Tifany - 97 díl - brouzdání

Margareta se rozhodla nemarnit čas a objednala hned na další den loď. Podle jejích slov se budeme plavit po kanálech. Slovo kanál ve mně evokuje vše možné, ale rozhodně nic příjemného, což mě podle jejího výrazu ve tváři zřejmě čeká. Drobnou komplikaci představuje nákup zásob, prozradila než usedla do své dodávky.

Můj nechápavý pohled ji rozesmál až tak, že nebyla schopná nastartovat. Z nechápavé grimasy jsem plynule přešla k otrávené. Proč by taky ne, místo aby vysvětlila takovou banalitu, směje se jak potrhlá školačka. Když začala místo smíchu škytat, mohla jsem škodolibě dodat – dobře ti tak. Místo toho jsem jí bouchla do zad což zabralo přesně tak jak mělo.

„Nevím co máš ráda,“ objasnila mi to nepochopitelné veselí.

„Aha. A to je tak vtipné?!“

„Přišlo mi to vtipné.“

„Tak jeden ty smíšku.“ Ukončuji infantilní debatu, jenž nedává smysl.

Nákup jistě nebude takový problém za jaký jej měla. Proč by také měl? Poplujeme pár dní na lodi s malou kuchyňkou, tak bude dobré vzít připravené polotovary, které stačí ohřát nebo lehce povařit. S tou ideou jsem vyrazila mezi regály, abych zjistila místní nabídku. Není zase tak moc odlišná od té naší. Jistě pár neznámých konzerv mi padlo do oka.

S odvážným výrazem – zkusit se má všechno – jsem je uložila do nákupního košíku. Margaret od každé z nich přidala další rodinné balení. Na otázku jak to chutná, mi nedokázala odpovědět, prý to nikdy nejedla. Stejně „uspokojivě“ zodpověděla další dotaz – proč jich tedy kolik kupuje.

Zvláštní, divné či dokonce podivínské, přesně to vše mě začalo napadat při pokračovaní našeho nakupování. Tím spíš pokud pár kousků prádla zabalených v jedné sportovní tašky zavalil obsah dvou rodinných nákupních košíků plných potravin. Při pohledu na tu hromadu jídla mě nenapadla jiná slova než šílenosti a obžerství. Možná bych mohla přibrat pár kilo, které jsem ztratila spolu s Niki, ale nemusí to být nutně teď a tady.

Po chvilce se jako podstatně větší problém ukázalo, jak dostat jídlo na loď kotvící v úzkém kanálu. Když jsem poprvé procházela městem, zaujaly mě tyto lodi „zaparkované“ v příčných uličkách, jenž jsme míjely cestou do centra.

Tehdy to působilo tak romanticky, ale teď když nám brání litinové sloupky dojet až k lodi, střídají tyto příjemné pocity ty při niž se mi zvedá krevní tlak. Dostat do ruky některého z nepraktických ignorantů, asi by si vyslechl pár jadrných vět.

Jediné co mě pobavilo, je jistota, že u nás stojí místo litinových sloupků betonové patníky, aby je nenechavý nepracující spoluobčané neodvezli do nejbližší sběrny. Což bych osobně považovala za velmi namáhavou práci.

Nejspíš nám nezbude nic jiného než bez cizí pomoci odnosit zásoby z dodávky do lodi, zaparkované uprostřed mezi dvěmi příčnými ulicemi.

„Konečně.“ Oddechla jsem si, když v podpalubí zmizela poslední bedna neperlivé vody.

„Taky si ráda sednu,“ ohodnotila Margareta šílenou akci.

„Ještě musíš zaparkovat dodávku.“

„Nejradši bych ji tam nechala!“ Zvedla obočí.

Konečně odvázala lana a loď vyrazila po klidném kanále ven z města. Víc než co jiného jsem si prohlížela lidi jdoucí po souši. Na jejich místě jsem si říkala, jaké to je jet umělým kanálem v lodi a teď to vím – je to báječné.

Rozhodně to stálo za tu námahu spojenou s přenášením zásob jak pro drsně vyhlížející posádku středověkého škuneru. Teď mohu sedět vedle vchodu do podpalubí a sledovat spěchající lidi nebo klidně kormidlující Margaretu.

Pozvolna mizející město si nechalo všechen svůj chaos, spěch i shon a nám poskytlo pohled na nekonečné zelené pláně plné pasoucího se skotu a šedých pruhů s uhánějícími auty. Ideální čás na téměř dokonalé vyčištění hlavy, kterou ruší jenom zážitek z včerejší diskotéky. Není to příliš mnoho co by mysl zpracovávala, snad jenom Sabiny obraz.

„Můžeš to na chvíli vzít? Já musím!!!“

„A to můžu?“

„Jasně,“ ubrala plyn.

Loď se dál sune téměř neznatelným tempem a já sedím u kormidla. Není to pohled, jenž bych znala z historických filmů, kde stojí zarostlý muž s páskou přes oko a na rameni má vřeštícího papouška. Dokonce moje ruka křečovitě nesvírá kolo, ale drží ručně opracovanou násadu od lopaty. Námořníci mi jistě prominou tento suchozemský obrat.

Kanál je rovný jako podle pravítka, tak že držet směr bude sranda. Jet rovně s něčím takovým je vetší práce než se mi na počátku mohlo zdát. Další stádo krav postávajících za ohradníkem, bedlivě sleduje moji marnou snahu udržet tenkou modrou linii. Margareta se konečně vrátila. Přišlo mi to jako věčnost.

„Že ten záchod neudělali ještě menší? Nohy jsem musela nechat venku.“ Jenom se usmála a kývla hlavou že ona taky.

Ty jo křižovatka. Ostrá levá. No není to zrovna rallyový závod, přesto je možné tento manévr považovat po několika hodinách rovné jízdy za vzrušující zážitek. Ještě jsme mohly potkat loď v proti směru, to by teprve bylo vzrůšo.

Zbytek plavby do jednoho z mnoha kotvišť, nepřinesl nic zábavného. Dokonce ani konverzace mi nekrátila odpolední čas. Margareta se ponořila do svých myšlenek a mě nechala napospas těm mým. Není to naštěstí nic chmurného, tím spíš když se stále vrací obraz včerejší diskotéky.

Se zapadajícím sluncem mi přišla na mysl otázka, kam s ním. Mladý nezbeda sedící v první lavici by řekl, ale to je Neruda paní učitelko. Já navíc neměla na mysli tu věc v pánském rozkroku, nýbrž vypůjčenou loď. Pravda loď je rodu ženského, tak by šlo o drobnou úpravu – kam s ní. Což je možné vykládat podobně dvojsmyslně. Úskalí mého mateřského jazyka mě jednou zabijí.

„Přivaž to lano,“ ukázala mi na lano a kůl vystupující z mola.

Mohla by přijít lehká polemika, zda je to molo a zda mě udrží. Odpovědná činnost mě donutila vytěsnit přemýšlení nad teoretickou možností, že se pode mnou prolomí, aby mi mohla způsobit nepříjemná zranění o vyčnívající ostré hrany a k tomu vyzkoušet teplotu vodu v kanálu tak říkajíc na vlastní kůži. Odporná představa koupat se ve vodě kam tečou výkaly z těch milých kraviček dojících dotované mléko likvidující naše mlékárny.

Výborně od kotvení lodě, jsem se dostala až zatracení hodné zemědělské politice evropského super státu. Tedy pokud něco takového může kdy vzniknout. S dalšími generacemi ignorujícími tisícileté sváry mezi Angličany, Francouzi a Němci, to možná půjde. Pár byrokratů si zamne ruce a bude vymýšlet ještě větší chujoviny než doteď. Končím s politikou a jdu přivázat i druhé lano.

Pak zbývá vyndat skládací židle se stolkem. Chtěla jsem i slunečník, ale to mě Margareta zastavila s výrazem – jsi blázen, vždyť sluníčko zapadlo. Nejspíš jsem blázen. Dřív než jsem mohla začít probírat svůj psychický stav přistál mi na ruce první komár.

„Jau,“ vyjekla jsem sotva nasála první kapku krve.

„No jo komáři,“ usmála se jako by nic.

To je úžasné, podle toho kolik se jich tu vyrojilo jsme zaparkovaly rovnou vedle toho největšího hnízda. Jediná záchrana před tou bodavou havětí bude koupel v repelentu nebo zalézt do kajuty, která má síťky v oknech.

Trochu začínám litovat, že jsem chtěla vyrazit na něco tak nudného jako je plavba v monotonní krajině po monotóniím kanálu za přítomnosti monotónně bzučících komárů.