Vážně by mě ani ve snu nenapadlo, že poznám rodiče mojí lásky. Když tak na tím přemýšlím vlastně jsem moc rodičů svých partnerek nepoznala a ty co jsem poznala, občas za poněkud zajímavých okolností, jsem už víckrát neviděla.
„Co děláš o víkendu?“ překvapila mě Niki otázkou, když jsem jí volala druhý den po vydařeném večírku.
„Zatím nic.“
„Tak si nic neplánuj, pojedeme k našim.“ Tou informací mi úplně vyrazila dech.
„Jsi tam?“
„Jo jsem, jenom jsi mě trochu zaskočila.“
„Proč?“
„Není na seznámení s tvými rodiči trochu brzo?“
„Ne,“ zněla rezolutní odpověď.
„Ok, už nic neříkám.“
„Dobře počítám s tím, musím letět uvidíme se večer pa Tif.“
„Pa Beruško,“ odvětila jsem a zavěsila.
„To mi neuvěříš,“ začala jsem když jsem dosedla vedle Stefi na obědě.
„Ne ty neuvěříš mě,“ snažila se mě trumfnout.
„Dobře, tak začni,“ vybídla jsem ji.
„Včera na tom večírku jsme se potkali s Tomem,“ nenechala se dlouho pobízet.
„Vážně?“ Tak to bych opravdu nečekala.
„Jo jo, jeho táta nemohl, tak tam šli s bráchou.“
„Nejmenuje se jeho brácha náhodou Jarda?“
„Jak to víš?“ Teď jsem zase já překvapila ji.
„Protože jsme byly s Niki na té prezentaci a odjely jsme pryč dřív než jste s Richardem přijeli.“
„Tak to je hustý,“ ohodnotila to velmi výstižně, „a co jsi mi chtěla ty?„
„Jsem pozvaná na víkend k Niki rodičům.“
„Tak to je mega hustý,“ pokračovala v hodnocení, „vypadá to, že to s tebou myslí vážně.“ Dodala.
„No jinak by tě přeci nebrala domů k rodičům.“
„To asi nebrala,“ souhlasila jsem.
„A co ty na to?“
„Souhlasila jsem samozřejmě,“ usmála jsem. „Nikdy jsem se žádnou potencionální tchyní vlastně nepotkala,“ přemýšlela jsem nahlas.
„To je vážně hustý,“ trvala na svém Stefi.
„Dneska Niki přijede, tak to asi probereme.“
„Moc ti to přeji, Niki je supr holka.“
„Díky. Je.“
S tím jsme se rozešly, já zamířila na obligátní cigaretu a Stefi rovnou do pracovního procesu. Odpoledne byl klid, tak jsem konečně měla čas si prohlédnout Nikiny osobní stránky a bylo to vážně počtení. Hltala jsem to a ani kolega, který se loučil, že jde domu mě z čtení nedokázal vytrhnout. Až mobil mě vrátil zpět do reality.
„Ahojky,“ ozval se líbezný hlas na druhé straně.
„Ahojky Beruško, zrovna prohlížím tvé stránky.“
„Vážně? A co jim říkáš?“
„Sedím v práci jako přibitá u monitoru, ani jsem od oběda nebyla na cigáru,“ osvětlila jsem jí pravý stav věci.
„Tak už nech stránky, stránkami a pojeď domů, nebo tě mám vyzvednout v práci?“
„Je to bys byla hodná,“ souhlasila jsem.
„Vyrážím,“ odvětila a v telefonu se rozhostilo ticho.
Odložila jsem jej a dál se ponořila do virtuálního světa jedné naprosto neskutečně skutečné holky. Mobil znovu zazvonil. Trojhmatem jsem uspala bzučícího ďábla a vyrazila k výtahu.
„Už letím Beruško,“ volala jsem do telefonu.
„To je dobře čekám dole.“
Prolítla jsem recepcí a zmizela na místě spolujezdce tak rychle, že recepční nestihla říct ani popel. Přivítaly jsme se letmými polibky a Niki vyrazila směrem ke mně.
„Jaký byl den?“
„Celé odpoledne jsem hltala tvoje stránky a ještě tam toho na mě kupa čeká,“ usmála jsem na ni.
„Nejzajímavější je určitě v čase přeměny,“ dodala jsem.
„Proč myslíš?“
„Nikdy jsem nepřemýšlela nad likvidací ferdy,“ rozesmála se.
„Likvidace to zní dost morbidně.„
„A není to tak?“ Podívala jsem se na ní bezelstně.
„Nikdy jsem to tak nebrala, prostě ho nepotřebuji, tak je pryč tečka. Takhle je to tak jak to cítím,“ pokračovala po chvilce.
„Jasně soulad těla a ducha, to prostupuje vším, co o sobě píšeš. Počítám, že je to pro tebe hodně důležité co?„
„Jo je. Pro tebe ne?„
„No víš já jsem tohle nikdy neřešila. Měla jsem chuť se převlékat, tak jsem prošla mamčin šatník a ve chvílích, kdy nikdo nebyl doma, jsem si to užívala.„
„Taky jsem na tom byla tak, ale v pubertě se to zlomilo.„
„Zlomilo co?“ Nechápala jsem.
„No cítila jsem, že mi to nestačí. Tehdy jsem našla článek v novinách,“ zasnila se, jako by se vrátila o století zpět, „tam bylo o poruše pohlavní identity. To mě zaujalo, celý jsem ho pročetla a zjistila jsem, že je to přesně o mě.“
„A co jsi podnikla?“ vyzvídala jsem.
„Vyrazila na polikliniku, tehdy ještě podle spádové oblasti, doptala se na sexuologii a bohužel vlezla o dveře vedle, výsledkem bylo to co jsi včera viděla,“ usmála se.
Mezi tím jsme přijely ke mně domů. Niki zaparkovala poblíž a šly jsme nahoru.
„Co si dáš?“ zněla moje otázka, dokonce jsem se i vyzbrojila fernetem a tonikem.
„Máš ovocný čaj?“
„Určitě,“ překvapil mě její výběr.
Vyjmenovala jsem všechny druhy co jsem zrovna měla doma.
„Jahoda, bude supr,“ vybrala si můj nejoblíbenější.
Posadila se na pohovku a s vážnou tváří začala.
„Byla bych moc ráda, kdybychom bydlely spolu. Co ty na to?“ Málem jsem se opařila vodou z konvice, kterou jsem právě zalévala prázdné hrnky.
„Moc ráda,“ vylétlo ze mě, ani nevím jak.
Bylo to vyřčeno srdcem, protože mozek až o pár sekund později vyslal signál „vážně?“. Niki se uvolnila a pohodlně uvelebila na gauči, bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. Bála se, že bude odmítnuta, bála se dalšího životního zklamání, bála se, že na to jde moc rychle.
„S tebou Beruško kdekoliv,“ usmála jsem se na ní a postavila hrnečky na stůl, „tohle mohu pronajmout, ať to neleží ladem.“
„Supr nápad,“ kvitovala můj postup.
Pustila jsem 90tky, moje nejoblíbenější stanice. „Ty posloucháš 90tky?“ Vytřeštila oči.
„Jasně to jsou moje nejoblíbenější, mě to dnešní tuc tuc moc nebere, i když občas proč ne,“ usmála jsem se.
Naše ruce se potkaly a mnou jako by projel blesk.
„Já je mám taky nejradši, ještěže je v Téčku hrají,“ prozradila na sebe.
„Zase další společná věc,“ zamyslela jsem se nahlas.
„Já vím usmála se, aby jich nebylo až moc, víš jak se říká protiklady se přitahují.“
„Jasně, přitahují a pak z toho mají doma Itálii a na to nejsem stavěná,“ ujistila jsem ji.
„To mi povídej, nervů si v práci občas užiji až až a domu jedu vypustit, relaxovat a ne se nervovat na druhou směnu.“ Kývla jsem.
„Mluvíš mi z buše Beruško,“ to jsem ani náhodou netušila, kolikrát to ještě řeknu.
„A teď trochu praktických věcí,“ jo, organizátorka se v ní nezapře.
„Povídej.“
„Zajistím ti místo v garážích, není dobré parkovat venku, vyzvednu si chip na otevírání domovních dveří,“ přemýšlela co vše bude nutné zařídit,„nahlásím, tě na sdružení, ať lidi neprskaj, že neplatíš vodné a odpad a to hlavní přestěhovat tě, jak tak na to koukám nebude to žádná sranda.“
„Co chceš stěhovat? Akorát věci, nábytek se k tobě stejně nevejde.“
„No to bude stačit, abych na to sjednala kamion,“ smála se, „a to mi připomíná, že ti budu muset vyklidit půlku skříně v ložnici a něco přesuneme do pracovny.“
„A co kouření?“
„Ne,“ zazněl rezolutní nesouhlas, během kterého jsem si zapálila, „hrozně mi pak smrdí věci, tak že chodím jenom na terasu.“
„Máš pravdu, je to tak lepší,“ přitakala jsem a nerušeně potáhla.
„U mě si klidně můžeš dát,“ nabídla jsem jí krabičku.
„Ne díky, přestávám kouřit.“
„Vážně? To je supr. Nějaké předsevzetí?“
„Ne, prostě jsem včera ležela a říkala si, že je čas na změnu a když vydržím bez koly, tak i bez cigaret a ráno už jsem si nezapálila a zatím jsem neměla ani chuť. Jako mladá jsem začala z blbosti, před tím jsem brojila proti našim, že kouří a pak jsme doma bánili všichni,“ usmála se.
„Taky bych s tím ráda skončila, ale nemám na to pevnou vůli, snažím se to omezovat, ale víš jak to je.“
„Jo vím, pak přijde jedna akce, kouříš ještě víc než před tím.„
„Přesně,“ přitakala jsem.
„Jestli na to nemáš vůli, zkus náplasti nebo žvýkačky,“ poradila mi.
Ťípla jsem doufám, že své poslední cigáro, když to dokáže Niki, tak já taky.
„Supr, začátek,“ ohodnotila moji snahu a dala mi pusu.
„Co začít, tím, že si zabalíš věci do víkendu a pojedeme ke mně? Parkování a chip zařídím ještě dneska, předseda je doma, tak to nebude problém je to prima človíček.“
„Myslíš, že to bude tak jednoduché si vem, jak dopadlo balení na víkend.“
„Klídek dneska je čtvrtek, tak že stačí na zítra a na sobotu u našich, v neděli se tu stavíme.“
„Inu dobrá, jdu na to,“ s těmi slovy jsem se zavrtala do skříně a horečně se snažila vymyslet, co si vezmu k Niki rodičům v sobotu. Nakonec jsem zvolila neformální styl, Niki mi to schválila. Do tašky jsem ještě přihodila pár věcí pro strýčka příhodu. Vypnula jsem vodu a elektrospotřebiče. „Můžeme vyrazit.“
„Chci, abys ses cítila u mě jako doma.“
„To radši ne,“ posmutněla jsem.
„Proč?“
„S našima se nestýkáme,“ usekla jsem hovor na toto téma.
„Promiň, to jsem netušila.“
„To nic,“ usmála jsem se na ni, „někdy ti to vysvětlím.“
„Jasně až budeš chtít,“ souhlasila.
Zabočila do uličky a zastavila před vraty, dálkovým ovladačem si je otevřela a zajela na svoje stání, vrata se téměř neslyšně zavřely.
„To je pohodlíčko,“ konstatovala jsem, „v porovnání s tím jak bojuji o parkovací místo já.“
„Byla jsem na tom stejně, než jsem se přestěhovala sem. Člověk si na to pohodlí rychle zvykne a pak už nechce jinak.“
„To věřím.“
Zatím co jsem se vybalovala Niki došla zařídit vše potřebné k předsedovi. Po chvíli mi předávala svazek klíčů a malou placku.
„Tenhle je od bytu, ten od sklepa, od vchodových dveří, tohle je chip na rychlé otevření a dálka na garáž, je volné místo hned vedle mě, číslo je na dálce.“
„Děkuji Beruško,“ letmé políbení přešlo do vášnivé konverzace, která pokračovala v pelíšku.
Niki budík mě málem vystřelil na sousední planetu a to se říká, že jsou ženy z Venuše a muži z Marsu, nechápu proč se nám motají po zemi.
„Máš na to licenci z emočka,“ vyděsila jsem se nahlas.
„Co to?“ Probírala se nechápavě Niki.
„Co jestli mám?“
„Vojenské zkoušky na tuhle zbraň.“
„Ne, proč?“
„Protože mě to málem zabilo.“
„Aha, promiň když mě nic jiného nevzbudí, je fakt, že sousedi z toho taky nejsou moc nadšený,“ omlouvala se.
„To se nedivím. Vidíš, jsem si večer zapomněla nastavit mobil.“
„Jo jo, měly jsme tolik věcí, které bylo nutno probrat,“ potutelně se usmála.
„A určitě nám ještě hromada věcí zůstala i na další večery.“
„To nepochybně drahoušku. V lednici máš jogurt a kafe je v dóze pod mikrovlnkou.“
Otočila se na druhý bok a tvářila se, že bude pokračovat v rozjímání.
„Ty nebudeš snídat?“ „Jo budu, ale ještě se na chvíli natáhnu.“
Vyrazila jsem do kuchyně udělat si něco k snídani. Chvilku mi trvalo než jsem se zorientovala v tom, kde co a jak. Konvice cvakla. Protože jsem měla trochu času udělala jsem si kafe a vyndala jogurt.
„Co si dáš k snídani Broučku?“ volala jsem do ložnice.
„Kafe,“ přišla po chvíli odpověď.
„A co k němu?“
„Kafe.“ Tak to vypadá, že chce smrťáka.
Nešetřila jsem a za chvíli nesla hrnek do ložnice.
„Ty jsi Zlatíčko,“ přivítala mě.
„To je přesně to, co jsem potřebovala,“ ohodnotila můj pokus po chvíli.
„To jsem ráda. V kolik vyrážíš do práce?“
„Kolem osmé, vezmu tě, je to po cestě.“
„Díky. Jdu se zkulturnit.“
Naštěstí má, máme velkou koupelnu a vejdeme se sem obě. Niki myslela i na toto. Určitě kupovala ten byt s tím, že tu bude s někým a teď jsem tu já. Uprostřed zkrášlovacího procesu se ke mě přivinula.
„Vůbec se mi nechce do práce,“ její šibalský výraz mluvil sám za sebe.
„Užijeme si zítřejší volno,“ políbila jsem jí, „a teď šup, ať nepřijedeme pozdě. Náměstek je ras na píchačky.“
„To jako vážně?“
„Jo jo, kontroluje pozdní příchody a už mám výstrahu za 4 v měsíci o 5min.“
„Je to blázen.“
„To mi povídej.“
„Měla bych pro tebe nabídku,“ začala Niki, když jsme vyjely do práce.
„Jakou?“
„Sháníme někoho na weby pro tu novou prezentaci.“
„A?“ tvářila jsem se nechápavě.
„A napadla jsi mě ty Miláčku, říkala jsi, že jsi pár stránek už dělala.“
„To jo, ale pro sebe. Na druhou stranu prč ne, zkusit se má všechno.“
„Moje řeč, tak se po práci stav, probereme podrobnosti a zadání,“ s těmi slovy mě vysadila před prací a pokračovala dál.
Postávající ochranka mi kývla na pozdrav. Recepční ještě rozdýchávala moji středeční róbu, asi s tím budeme zápasit ještě pár dní. Dneska si lidi ve firmě dali pohov a zřejmě se chystali na víkend a já si mohla projít zbytek Nikiných stránek.
„Oběěěd,“ vyburcovala mě k aktivitě Stefi.
„Už letím,“ odvětila, zavěsila a sjela do suterénu.
„Ty jedeš,“ ohodnotila mojí informaci, že se stěhuji k Niki, „moc vám to přeju.“
„Děkuji. Co znám Niki, tak se mi úplně obrátil svět.“
„Jo, to je láska drahá,“ podpořila mě Stefi.
„Jestli je to láska, tak jsem v tom až po uši nebo spíš i s ušima,“ usmála jsem se, zatím co jsme dávaly prázdné tácy do stojanů a vydaly se k výtahu.
„Nejdeš na cigáro?“ neskrývala překvapení.
„Ne,“ usmála jsem se a dala prst před ústa na znamení, že toto téma nechci dál probírat.
„Už nic neříkám.“
Odpoledne jsem oprášila svoje znalosti výroby stránek a vyrazila za Niki do práce.
„Mám pro vás kartičku a máte jet nahoru k Niki,“ přivítala mě recepční u Niki v práci a dala mi kartu s mým jménem, „tady mi podepište převzetí.“
Nedůvěřivě jukla na podpis a já prošla turniketem. Zaklepala jsem na Niki kancelář. Pozvalo mě líbezné, „Dále.“
„Ahojky Zlatíčko, jsem ráda, že jsi tu. Máš kartičku, to je supr.“
„Jo jo mám,“ usmála jsem se.
„Je to tak jednodušší, když jsem teď budeš chodit často, tak nemusíš pořád řešit zákaznickou kartu. Půjdeme do zasedačky.“
Zvedla telefon a dvakrát někam volala, pak jsme přešly do vedlejší místnosti. za chvíli se objevil Tomáš a ještě pán a slečna. Niki nás vzájemně představila, z těch dvou lidí se vyklubali tvůrci webů. Prošli jsme zadání práce a při tom pár testovacích otázek, ve kterých jsem uspěla, což mě i Niki potěšilo. Nakonec jsme se rozloučili s tím, že mi podklady pošlou na mail.
„Hurá víkend,“ zaradovala se Niki, když jsme zůstaly sami v zasedačce.
„Ale že by se tvářil na nějaké lenošení, to moc ne,“ škádlila jsem ji.
„No, se mnou si moc lenošení neužiješ,“ přiznala se.
„To je dobře, je to rozhodně pozitivní změna v mém životě a za to ti moc děkuji.“
„Nemáš za co, rádo se stalo a teď jedeme domu,„ doprovodila koketní úklonou naznačující, že mám jít ven.
Slovo domov v tu chvíli nabylo úplně jiného významu, konečně to bylo místo, kam jsem se těšila, protože tam je ta nejúžasnější bytost pod celým sluncem. Úplně pod celým. Už v tom nebyla žádná obava nebo hra na schovávanou, už to není jenom noclehárna. Je to opravdový domov.
Sjely jsme do suterénu. Garáž zabírala celou plochu patra a auta tu podle cedulí měli jenom šéfové a mezi nimi i Niki.
„Ty se máš garáž v práci. To mi pracující třída máme smůlu.“
„Neboj zapracujeme na tom,“ usmála se a sedla do vozu.
Minuly jsme pár neoznačených stání a vyjely na ulici. Cestou domu ještě Niki vyřídila pár služebních hovorů a pak vypnula telefon.
„Promiň jsem zvyklá jezdit sama a během cesty vyřídím co nemá takovou prioritu přes den a nebo se to týká dalšího dne.“
„Neomlouvej se, je mi to jasné, že pro tebe píchačky neplatí.“
„To máš pravdu, ale poslední měsíce se to výrazně lepší, podařilo se ve firmě prosadit i přes skřípání mnoha lidí potřebné změny a tak jsem si mohla poskládat tým lidí, který pracuje a ne že za ně pracuji já.“ Odmlčela se a odbočila k domu.
„Je to tak, vedoucí je od slova vést ne pracovat,“ souhlasila jsem a vystoupila z auta.
„Vyrazíme si večer někam?“ Zeptala se, když jsme se vysvlékly z pracovního.
„Nevím, napadá tě něco? Že se ptám.“
„Jasně, zavolám Pavlínám a můžeme zajít na bowling.“
„Nejsem si jistá, že se mnou budou chtít jít po výstupu v Téčku,“ pojala jsem nedůvěru.
„Neboj. Ahoj,“ nedala se zviklat Niki a už vytáčela Pavlínu dvě,
„Co děláte? Hm, jasně v devět v herně, bukneš dráhu? .. Ok, budeme se těšit.“ Zavěsila.
„Domluveno,“ mrkla na mě, „přeci nebudeme sedět doma.“
„No, to vážně ne,“ smála jsem se, „doufám, že si aspoň stihnu vybalit těch pár věci co mám.“
„Určitě stihneš Beruško. A kdyby náhodou ne, tak ti pomůžu.“
Rozprostřela jsem se do prázdné půlky obrovské vestavěné skříně. Venku nechala jenom strečové džíny a krátké triko.
„Taky si vezmu něco pohodlného,“ okomentovala můj výběr. „Cvokynu neřeš.“ „Koho?“ nechápavě jsem se otočila na Niki, která mé uklízení pozorovala v leže, na volné straně letiště.
„Ta Pavlína, co jsi ji včera tak pěkně setřela, má přezdívku Cvokyna.“
„Docela chápu proč,“ usmála jsem se a do poličky uložila svoje nejoblíbenější tričko, „jak k tomu přišla?“
„Přišla, když jsem jí poznala, tak si tak říkala.“
„Aha, no uvidíme, jak moc je to výstižné.“
„Řekla bych, že k ní sedí.“
„Co jsem jí stihla poznat, tak budu souhlasit. Je hodně holek po operaci co spolu chodí?“
„Ne, moc jich není, i když minimálně bi holek je hodně.“
„A jako my dvě?“
„Nevím o nikom, holky se po operací staví k tv holkám dost negativně co se týče partnerských vztahů.“
„To nechápu.“
„Nejsi sama. Buď na Cvokynu hodná, holka nám teď trochu blbne.“
„Já si nemůžu pomoc, když ona si naběhne jak na vidle.“ Niki se rozesmála, „taky se musím hlídat, abych jí nesestřelila.“
„No, kdybychom se do ní pustily obě, tak to může klidně zabalit,“ ohodnotila jsem naší přesilu.
„Jo, to by s námi asi na bowling už nešla.“
Devátá hodina se kvapem blížila a tak jsem konečně uklidila poslední kousek, převlékla se, došla přepudrovat nos a vyrazily jsme. Nerada chodím pozdě, naštěstí bylo volno a tak jsme přistály k herně pár minut před devátou. Vzaly si botky a šly k dráze. Holky nikde. Přihnaly se jako velká voda o čtvrt hodiny později.
„Ještě, že to máte za rohem,“ přivítala je Niki. Přišla obligátní výmluva na vše možné.
„Ještě, že jste nejely metrem,“ poznamenala jsem.
„Proč jako?“ Divila se Pavlína.
„No, že by vám při vaší smůle nejely eskalátory.“
Cvokyna začala supět, tak se jí Pavlína snažila uklidnit a já se jenom pobaveně koukala. Obsluha vydala další dva páry bot v jednom případě to byly spíš malé kanoe a rozšířil nám počet hráček na čtyři.
„Ne že po sobě budete házet koule,“ než to Pavlína dořekla, koule jí místo dopředu vyletěla z ruky dozadu.
„No, že to říkáš zrovna ty,“ neudržela se Niki i Cvokyna se zjevně bavila a já měla co dělat abych se nerozplakala smíchy.
„Tak tohle se bude ještě dlouho dávat k dobru,“ přisadila si Cvokyna.
„No jo no, to se stane,“ prohlásila Pavlína a další koulí sundala všechny kuželky.
Toto malé fópá na druhou stranu prolomilo ledy mezi mnou a Cvokynou a už se netvářila tak nepřátelsky. Dvě hodiny uběhly jako voda a nám skončila rezervace na dráze a jak už to tak v pátek bývá, tlačili se na ní další zájemci.
„Pokecáme ještě chvíli?“ Zeptala se Niki.
„Jo,“ souhlasily jsme, i když já s menšími výhradami, zítra vstáváme a jedeme k Niki rodičům na oběd.
Po hodině jsme to rozpustily a vyrazily k domovu.
Nařídila jsem si mobil o pár minut dřív, než Niki svůj poplašňák a ráno mi to jisto jistě zachránilo život.
Ráno proběhlo v duchu příprav na blížící se oběd u rodičů, žaludek mi celé dopoledne putoval sem a tam, nepomohla ani Balantýnka a rozhodně jsem nechtěla experimentovat a zrušit se. Dříve na to zabíralo cigáro, ale na to jsem neměla ani chuť. Niki mě zachránila čokoládovými sušenkami.
„Už je ti lépe?“ Zjišťovala po chvíli.
„O moc, děkuji Beruško.“ Vyrazily jsme.
Zapadla jsem do sedadla a modlila se, ať to přežiju.
„Ahoj rodičové, to je Tifany,“ představila mě Niki svým rodičům, nutno přiznat, že podoba se tam hledala jenom stěží.
„Dobrý den,“ vyrazila jsem naproti s napřaženou pravicí, „ráda vás poznávám.“
Sedli jsme si obýváku a tatík vyndal asi stoletou whisky, kterou si zřejmě šetřil na významnou příležitost, což mě potěšilo na druhou stranu jsem se bála co se mnou provede.
Nalil všem lampy a pronesl přípitek : „Na ty naše holky.“
„Na vaše zdraví,“ dodala jsem.
Pak jsem si sedla do křesla a snažila se jednak rozdýchat účinky ohnivé vody a druhak neskutečně skvělé přijetí rodičů. Samozřejmě jsem neunikla výslechu, který by Stefi bez vytáček ohodnotila stupněm 10 na své 9ti bodové stupnici. Čím víc se tchán dovídal, tím byl spokojenější.
Mnohokrát to doprovodil výkřikem : „Vidíš Mámo.“
„Pojďte ke stolu, už musíte mít hlad,“ zvala nás maminka k sobotnímu obědu.
Její hlas doprovázela příjemná vůně pečené kachýnky se zelím a samozřejmě s domácím knedlíkem.
„Stačí,“ křičely jsme s Niki shodně, když se na naše talíře vrhla s půlkou kachny.
„Jen jezte holky, vypadáte obě pohuble,“ a naložila nám každé ještě notnou porci zelí a knedlíků.
„Moc děkuji, bylo to úžasné,“ supěla jsem z posledních sil.
„Mami, máš to skvělý,“ nezůstala Niki s chválou pozadu.
„To jsem ráda, že vám chutnala, zbytek vám zabalím sebou.“
„Tak to máme na 14 dní co jíst,“ smála se Niki.
„Děkujeme,“ dodala jsem.
Odvalila jsem se zpět do křesla a vychutnávala si odpolední kávu. Rodiče od Niki asi věděli, jakým tématům se vyhnout a na co se klidně ptát.
„Nezahrajeme si poker?“ Zeptala se Niki a aniž by čekala na odpověď, zmizela kdesi v domě.
„Jasně,“ souhlasil tatínek.
„Hrajete poker?“ Nevěřícně jsem kroutila hlavou.
„A jak,“ přidala se maminka s hodnocením.
„Jasně ráda, už jsem ho dlouho nehrála.“
„Peníze na stůl,“ zavelela Niki a rozpočítala nám žetony a papírové peníze měnila za kovové z pěkně napěchovaného měšce, který přinesla spolu s karetním kufříkem.
Nutno přiznat, že tatík vášně umí blafovat, ale na mě si nepřijde. Během půl hodiny jsem je odrbala až na kost.
„Dobrý,“ ohodnotil tatínek stav financí.
„Moc ne,“ smála se mamka, „jsi švorc.“
„Však holky je určitě utratí za něco potřebného,“ bránil se tchán s tím, že podporuje oběh peněz.
Odpolední svačinku jsme odmítly s tím, že se půjdeme projít po okolí.
„Tak co říkáš na naše?“
Byla první logická otázky, když jsme se vzdálily z jejich dosahu.
„Niki nemám slov,“ málem jsem se rozbrečela.
Viděla to na mě a tak si další otázky nechala na později a chytla mě kolem pasu a já ji. Minuly jsme řadu domků a zahrádek, přešly palouček a mezí pokračovaly k nedalekému lesíku. V jeho útrobách se krčil malý rybníček. Část jsme obešly a na malé mýtince se usadily. Pořád mě držela a já jí. Trvalo celou věčnost než jsem byla schopná ze sebe vypravit větu, aniž bych se u toho nerozbrečela.
„Ani nevíš jaké máš neskutečné štěstí, že máš takové rodiče.“
„Já vím,“ špitla a pohladila mě po hlavě.
Seděly jsem tam ještě asi tak hodinu a pak jsem se rozpovídala o své rodině. Když jsem začala Niki mě přerušila: „Nemusíš o tom mluvit.“
„Já vím, ale chci, abys to věděla. Nechci mít před tebou žádné tajemství.“
Když jsem skončila brečely jsme obě.
„Na to nemám slov,“ pronesla zničeně Niki.
„Já taky, vím, že to asi nebyla nejlepší chvíle,“ přerušila mě.
Položila mi prst na rty a pak mě políbila.
„Už se nikdy neomlouvej,“ špitla než mi vrazila jazyk skoro až do krku.
Svalily jsme se do trávy a propletly se navzájem, jak nám jenom lidská anatomie dovolila. Vyrušil nás až blížíce se hlahol podle všeho dětí.
„Je čas vyklidit pozice.“
„Souhlasím,“ potvrdila jsem úhybný manévr.
Maminka nás přivítala s večeří, která by bez nadsázky nakrmila vesnici, minimálně tu somálskou určitě.
„Vážně nechápu, jak s můžeš udržet figuru, když tvoje mamča takhle vaří,“ kroutila jsem nevěřícně hlavou, když jsme osaměly v jejím pokojíku.
„Zbytek týdne nejím, protože si z domova přivezu tukové zásoby,“ smála se.
Na jejím pokojíčku byly poznat oba směry, jak ten ryze praktický, tak místy až kýčovitě holčičí, ale dohromady to nebylo nepatřičné.
„V kolik pojedeme?“
„Já myslela, že tu chceš přespat?“
„Ne, sama vidíš, že na tuhle postýlku se nevejdeme a pak nechci staříky rušit.“
„Je fakt, že podlaha trochu vrže, to by dole mohlo vypadat, že se blíží zemětřesení,“ souhlasila jsem, „nechám to na tobě Beruško.“
„Ok tak po večeři.“
„Ne, já už nic jíst nebudu.“
„Mami, uděláš nám salát?“ zahalekala Niki dolů.
„Jasně, Zlatíčka,“ odpověděla mamka.
„Vždycky chtěla mít mít dceru a protože po mě už nemohla mít děti, tak se smála, že jsem jí splnila její přání. Jako mála jsem řadila s tátou a teď to mamče vynahrazuji. Jenom vnoučata chudák mít nebude.“
„Ty by jsi nechtěla děti? Kdybys mohla.“
„NE.“ Rezolutní odpověď, která neskrývala možná nebo snad. To mrazivé ne působilo až nepatřičně.
„A ty?“
„Nevím, nějak jsem to zatím neřešila,“ přiznala jsem se, „asi spíš ne, ale nemám na to jednoznačný a definitivní názor.“
„Hm,“ nepřítomně se zahleděla kamsi do prázdna.
„Vidíš, nakonec máme něco na co nemáme identický názor,“ snažila jsem se jí uklidnit.
„Zrovna tohle je pro mě hodně zásadní věc.“
„Beruško, nemusíš se tím nikterak trápit, rozhodně ve mně žádné biologické hodiny netikají,“ rozesmála se.
„To vážně asi ne.“
„Takže to neřešme a užívejme si života a tyhle starosti přenechme jiným.“
„Souhlasím,“ zašeptala mi do ouška a přitiskla se ke mně.
„Holky, večeře,“ ozvalo se z přízemí.
„Už jdeme,“ odpověděla Niki a neochotně se ode mně odtáhla.
"Salátek byl skvělý," pochválila jsem večeři.
"Jo jo, mňamka," souhlasila Niki.
"To jsem ráda, že vám chutnalo."
Přesunuly jsme se do obýváku kde tchán sledoval Televizní noviny. Nutno podotknout, že to bylo tento týden poprvé co jsem viděla zapnutou televizi. Po zprávách jsme se rozloučili s tím, že se co nejdřív zastavíme. Poděkovala jsem za skvělé přijetí a pohoštění. Maminka mě se slzou v oku ujistila, že jsem skvělá a kdykoliv vítána.
Cesta domu uběhla, jako by jsem jely o pár ulic a ne čtvrtí dál.
"Co vyrazit někam na dovolenou?" Překvapila mě Niki, když jsme dorazily domů.
"Proč ne, letos jsem ještě dovolenou neměla, dokonce mi zbylo i pár dní z loňska." Niki se zasmála.
"Mě pár týdnů."
"No při tvé závislosti na práci není divu, ale neboj na tom zapracuji.“
"Už se stalo, teď mám závislost na jednom zvířátku."
"A na kterém?" Dělala jsem, že nechápu.
"No přeci na tobě," povalila mě na podlahu a přitiskla se na mě tak, že jsem málem nemohla ani dýchat.
"Tak to je oboustranné," dala jsem ji pusu.
"Kam bys ráda?" Vyzvídala jsem.
"Někam po Čechách, nejraději se "toulám" u nás."
"Souhlas. Co jižní Čechy?"
"Máto nějaký zvláštní důvod?" zeptala se.
"Ano, ráda bych tě provedla po místech, která jsou pro mě důležité."
"Tak to budu moc ráda." Souhlasila ochotně.
"Kdy si můžeš vzít dovolenou?"
"Mám ji plánovánu na příštích čtrnáct dní," usmála jsem se.
"Výborně," vzala do ruky mobil, „ahoj Romane, vzala bych si čtrnáct dní dovolenou....Jasně Tomáš to zvládne a v nejhorším případě budeme po Čechách. Domluveno... Díky, pozdravuj.... Vyřídím. Tak a je to, jedeme.“
"Bezva, jdu projet net a zamluvit nám spaní."
"Teď v sobotu večer?" Divila se.
"Jasně projedu net, zjistím co kde mají a podle spojení pošlu mail nebo zítra zavolám."
"Bezva," byla potěšena moji organizační schopností, "tebe je na správu sítě škoda." Dodala.
"Taky si občas říkám."
"Ještě zavolám mamce, že jedeme na dovolenou."
"Určitě," odvětila jsem zahloubaná do seznamu pensionů.
"Pojedeme na dovču, mami...Na čtrnáct dní... Ne, jenom po Čechách... Jo jo, Tif to teď zrovna hledá na internetu.... Neboj, určitě tě budeme průběžně informovat."
"Pozdravuj," vmísila jsem se do hovoru.
"Mám tě pozdravovat... Taky pozdravuje. Jasně, mami, dobrou."
"Tak, našla jsem pár zajímavých míst," ukázala jsem na display notebooku.
"Supr, jukneme na to."
Probraly jsme se tím. Před vybraným seznam, který byl nastaven tak, že v podstatě každé dvě až tři noci budeme spát jinde. Pár míst mi Niki upravila, takže jsme si na mapě navrhly itinerář, který se následně přehrál do navigace. Ach ta technika, jednou bude na dovolenou jezdit místo nás.