Tifany - díl 1 - vycházka
Oct 16, 1999

Tifany - díl 1 - vycházka

Následující články byly psány v jisté době, odražejí jisté pocity. Pokud na to nemáte tak to nečtěte, jinak přeji příjemnou zábavu a moc u toho neonanujte ;)

Bylo to jednoho slunného červencového sobotního odpoledne. V televizi zrovna nic nedávali. Tedy nic, na co by stálo za to, se dívat. Tak jsem zvedla telefon a vytočila číslo kamarádky. Telefon dlouho vyzváněl. Už jsem chtěla zavěsit, když se na druhé straně ozvalo známé: “Prosím“. Hurá je doma, pomyslela jsem si.

„Ahoj drahá, co děláš ?"

Zněla moje první otázka. Na druhé straně bylo chvíli ticho.

„Jsi tam ?" Pokračovala jsem.

„Ano jistě," odvětila.

„Jsi sama ?"

„Ne, mám návštěvu," odvětila po krátké pause, kdy bylo slyšet jak zavřela dveře.

„Hm, to je škoda. Chtěla jsem někam vyrazit." Dodala jsem poněkud zklamaně.

„To není špatný nápad. Taky jsme si s Richardem říkali, že by jsme si udělali nedělní procházku."

„Bezva. Můžeme vyrazit společně ?"

„No víš, nejdřív se zeptám. Vydrž."

Odmlčela se a já slyšela jak opět otevírá dveře. Následoval tlumený hovor, který jsem nerozeznala.

„Tak jo, Richard je pro," ozvalo se po chvilce do sluchátka.

„Supr. Hodím se do gala a za hodinku jsem u tebe."

„Dobře, počkáme na tebe," odvětila Stefi do telefonu a zavěsila.

Následovala horečná příprava. Rozkrámovala jsem půl šatníku, než jsem našla něco co bych si vzala na sebe. Nakonec to vyřešilo upnuté žluté triko a minisukně. Snad to nebude moc vyzývavé. Pomyslela jsem si, když jsem seděla před zrcadlem a začala se líčit. S líčením jsem to nepřeháněla. Jdu přece jen na procházku. Na krk jsem si připnula stuhu s broží. Ještě moje oblíbená paruka, bez které jsem nedala ani ránu. Vklouzla jsem do lodiček a z věšáku vzala bundičku. Co kdyby se ochladilo. Zabouchla za sebou dveře a spěchala po schodech k autu.

Byla jsem poněkud nervózní. Za chvíli poznám přítele své nejlepší kamarádky. Doufám, že udělám dojem. Jsem to ale kráva, já sním přece nemám rande. Chodí přece se Stefi. Chovej se normálně. Říkala jsem si celou cestu. Byla jsem tak nervozní, že jsem si musela zapálit cigaretu. Plynule jsem projížděla poloprázdným městem do čtvrtě, kde Stefi bydlela. Cigareta se krátila a na filtru se objevoval čím dál silnější otisk mé rtěnky. A to říkají, že je nesmývatelná.

Zase červená. Dneska mám pekelnou smůlu, celou cestu narážím na samou červenou. Nervózně jsem v popelníku típla cigaretový plamen. Bude to poprvé co vyrazíme ven s někým dalším. Celou dobu co Stefi znám, jsme chodily samy. Mělo to svou výhodu. Všechno objednávala ona, abychom zbytečně nebudily pozornost mým, ne zrovna ženským, hlasem.

Poslední křižovatka. Zabočila jsem a zaparkovala u chodníku hned za autem, které patří Stefi. Její brouk, jak svému auto důvěrně říkala, se nezvykle leskl. Nenechala jsem se těmito myšlenkami vyvést z míry. Zamířila jsem ke zvonkům. Stiskla jsem zvonek.

„Ano," ozvalo se ze reproduktoru.

„To jsem já Tifani," odvětila jsem.

„Pojď nahoru."

Vstoupila jsem do vchodových dveří, které po tlakem mé ruky a za přispění bzučáku povolily. Cesta výtahem se zdála nekonečná. Už abych to představování měla za sebou. Jak na to bude Richard reagovat. Zmatek s blížícím se okamžikem setkání vzrůstal, zatím co odvaha stejně rychle mizela. V jednom okamžiku jsem se přistihla, že bych se nejraději otočila a zmizela. Nedalo se už nic dělat a tak jsem si dodávala odvahu. Vždyť o nic nejde. Přece mi neutrhne hlavu.

S těmito nejroztodivnějšími myšlenkami jsem vystoupila z výtahu a stiskla zvonek u bytu mé kamarádky. „Pojď dál je otevřeno," ozvalo se z bytu. Nesměle jsem strčila do dveří jako bych tam vstupovala poprvé. V hale stála Stef.

„Tobě to ale sluší," pronesla jsem na uvítanou. Následovalo bouřlivé přivítání.

„To je Richard," ukázala Stefi na muže, který stál celou dobu ve stínu.

Nyní udělal krok k nám. Ve chvíli, kdy jsem zahlédla jeho tvář jsem zůstala stát jako opařená. Přestože mi chlapi moc neříkali, tenhle byl opravdu nádherný.

V jeho očích se zračilo překvapení, které nedokázal potlačit, aniž bych si ho všimla. Byl nervozní. To mě trochu pobavilo a hlavně se mi ulevilo. Nabídla jsem mu ruku na přivítanou. S malou úklonou mi ji políbil. Toto gesto mě dosti překvapilo. Nebyla jsem na něco podobného zvyklá.

„To je Tifani a to je můj Richard," představila nás Stefi s nemalým důrazem na slovíčko můj.

„Těší mě," odvětila jsem trochu koketně.

„Potěšení je na mé straně," odvětil i Richard.

Bavilo mě sledovat ho jak se topí až po uši v rozpacích.

„Tak co podnikneme ? Přece tu nebudeme stát celé odpoledne."

„S Richardem jsme mysleli, že bychom mohli jít na procházku do zámeckého parku. Co ty na to ?"

„Bezvadný nápad," odvětila jsem.

„Ještě se musím upravit."

„Mohu taky ?" Otázala jsem se s úmyslem mluvit se Stefi o samotě.

„Jasně pojď. Ríša nám zatím připraví něco k pití, viď drahý," dodala Stefi se zářivým úsměvem, kterému se nedalo odolat.

„Jistě drahá. Co si dáte ?"

„Máte Sprite ?"

„Jasně máme a mě Tonik drahý." S těmito slovy jsme zmizely ve Stefině ložnici.

„Ty jsi mu o mně nic neřekla ?"

„Ale jistě že řekla, ale asi mi nevěřil," zasmála Stefi.

„No musím říci, že na mně koukal dosti nechápavě."

„Taky jsem si všimla," dodala moje přítelkyně, zatím co dolaďovala oční stíny.

„Musím uznat, že..."

„Nic neříkej," usmála se, „taky se ti líbí co ?"

„Hm, ale neboj je tvůj."

Náš hovor přerušil až Richard, který klepal na dveře.

„Pojď dál drahý."

„Kde si to vypijete ?"

„Vezmi to na balkón. Hned jsme tam."

Následovalo posledních pár tahů a obě jsme byly s výsledkem spokojeny. Následovaly jsem Richarda a usedly na rozlehlém balkoně, který patřil k bytu.

„Co děláš?" směřovala jsem první otázku na rozpačitého Richarda, „Stefi si tě chrání jako oko v hlavě a vůbec se nechlubí."

„Dělám v počítačové branži."

„Co přesně?" vyzvídala jsem dál.

„To by tě nezajímalo," snažil se Richard vyhnout odpovědi.

„Já myslím, že jo. Budeme možná kolegové." Jeho zděšení dostupovalo vrcholu.

„Jak to ?"

„Spravuji počítačovou síť v jednom podniku," odpověděla jsem s úsměvem.

„Aha," bylo na něm vidět, že mu to vyrazilo dech. Marně hledal záchranné stéblo.

„Stefi, mohu tě poprosit ještě o jednu skleničku ?"

„Jistě drahá." Teď jsem pro změnu chtěla být o samotě s Richardem.

„Myslím, že bychom si mohli hned na začátku některé věci vysvětlit. Nechci, aby mezi námi vzniklo nepřátelství."

„Určitě."

„Se Stefi jsme kamarádky dlouhá léta. Bere mně takovou jaká jsem a můžeš být v klidu, nikdy jsem s ní nic neměla a mít nebudu, je pro mě kamarádkou, které se mohu se vším svěřit a to je pro mě mnohem víc. A pak, nejedu po tobě a ani tě neukousnu, takže se mně nemusíš bát. Pokud chceš můžeme být přátele, ale nic víc."

„Jasně díky. Jsem trochu překvapený. Stefi mi o tobě říkala než jsi přijel. Promiň přijela. Nedokázal jsem si to představit. Jsem z toho všeho trochu zmatený."

„Z toho si nic nedělej, to se stává."

„Ptala si se, co dělám. Opravdu tě to zajímá ?"

„Jistě. Ráda poznávám nové lidi."

„O čem tady vy dva brebentíte ?" Ukončila náš hovor Stefi, která mi nesla plnou skleničku.

„Jen zpovídám Ríšu co dělá."

„Tak přestaňte mluvit o práci a radši vymyslete, co podnikneme večer ?" Přerušila rázně naši debatu.

„Mohli bychom zajít na diskotéku," nadhodila jsem.

„Proč ne," ujal se Richard. Bylo na něm vidět, že se dostává do své pohody. Už nebyl tak nesvůj.

„Jasně," připojila Stefi svůj souhlas.

„Cinkneme Michalovi," dodala a už běžela k pro telefon.

To byla ta stará dobrá Stefi, která se nadchla pro každou špatnost.

„Halooo," křičela svým rozverným hlasem do sluchátka.

Chudák Michal ten musel na druhém konci ohluchnout.

„Jo to jsem já. Předám."

„Ahoj Michale, co děláš večer ?"

Stefi mi nečekaně předala sluchátko. Takže jsem musela večerní zábavu domluvit já. To jí bylo podobné.

„Jasně teď jsme u Stefi. Dobře počkáme tu na tebe. Pa těšíme se."

„Tak co?" vyzvídala.

„Jo je na cestě máme na něj počkat."

„A kdo?" otázal se opět zmatený Richard.

„Náš kamarád. Neboj, poznáš ho. Je to veselá kopa."

„Jo, ještě jsem nezažila, že by zkazil nějakou srandu."

„To jsem rád, dnes bych asi další překvapení nepřežil," oddechl si Richard a uvelebil se v křesle.

„Mám mu to říct ?" Otázala jsem se Stefi, která začínala tušit problémy.

„Co mi máš říct?" Zpozorněl Richard.

„No víš, Michal je homosexuál."

„Aha."

Další šok pro toho chudáka.

„Já vím drahoušku, nemáš to se mnou jednoduché," začala se Stefi lísat ke svému objevu.

„To teda ne," ujistil ji.

„Je zadaný. Myslím Michal."

Dodala jsem na uklidněnou. Ulevilo se mu. Náš hovor přerušil zvonek.

„Jdu otevřít." Následovalo nepříjemné ticho.

„Vadí ti to nějak?"

„Co?"

„Já a Michal."

„Ne, jen mě to překvapilo. Zatím jsem o těchto lidech pouze četl a nebo viděl pořady v televizi."

„No vidíš a teď máš možnost nás poznat na vlastní kůži. No to bylo špatné přirovnání."

 

„Tak tady jste," ten hlas nemohl patřit nikomu jinému než našemu Michalovi. Vykročila jsem z křesla a bouřlivě se s ním přivítala.

„Jak se vůbec máš. Se taky neozveš." Vyčetla jsem mu, než se stačil vzpamatovat.

„To víš spousta práce," vymluvil se s úsměvem.

„No jo to bys nebyl ty, abys neměl nějakou výmluvu."

„To je můj Richard," přerušila naše přivítání Stefi a představila svůj objev.

„Těší mě."

Pronesli oba a podali si ruce. V Richardově pohybu byla vidět určitá nervozita, když pochopil, že se mu Michal nebude věšet na krk, tak se uklidnil. Přitočila jsem se k němu a špitla: „Vidíš, že nekoušeme."

Přitakal mi sotva znatelným pousmáním. Stefi a Michal se mezi tím odebrali k baru, aby udělali něco k pití.

Po chvilce se vrátili i s podnosem. „Á to bude proslavený Michalův koktejl. To vlastně Ríšo nevíš. Michal pracuje v jednom nočním podniku a míchá tam koktejly. Konec konců můžeš ochutnat jak mu to jde."

„Hm, je skutečně výborný," pochválil Michalovo mistrovské dílo.

Zatím co popíjeli a bavili se nejen o koktejlech, já přemýšlela. Jaké to má Stefi štěstí, že našla muže svých snů. Zatím co já byla jako kůl v plotě. Ne, nezoufej, nejsi na tom tak špatně, máš přece skvělé přátele. Zatím co se mi hlavou honily tyto myšlenky jsem si zapálila.

„Co je s tebou?" vytrhla mně Stefi z mých pochmurných myšlenek.

„Ale nic, jen jsem se zamyslela." Trapná výmluva. Nechtělo se mi, ale v tuto chvíli mluvit o svých pocitech.

„Snad tu neprosedíme celý den," ujal se Michal mého vysvobození z této situace

„Jasně, pojďme na tu procházku," přidala jsem se. „Jsme pro," přidal se Richard.

„Tif, pomůžeš mi to uklidit ?"

„Jasně."

Obě jsme se zvedly a začaly uklízet skleničky ze stolku. Vzala jsem tác a následovala Stefi do kuchyně. Zatím co jsme oplachovaly sklo zeptala se mně: „O čem jste se bavili?"

Její zvědavost mě ani nepřekvapila. Na to jsem ji už příliš znala.

„Jen jsem mu vysvětlila, že se nás nemusí bát."

„Hm. Co ti na to řekl ?"

„Řekl, že je z toho trochu v šoku."

„Chudáček."

„Ale no tak, proč ho lituješ? Zjišťuje, že žijí i jiní lidé."

„Asi máš pravdu. Není na tom přeci nic špatného. Každý jsme nějaký." Dodala s úsměvem.

Ani neví, jakou má pravdu. Rozhovor přerušili ti dva netrpělivci.

„Tak co dámy, nechcete pomoct?" snažil se Michal vmísit do naší společnosti.

„Už budeme hotové," odbyla ho Stefi.

„Tak můžeme vyrazit," oznámila oběma mužům sedícím na balkóně v živé rozpravě o Michalově profesi.

„Vypadá to, že se s tím vším Richard docela dobře vyrovnal," špitla jsem Stefi do ucha.

Ta se jen usmála. Bylo na ní vidět, že jí to potěšilo. Taky hned, jakmile jsme opustili barák, se do něj zavěsila. Michal nezůstal pozadu a nabídl mi galantně rámě a já ho stejně koketně přijala.

Což vyvolalo na Ríšově tváři úsměv a Stefi si neodpustila komentář: „Teda, vám to sluší." „Co si o mně myslíš?" ohradil se ve srandě Michal, „se ženskou nikdy."

To se už Richard neudržel a rozesmál se. „No dovol," zazlobila jsem se na Michala, ale pak jsem již neudržela vážnou tvář a stejně jako Richard jsem propukla v hlasitý smích. Lidé na ulici se zastavovali a ohlíželi se za naší rozvernou skupinkou. My jsme jejich pozornost nechali bez odezvy.

„No jo, aby jste nedělali ostudu," prohodila Stefi, která se taky zajíkala smíchem.

V této rozverné náladě jsme dorazili až do parku. Bylo tam nádherně. Vysoké stromy chránily park před ostrými slunečními paprsky.

„Je tu nádherně," pronesl zasněně Ríša, když se konečně dosmál.

„Souhlasím," přidala se zamilovaná Stefi, „rády sem s Tif chodíme."

„Ani se vám nedivím," potvrdil Michal a dodal, „jen kdyby bylo více času."

„No jo, když ty celý den prospíš," neodpustila jsem si poznámku.

„Hele vy dva," přerušila na Stefi, „nechte toho škorpení. Jste jak manželé po dvaceti letech."

„To vypadám tak staře ?" Ohradila jsem se a znovu rozesmála.

„Ne, vypadáš skvěle, drahá," přisadil si koketně Michal.

Mezi tím jsme přišli k bazénku s fontánou, který stál uprostřed parku. Se Stefi jsme na sebe jen mrkly a už jsme věděly, co tu druhou napadlo. Rozběhly jsme se k fontáně a oba muži za námi. Sotva jsme doběhly, hned jsme na ně začaly stříkat vodu. Oni se, ale nenechali a snažili se nám to oplatit. To se setkalo s naším nepochopením a tak jsme rychle vyklidily bitevní pole. Dřív něž voda způsobí škody na make-upu. Náš úprk jsme nezapomněly hlasitě zdůraznit, což způsobilo opětovný rozruch v řadách ostatních návštěvníků. Tím se ale nikdo z nás nezabýval.

Usedli jsme ve stínu rozložitého javoru a se Stefi začaly kontrolovat škody, které mohla voda způsobit. Pojednou se rozhostilo nádherné ticho.

„To je relaxace," prohodil Richard.

„Souhlasím, když potřebuješ vypadnout z toho zmatku ve městě, je tohle to nejlepší místo," konstatovala Stefi, „viď Tif?"

„Jasně. Je nádherně," odvětila jsem zasněně.

Jak jsme tam tak seděli a užívali si přišla k nám rodinka, která zde byla na nedělní odpolední procházce. Rodiče šli zavěšeni jeden do druhého a moc si svých ratolestí nevšímali. Holčička s klukem přiběhli až k nám. Zprvu si nás příliš nevšímali. Až holčička řekla své staršímu bráškovi.

„Hele to je chlap v ženských šatech."

„No jo, úchyl. Pojď, jdeme pryč." S těmi to slovy se rozběhli zpět ke svým rodičům. Mě tato poznámka nijak nepřekvapila, byla jsem totiž na podobné výlevy zvyklá.

„Co z nich jednou vyroste?" snažil se Richard rozbořit to nepříjemné ticho, vzniklé z předchozí situace.

„Tím se netrap. To se stává často."

Moje další slova přerušily tlumené výkřiky obou sourozenců, kteří mezi tím doběhli k rodičům.

„Mami, tam je úchyl v ženských šatech," sdělovala rozčilená holčička.

„Tak tam nechoď, beruško," pronesla zřejmě nevzdělaná matka.

To už jsem nevydržela. Vstala jsem a šla směrem k rodince. Ta moji přítomnost zaregistrovala až na poslední chvíli, takže se nemohla vyhnout střetnutí.

„Tady si vážená paní přečtěte o co se ve skutečnosti jedná. Ať příště neklamete své děti."

S těmito slovy jsem jí podala brožurku, kterou vždy nosím sebou. Následující slova jsem směřovala na obě děti. Sedla jsem si při tom na bobek, abych jim zpříma koukala do očí.

„Nejsem žádný uchyl. Jen prostě nosím něco jiného než váš tatínek. Rozumíte tomu ?"

Obě děti přitakali, že rozumí. Pak jsme se rozloučili a já nechala rodičovský párek s vytřeštěnýma očima a úžasem otevřenou pusou napospas jejich pochybnostem. Ostatní sledovali tento můj výstup se zájmem.

„Musím uznat, že jsi je pěkně setřela," ohodnotil mé snažení Richard, když jsem dorazila nazpátek.

„Nešlo o to je setřít, ale vysvětlit jim to."

„No nenecháme si přeci toto krásné odpoledně zkazit."

Snaha o rozehnání mraku se povedla.

„Jasně že ne," přidal se Michal.

„Půjdeme dál. Viď miláčku."

„Ale ovšem," řekl trochu překvapený Richard.

„Pojďte se projít," navrhl Michal. Vyrazili jsem cestou, kterou k nám přišla rodinka.

„Co vůbec děláš Stefi?" snažil se Michal navázat hovor.

„To víš spousta práce."

„Snad jen nepracuješ?" popíchla jsem Stefi.

„To víš že ne. Zbytek času trávím s Ríšou. Viď."

„Ovšem," připustil zamlklý Richard.

„Ríšo, nebuď z toho přepadlý. To se prostě občas stane, že narazíš na lidi, kteří neví o co jde," snažila jsem se uklidnit.

„O to nejde. Spíš mě překvapila tvoje reakce."

„Proč?"

„No já, na tvém místě, bych se asi stáhnul a potupně odešel. Zatím co ty jsi klidně odešla středem pole. Líbilo se mi jak jsi šla a snažila se jim to vysvětlit."

„No to je věc, kterou považuji za důležitou. Ti lidé by měli vědět o co se jedná, aby příště nedělali stejné chybné závěry."

„Souhlasím," dodal již poněkud veselejším tónem.

„Tif, obdivuji tě. Mě postihnout to co tebe, nevím jak bych se s tím vyrovnal."

„Jistě není to jednoduché, ale když máš kolem sebe tak bezvadné lidi je to snazší."

„To jistě," vmísila se do hovoru Stefi, která už byla zase zavěšena do svého objevu.

Moc jim to sluší. Během hovoru jsme vyšli z parku a octli se na rozpálené ulici.

Vydali jsem se směrem k domu, kde Stefi bydlí. V jedné uličce jsem narazili na zahradní restauraci.

„Pojďte na kafe," navrhnul Michal.

„Proč ne," souhlasili všichni. Když jsme se usadili objevil se číšník.

„Čau Michale, co ty tady? Se taky neukážeš."

„Šel jsem s přáteli náhodou okolo. Tak jsem si říkal, že zajdeme na kafe. Ty teď děláš tady?"

„No jo. Chtělo to změnu. Co si dáte?"

Všichni jsme si objednali a číšník i s Michalem zmizeli v restauraci.

„Na koho ten Michal nenarazí," pousmála se Stefi.

„To víš, svět a tohle město je malé," odvětila jsem na Michalovu obranu.

„A pak znáš ho přeci."

„No právě," usmála se Stefi.

Po chvíli se objevil Michal i s číšníkem ve dveřích.

„Omlouvám se, že jsem vám ho ukradl," ospravedlňoval číšník své chování, „ale dlouho jsme se neviděli."

„Nic se neděje," rozšafně poznamenala Stefi.

„S Petrem jsme před časem dělali v jednom klubu," objasnil nám jejich známost Michal.

„Což mi připomíná, že budu muset za chvíli do práce."

„To je škoda. Myslel jsem, že pokecáme." Pronesl číšník.

„Musím uznat, že to je sympaťák," špitla mi do ucha Stefi a já jen neznatelně kývla.

„Tak se večer zastavte u mě v práci," navrhl nám Michal.

„Jo, to by šlo. Já tu za chvíli končím, tak se můžu stavit," souhlasil Petr.

„Jasně," přidala se Stefi.

„Co vy na to?"

„To víš že jo, drahá."

„Přece nebudu trhat partu," pospíšila jsem si se svým souhlasem.

„Stejně nemám večer co na práci."

„Bezva, takže se uvidíme večer."

S těmito slovy jsme se rozloučili. Michal spěchal do práce. Měl už nejvyšší čas. Petr se vrátil k obsluhování hostů a my tři vyrazili ke Stefi. Musíme se přeci připravit na večer.
 


 

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.