolené v Římě.
„Takhle živo tu míváte často?“ Kroutila hlavou, když holky odešly.
„Minimálně každý pátek,“ usmála se Lenny.
„Všechny teď bydlíme pod jednou střechou a tak už nechodíme do klubu.“
„Ale k nám,“ dodala trochu vyčítavě. Překvapení? Jistě. Proč někdy neřekla, že jí to vadí?
„Nějaký problém?“ Nedalo se té otázce uniknout, když mamka spala. Zhluboka si oddechla.
„Ani ne,“ mávla rukou.
„Víš, že tohle nemám ráda. Máme problém vyřešíme. Jistě nebudu řešit, že řeším.“
„Občas mi to tu přijde jako průchoďák.“
„Já vím občas to holky přehání. Za se to ber tak, že je tu živo.“
„Na můj vkus až moc. Taky bych tě měla ráda někdy jenom pro sebe.“
„Máš,“ bylo moje ujištění.
„Nevypadá to tak.“
„To snad lezu holkám do postele?“
„Ne to ne, ale,“ mávla rukou a šla spát. Pravda ráno moudřejší večera. Ne vždy to tak je. Ráno puchýřová nálada pokračovala.
„Když jsme k vám s Verčou chodily, tak mi to nepřišlo,“ pokračovala tam kde večer skončila.
„Jasně. Pravda nebylo to tak často. Páteční seance přesuneme do klubu. Navíc když budeme teď na zámku, tak tu bude klídek.“
„Pokud se nepřesunou na zámek.“
„I to je možné,“ mamka vstala.
„Udělám snídani,“ mrkla na nás, „nejdu doufám v nevhod?“
„Vůbec ne. Jenom probíráme provoz, který tím, že se do domu nastěhovaly holky, vznikl.“
„Máte z toho průchoďák,“ konstatovala.
„Přesně,“ zašklebila se Myška.
„To znám, když byla Niki,“ zarazila se.
„Byla to moje kamarádka,“ usmála se Myška, „chápu, že je složitý stav v našem současném vztahu.“
„Vůbec ne,“ pokračovala, „když byla Niki aktivní, tak se u nás taky dveře netrhly. Pak to po pár letech opadlo. Docela mi to až vadilo. Byla prostě společenská a v tom je Tifany stejná. Ty máš ráda svůj klid a Tif lidi kolem sebe. Chce to najít kompromis.“
„Souhlas. Lépe bych to neřekla. Díky mami.“
„Bude to složité.“
„Jo moje milá, život není snadný,“ usmála se na Myšku.
„Nasnídat a vyrážíme.“ Bylo třeba ukončit debatu a pohnout se dál. Sluníčko akorát začalo stoupat a prodírat se do oken.
Renovace křídla, které jsme plánovaly pro sebe byla v plném proudu. Na hlavní části bylo třeba ještě dohodnout pár věcí a v poslední etapě bylo křídlo určené pro veřejnost.
V přízemí se ji začínala rýsovat kuchyň a restaurace, která měla nahradit provizorní občerstvení v golfové klubovně. Celou klubovnu jsme se nakonec rozhodla přesunout do druhé půlky přízemí. Zbývalo dořešit zimní tréningové plochy. Zatím si s tím architekti lámali hlavy. Jestli se to stihne v této sezóně bylo ve hvězdách.
Zašly jsme i dolů k baráčkům na které pořád ještě nedošlo.
„Co je tohle,“ ukázala na ně.
„Předpokládám, že to byla hospodářské budovy, ale moc jasné mi to není.“
„Co s nimi budete dělat?“
„To zatím nevíme,“ prozradila Myška.
Mamka vypadala zadumaně celou cestu zpět do zámku. Byla nakonec zadumaná i odpoledne. Usadila se před domem a užívala si sluníčka. S Myškou jsem zatím řešily provozní věci se stavebním dozorem a architekty, kteří přijeli s plány na přízemí.
„To vypadá zajímavě,“ pustila se do prohlížení Myška.
Já se pustila do řemeslníků, kteří zase už po několikáté udělali blbě přípojky na spotřebiče v kuchyni.
„Je vám doufám jasné, že tyhle práce vám nezaplatím,“ houkla jsem na dozor. Kroutil se jako paragraf. „Vaše komentáře mě vůbec nezajímají,“ usadila jsem ho, „od Architektka máte plán jak to má být a tak to bude. V pondělí mají přivést zařízení.“
Během cesty k Myšce a Architektům ke mně doléhaly zvuky, jak na sebe hystericky ječí dozor a mistr od dělníků. K pousmání. Začínalo mi to dost vadit. Dozor jsem vyměnila dřív než jsem to plánovala.
„Zlatíčko mají to vymyšlený hezky,“ ukázala mi nové plány.
„Vážně pěkně skloubené staré a nové,“ počítají se všemi sloupy a dokonce jich pár přidají. Opalovací rošty a simulátory pak zapadnou mezi ně. Kolem bude dost místa na posezení. Druhý návrh už nebyl tak zajímavý.
„Na můj vkus moc skla. Sterilní a odtažité,“ přidala Lenny komentář.
„Souhlasím. Bereme tu první variantu,“ starší Architekt se usmál. Asi vyhrál jeho návrh.
Odpoledne uteklo jako voda. Sluníčko se chystalo na druhou půlku země a my na večeři do blízkého hostince.
„Conteso,“ přivítal nás majitel.
„Dobrý den, rády u vás povečeříme.“ Posadil nás ke stolu.
„Co to říkal?“ Divila se mamka.
„Felisa byla Contesa. Šlechtična a velmi dobře vycházela s místními, jak jsem zjistila. Mají ji tu ve velké vážnosti a zatím i mě. Tady se nic neutají.“
„Aha,“ přijala vysvětlení, „jak jde renovace?“
„Hrůza. Řemeslníci jsou na odstřel stavební dozor nepoužitelný. Budu ho muset vyměnit.“
„S tím ti mohu pomoc,“ usmála se na nás.
„Jak to?“
„Mám na to přeci školu, pravda jsem na odpočinku, no mohla bych se na to podívat.“
„No tebe mi poslalo samo nebe.“
„Ne. Letenku jsi platila ty a zbytek byl na letecké společnosti.“ Oponovala.
„Dobrá děkuji aerolinkám,“ smála jsem se.
„Když už jsme u práce. Napadlo mě jak využít ty domečky.“
„Jak?“ Zajímala se Myška.
„Udělat tam byty pro seniory. Dnes je to v módě.“
„To je ono. Proč mě to nenapadlo?“
„Ještě ti není tolik,“ pohladila mě.