Tifany - 99 díl - škola
Sep 23, 2013

Tifany - 99 díl - škola

Amsterodam mě něčím přitahoval a zároveň odpuzoval, bohužel jsem během těch pár týdnů co jsem strávila v jeho ulicích, nepřišla na jedinou příčinu, která by dokázala vysvětlit tak rozporuplné pocity. Řím mě při první návštěvě přivítal svou otevřenou a prostornou historickou rozmanitostí. Ohromila mě jeho vzdušnost, stejně jako klidný tep města, pokud jsem si odmyslela uspěchané turisty bažící po návštěvě všech památek. Což je pravý opak uzavřeného až stísněného, kanály protkaného a víc než chladného hlavního města země tulipánů.

Nabídka začít chodit do jazykových kurzů pro přistěhovalce mi přišla zajímavá. Když poznám podrobněji jazyk, který mi přišel jako směsice angličtiny a němčiny, možná poznám i zdejší mentalitu. Pak budu schopna rozluštit onu hádanku zda mě přitahuje nebo odpuzuje.

Po dalších pár dnech jsem usedla do lavice vybavena učebnicí holandštiny a poznámkovým blokem. Usednout do školní lavice – to zní tak neuvěřitelně, protože jsem si po skončení střední řekla už nikdy více a teď tohle. Nebudu tak úzkoprsá, dál učiteli šanci, aby upoutal moji pozornost, místo toho aby mě uspal, jako se to dařilo tomu poslednímu. Nemám chuť chodit do hodin nadopovaná kofeinem, abych přežila nezáživné monotónní uspávání.

Učednici s blokem jsem uložila do sektoru A1 a A5. Propisku do B1. Teď už jenom počkám na zazvonění, které na sebe nenechalo dlouho čekat. Po chvilce vstoupil do třídy, kde se sešla rozmanitá společnost lidiček snad ze všech koutů světa, náš vyučující. Než jsem se zvedla, abych ho pozdravila – jak mi velí 12let strávených za podobnou dřevěnou deskou na menší židli než mám dnes – zvedla jsem oči. No ještě, že jsem seděla. Před tabulí stál on modrooký blondýn.

„Je to je on.“ Chci vykřiknout nahlas, místo toho se jenom dívám s pootevřenými ústy.

Představil se nám a to je asi tak vše co si z první hodiny pamatuji. Naštěstí jsem zapnula nahrávání, takže si ho budu moc znovu přehrát. Jenom nevím zda mě svým líbezným hlasem opět neuvede do transu. Přestože nepůsobil jako šaman, dokázal prakticky to samé.

„Zítra se na vás budu těšit,“ rozloučil se s námi a já jenom seděla a snažila přijít k sobě.

„A máš to. Je to tvůj učitel.“ Hučí do mě moje já, abych po několika neúspěšných pokusech konečně vyslechla co nám říkal.

Druhý den. Stejná situace. Trvalo mi týden než jsem byla shopná Iana vnímat a nemusela jsem si celé večery, přehrávat jeho hodiny.

„Pan Dokonalý,“ smálo se mi moje já.

„Náhodou. Jeho upnuté oblečení prozrazuje víc než se na první pohled zdá.“

„Na tom něco je.“

Druhý den mobil nahrával a já se kochala pohledem na pana Dokonalého. Vážně jeho upnuté džíny působily žensky. Stejně tak tričko. Neobtahovalo žádné vystouplé svaly. Působil elegantně. Tak se i pohyboval.

Pořád ve mě zuřil boj jestli se svěřit holkám nebo ne. Nakonec mě napadla malá lest. Vyfotit a pochlubit jakého to mám učitele.

"Jukni," podávaly ho holky v klubu mobil s fotkou, "je to Miriam?"

"No jasně," odvětila Michelle.

"Co že?"

"No říká si Miriam. Čas od času sem chodí." Potvrdila Jenifer.

Šok. Houby chlap transka je to. Moje já se mohlo smíchy potrhat.

„Se stav v sobotu. To tu bývá.“

„Jo pije střik,“ dodala Michelle.

„Ráda přijdu,“ vystřelilo moje já.

Nabytý program. Po škole vyrazit na nákupy. Pak káva s Margaret. Večer si projít co bylo ve škole. Pátek uběhl jako voda, aby celou sobotu zabralo těšení se na večer. Vpadla jsem do podniku s otevřením.

„Ty jsi nějaká nedočkavá,“ mrkla na mě Jenifer.

Pohození hlavy značilo, že ani ne. Nervozita bylo v tu chvíli moje druhé jméno. Večer ubíhal neuvěřitelně pomalu a na účtu přibýval jeden džus za druhým, bohužel Miriam nikde.

„Tak to vypadá, že dneska nepřijde,“ našpulila Michelle svoje rudě nalíčené rty.

Po zavíračce mě musely holky vyhodit, protože sama bych určitě neodešla. Čekání na pana Dokonalého nepřineslo nic než pochmurnou náladu, kterou umocňovaly uniformně vyhlížející ulice. Nevím jak jsem došla domu, ani jak jsem přežila neděli, abych v pondělí přemýšlela zda vůbec jít do školy.

Nakonec jsem se donutila, bohužel Ian nikde, místo něj zabrala vyvýšený stupínek neforemná chrochtající krabice – že prý záskok.

Celé hodiny bezcílného listování učebnicí mi přišly jako celé století. Konečně konec dne.

Postel mě přivítala s otevřenou náručí. Druhý den dopadl budík natvrdo – žádná škola. Náladu mi bohužel nespravila ani rozšafná Margaret, která si ze mě po chvilce začala utahovat. Vím, že jsem se chovala jako puberťačka. To se občas může stát každé, tak z toho nemusí dělat vědu.

„Nezajdeme na sraz?" Zazvonil mi telefon. Sabina, blesklo mi hlavou.

„Ahoj. Jak se máš? Kdy je?“ Přešla jsem od zdvořilostní fráze k přímé otázce.

„V sobotu.“

„Holky v baru pořádají párty,“ vzpomněla jsem si.

„Tak nejdřív bar a pak sraz?“

„To zní zajímavě."

Pravda sex v laku se Sabinou a nebo se potkat s Ianem. Bylo to jako Dr. Jekyl a Mr. Haid. Rozhodování nechám na muflonovy. Možná stihnu oboje.

Přiznat si, že v tom lítám by nebylo těžké. Je to těžké. Když v tom lítáte. Tak v tom lítáte a ani o tom nevíte. Nepomůže vám váš vlastní hlas, protože v tom lítá s vám. Nepomohou vám ani přátele. Ty v tom sice nelítají. Vy máte pocit, že jsou mimo a nerozumí vám.

Neměla jsem hlas a neměla jsem přátele. Sama samotinká mezi kameny. Kdo ví jestli mě rozemelou na prach a spláchnou. Já to nevím a moje já zarytě mlčí. Sobota se blíží. Škola s tou krabicí je vážně očistec.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.