Předčasný návrat z plavby po kanálech zpět do hlavního města tulipánů a sýrů, provázelo jedno číslo napsané na kousku papírku. Margareta mi ochotně dohodila svoji kamarádku pronajímající byty ve domě nedaleko centra města.
Centrum města zní tak honosně. Když přemýšlím, vlastně jsem nikdy v centru města nebydlela. Jedno je všechno poprvé, usmála by se na mě Niki. Těžko říct, zda bych stála před omšelým domem s lístkem v ruce a čekala až mi přijde majitelka otevřít, kdyby byla Niki naživu. Nejspíš by jsme byly spolu v našem Římském bytečku. Moc mi chybíš Lásko, posteskla jsem si a stiskla tlačítko se jménem, jenž mám napsané.
„Halo,“ zachrochtal postarší hlas.
„Dobrý den. Jdu na prohlídku bytu. Jsem od Margarety.“
„Už jdu.“
Sotva ustalo chroptění z reproduktoru otevřely se dveře a z nich vyšel světlovlasý mladík, který do mě strčil až mi spadl batoh na chodník. Při pohledu ne něj se mi rozbušilo srdce jako malé školačce. Mohla bych si dlouze povzdechnout a vypustit dlouhé ááách. Hlavně bych si ho měla vyfotit a poslat všem kamarádkám. Jenom nevím zda by ocenili jeho nohy podlamující úsměv, když jsou na holky. Já vlastně taky, blesklo mi hlavou.
"Tifany." Vypadlo ze mě kdo ví proč moje jméno.
"Ian."
"Děkuji za pomoc Iane."
"Nemáš za co. Já bych se mě omluvit, že jsem do tebe vrazil." usmál se a já si málem sedla na zadek.
"Nic se nestalo." Vypadla ze mě další věta, kterou bych čekala od méně inteligentní postavy v nějakém nekonečném nebo americkém seriálu.
Prober se, řve na mě moje vlastní já. Srdce jede na plný pecky. Naštěstí vyrazil, aby zmizel za nejbližším rohem a já si mohla sednout na domovní shod. Pozvolný pokles krevního tlaku urychlila seschle působící bytná s nečekaným jménem Magaret. Začínám mít pocit, že se tak jmenují všechny Holanďanky.
Byt není tak hezký jako v Římě, ale je na místní poměry přiměřeně drahý a všude to mám kousek. Beztak nevím jak dlouho tu vlastně zůstanu. Minimálně měsíc to bude, vzhledem k právě zaplacené záloze a nájmu.
Bytná konečně vypadla a já pořád tak trochu mimo sebe usedla na postel v mé budoucí ložnici. Není snadné se zbavil pohledu do jeho tváře. Stejně tak se začínají vkrádat pochyby zda bych si byla schopná něco začít. Propleskni mě, radí vnitřní hlas. Možná by to nebylo od věci, souhlasí zbytek mysli. Představa, že mi ho tam... Brrr.
Místo přemítaní nad jeho Ferdou, jsem vyrazila do města. Původně půvabné místo se postupem ulic směřujících z historického centra, začalo měnit v šedočervenou masu podobně vyhlížejících domů. Holanská architektura je zajímavá, ale při pohledu na jeden dům, ne když ve stejném stylu stojí celé ulice, bloky a možná i města.
Během pár hodin mě přepadl hlad. No vida vůbec jsem nepomyslela na nákup do nového bytu. Postřehla jsem sice malou prodejnu asi dvě ulice daleko, ale zatím jsem nezjistila co vše tam vlastně koupím. Snad budou mít alespoň záchodový papír.
Od záchodu jsem se dostala zpět k jídlu díky vonícímu kebabu. Je to teplé a masité, na druhou stranu nechápu, jak na tom může někdo žít třistašedesátpět dní v roce.
S naplněným žaludkem jsem dorazila do trans baru, který je přes jeho malou velikost nemožné minout.
"Nazdar Italko," uvítala mě Jenifer s úsměvem od ucha k uchu.
„Tahy tě ráda vidím Holanďanko.“
„To jsou k nám hosti,“ vykoukla ze zázemí věčně rozlítaná Michelle.
„Co si dáš? První runda jde na mě.“
„Něco osvěžujícího. Nechám o na tobě.“
„To je výzva,“ připustila.
„Jenom bez alkoholu. To by mě zabilo.“
„Jasně. A co tu vlastně děláš?“
„Ani ti nevím. Sedla jsem na vlak a vystoupila až tady. Pár dní jsem strávila u Margarety...“
„Co dělá?“ Přerušila mě Michelle.
„Co asi, když je tu Tifany sama.“
„Jo vyrazila na vodu,“ povzdechla jsem si.
„Víc neříkej,“ podala mi Jenifer ledovou sklenici.
„Na nás,“ pozvedla jsem míchanici, jejíž složení raději nebudu zkoumat.
„Na lásku.“
Sklenice o sebe ťukly tak hlasitě, až probraly jednu podřimující holku. Moje myšlenky zamíří zpět k Niki. Před přemýšlením o nebi mě zachránila zvědavá Jenifer svou další otázkou.
„Jak dlouho se zdržíš? Musíme něco podniknout.“
„Nech ji vydechnout,“ houkla zezadu Michelle.
„Ještě nevím, ale pronajala jsem tu byt.“
„Tak to vypadá vážně. Chceš přesídlit z horkého Říma do poklidného Amsterodamu.“
„Vážně nevím. Asi si potřebuju od všeho odpočinout.“
„Tak to jsi našla to nejlepší místo na zemi,“ usmála se Jenifer a dopila svoji sklenici.
Vždy jsem měla to nejlepší místo na světě spojené s láskou. Vlastně nešlo o místo, ale o lásku. Bylo mi úžasně doma, pak v Římě, příjemné bylo i Švýcarsko. Tady nic takového necítím. Třeba to přijde. Třeba najdu další sluníčko, které přidá toto město na VIP seznam.
„Uvidíme.“
„Co budeš dělat?“ Zeptala se Jenifer.
„Dobrá otázka.“
„Jestli tu chceš dělat musíš znát jazyk.“ Prohodila Michelle celkem suše, jako by stačilo zajít do marketu, kde mi to se slevou rádi prodají.
„No jo,“ mávla Jenifer rukou.
„Žádný nojo. Jdou po tom. Nechtějí tu....“ Najednou se zarazila a pohlédla na mě.
„Nekvalifikovanou pracovní sílu.“
„Jo.“
„Tak začnu chodit do školy,“ souhlasím se zábavu na pár příštích týdnů.