Tifany - 95 díl - toulky

Nic vás nezastaví. Nic vás nedokáže připoutat, když vás něco stále žene dopředu. Nedefinovatelná a nepopsatelná je vaše energie. Nejspíš můžete zatnout zuby a druhý den vyrazit do práce nebo ne.

Renovace zámku nakonec, díky Niki mamce, proběhla nad očekávání dobře. Fasáda se opět zaskvěla ve celé své kráse. Domečky s nimiž jsem si na počátku nevěděla rady ožily. Jeden si pro tebe přes počáteční výhrady upravila mamka. Těžko mohu popsat jakou radost mi tím udělala. Sveřepá zatrvzelost, že bude platit nájem, byla už jenom úsměvnou tečkou celého mého přesvědčování.

Je moc fajn mít někoho blízkého, tak blízko jako mám ji. Jistě jsou tu přátele, ale rodina, přes fakt že Niki není mezi námi, pořád vítězí. Vyvrátit její obavu, aby nebyla na obtíž trvalo déle než bych čekala. Snad až fakt, že mohla svými znalostmi přispět k rozkvětu zámku a jeho okolí zabrala.

„Je to nádhera.“ Pronesla se zasněným výrazem, když jsme jednoho dne vyrazily na malou procházku.

„Je a je to hlavně tvoje zásluha.“ Pohladila jsem její ruku zaklesnutou na mém předloktí. Ani nevím jak bych chtěla, aby to viděla Niki.

„Škoda, že to nevidí Niki.“

„Právě jsem myslela na to samé,“ pohlédla na mě se smutkem v očích.

Je to přesně ta bolest, která z nich už nikdy nezmizí. Přes veškerou snahu jít dál, nás vždy podobné zážitky vrátí zpět. Pro nás obě znamená příliš mnoho než, abychom zapomněly.

Myšlenky pozvolna přešly k babičkám a dědečkům, kteří se začali zabydlovat v dalších nově opravovaných domečcích.

Vytvořili si vlastní vesničku. Jejich vitalita a chuť náležitě si užít počínající podzim je nakažlivá. Někteří dokonce začali chodit i na golf. Je vážně úžasné pozorovat s jakou vervou se do toho pustili. Jejich soutěživost nás přivedla k myšlence uspořádat seniorský turnaj. Nakonec jak to tak bývá se spojili přes internet s dalšími a založili si vlastní tour.

Obnovené hřiště se stalo hrdým sponzorem. Vidíte hřiště. Musela jsem rozšířit tým lidí, kteří jej měli na starosti. Angažovala jsem Desidérii, která se kromě psaní článku a usilovné práci na rozkvětu Josefíny, také orientovala v golfu a byla schopnou manažerkou. Už v prvních týdnech rozjela programy pro děti, pro ženy i pro rodiny, které zaplnily hriště v jinak hluchých hodinách.

Rozhodnutí postavit další tentokrát cvičné hřiště na sebe nenechala dlouho čekat.

Kavárna šlapala taky sama. Zjištění, že jsem tu zbytečná mě znovu rozhoupal k aktivitě. Bohužel Lenny nesdílela můj pohled na další měsíce.

"Nějak nemám co dělat," nadhodila jsem jednoho podzimního večera na terase.

"Jak to?"

"Zámek jede. Golf jede. Klub jede. Firma zatím další expanzi neplánuje." Hodnocení poněkud komisní a strohé, leč přesné a výstižné.

"Tak s najdi jinou zábavu."

"Jedna mě napadá."

"Jaká?"

"Vyrazit do světa."

"Myslíš cestu kolem světa?"

"Ne. Prostě vyrazit. Když nás nějaké místo zaujme, tak tam chvíli zůstat a pak zase."

"Kočovný život není pro mě."

"Nemám pocit, že to kočovný život. Jde spíš o poznávání nových lidí. Nové prožitky." Jenom zakroutila hlavou. Dlouze se mi zadívala do očí.

"Nebudu ti bránit v tom jak chceš žít život. Mám ráda své jistoty. Asi bych se z toho zbláznila. Mám delší dobu pocit, že náš vztah není takový, jaký bych ho chtěla mít. Není to v tobě. Je to." Rozplakala se. Pochopit co nedopověděla nebyl problém.

Nekomplikovat si věci. Ráno ležel na stole lístek. Nebylo pochyb co tam bude. Odjela jsem na zámek. Bylo by neslušné zmizet a nechat tu mamku jen tak. Pozvala mě na zahrádku. Připravila nám kávu. Sluníčko se pozvolna začalo drápat přes stromy.

"Není v tom nic racionálního," byla moje první slova, "mám prostě potřebu jít někam dál."

"Já vím. Je z tebe cítit, že potřebuješ změnit klima. To že tu není Lenny hodně vypovídá." Prokoukla mě. Ani vlastní máma by to nesvedla lépe. Kývnutí hlavou jí jenom potvrdila co si myslela.

"Nerada tě tu nechávám samotnou."

"Nejsem tu sama. Za tu dobu tu mám víc známých než doma za celá léta. Jsem moc ráda, že jsi mě sem vytáhla. Mimochodem golf je úžasný relax. Moc ti děkuji a až budeš."

"Neboj přijedu," ujistila jsem ji.

Místo lístku na vlak, který je vlastně jedno kam jede, jsem zvolila dřívější cílovou destinaci.

Z letiště jsem zavolala Margaretě. Taxík mě dovezl až k jejímu pensiónu.

"Kde máš Niki," přivítala mě. "To je mi líto," zasmušila se, když jsem jí vyprávěla co se stalo od naší návštěvy Amsterodamu.

"Tak jsem vyrazila do světa," zakončila jsem svoje vyprávění.

"Jak dlouho se zdržíš?"

"Nevím. Podle nálady. Ráda bych u tebe pár dní přespala."

"Budu moc ráda. Teď je tu mrtvo. Chystám se na pár dní vypadnout."

"Tak to vyraž najdu si něco jiného."

"Co tě nemá. Pojedu potom. Tak vzácného hosta si nenechám ujít."

"Co máš vlastně v plánu?"

"Pronajmout si loď a vyrazit po kanálech."

"To zní hodně, ale hodně zajímavě." Zadívala se na mě.

"Vážně?"

"No určitě. Sice poslední loď na které jsem stála do přístavu nedojela, ale když spadne letadlo taky nepřestanu lítat."

"Že by jsme vyrazily spolu?"

"Pokud mě vemeš. Tak moc ráda."

"Domluveno."

"Nevyrazíme večer do města?"

"Můžeme."

"To jsou nám hosti," přivítala nás veselá obsluha v trans baru. Nedalo se do něj nezajít.

"Ahojky, jak se vede?"

"Báječně. Speciálně kvůli vám jsme se vybatolily do světa."

"Ne," hrála jsem údiv.

"No jo. Podařilo se najít i ten váš bar, ale vy nikde."

"Složité," popsat ve zkratce co se seběhlo se na mi nakonec povedlo. To už se další návštěvnice dožadovaly obsluhy. "Chvíli se tu zdržím, tak se ještě stavím." Margareta mě vzala do dalšího podniku. Na párty co tam probíhala jsme pravda nebyly zrovna ustrojeny. Byla tam stálý host a tak nás pustili.

"Kdyby to na tebe bylo moc, tak řekni a půjdeme jinam."

"Souhlas."