Tifany - díl 11 - dovolená
Nov 21, 2011

Tifany - díl 11 - dovolená

Během neděle bylo nutné potvrdit jednotlivé rezervace. Niki si vzala telefon a začala obvolávat pensiony kde bylo možné se domluvit pouze telefonicky. Já zatím ladila plán jednotlivých památek. Volno v tomto směru jsme měli hned zítra, kdy mají památky zavřeno.

„Domluveno,“ oddechla si Niki, když dotelefonovala.

„Jsi šikulka,“ pochválila jsem její výkon.

“Zítra Hluboká, pak Budějovice, Nové Hrady, Jindřichův Hradec, Dačice, Telč a zpět na jih přes Tábor, Třeboň, Český Krumlov.“

„To zní jak itinerář automobilové rallye,“ zasmála jsem se.

„Skoro,“ přitakala, „vážně myslíš, že to celé stihneme?“

„Určitě, každý den jednu památku. Mezitím krátké přejezdy.“

„Inu dobrá,“ usmála se,“tak jdeme balit, tedy já jdu balit, na Hluboké nás čekají už dnes.“

Zatím co si Niki balila věci na naší první dovolenou, psala jsem mail Stefi se zážitky z návštěvy u rodičů, rozepsala jsem se zeširoka a barvitě, to se rozumí samo sebou. Připojila jsem i informaci, že právě vyrážíme spolu na čtrnáctidenní dovolenou. ‘To s ní šlehne’, pomyslela jsem si a psala dál kde všude budeme a co plánujeme.

„Hotovo,“ ozvalo se z ložnice.

„Supr,“ přišla jsem se podívat, „máš pocit, že se do tvého auta vejdeme?“

„No, nevím nevím,“ usmívala se Niki.

Její zabalení na čtrnáct dní připomínalo moje na minulý víkend.

„Víc zredukovat to nešlo,“ tvářila se nešťastně.

„Se s tím nějak popereme, počkej, až začnu balit já.“

„Na to už se těším,“ vzaly jsme tašky, přesněji jedou obr tašku a jednu menší plus nezbytný kosmetický kufřík, který ještě Niki vybavila několika důležitými drobnostmi.

„Mám pro tebe malé překvapení, tak se nediv nevyptávej a tak,“ zasmála se a z komory vyndala divný tubus, který při pohybu kovově cinkal.

„Jako obvykle,“ ušklíbla jsem se.

„Přesně tak,“ a tubus vystrčila před dveře. Následovala velká taška a zbytek.

Sjely jsme se vším tím do garáže a začaly náklad nosit do auta. Vzadu v kufru skončil tubus, vedle ještě divnější změti koleček a trubek, za tím přistála taška.

„Ještě že mám kombíka a ne sporťáka,“ gratulovala si k výběru služebního vozu.

Zabouchly se za námi dveře, otevřely vrata a vyrazily jsme ke mně na druhou část balení.

Vřítila jsem se do ložnice jako velká voda, zatím co nám Niki připravila výbornou odpolední kávu a usadila se v křesle.

„Hotovo,“zvolala jsem vítězně asi po půl hodině, vymýšlení kombinací co s čím a jak by se dalo nebo nedalo a několika mnoha přerovnání. Do brašničky jsem ke kameře přidala paměťové karty navíc, rezervní baterku a foťáček.

„Snad jsem na nic důležitého nezapomněla,„ projevovala jsem ne úplně jistý postoj k výsledku snažení posledních minut.

„Nestrachuj se drahá, nejedeme do pouště, když nám bude něco chybět, tak si to po cestě koupíme,“ smála se nad mojí bezradností Niki.

„Jasně, balení je nejhorší. Máš pocit, že ti nic nechybí a jen zavřeš dveře přijdeš na milión věcí, které nemáš.„

„Kdyby jeden milión.“

Moje taška už se do kufru nevešla, tak skončila na zadním sedadle, ještě že jedeme samy. Vzhledem k naší poloze k prvnímu cíli, jsem zvolila trasu, která vedla o něco déle po dálnici. Niki cvakla tempomat, mimochodem velmi užitečná funkce auta, uvelebila se v sedačce a zapnula rádio, její oblíbená stanice začala po chvíli praskat.

„Konec civilizace,“ usmála se a přepnula na cd přehrávač, zatím co jsem přemítala nad tím, proč jako první cíl nakonec vybrala Hlubokou, ne že by tam nebyl hezký zámek, ale snad každý už tam byl.

„Copak, Zlatíčko?“ Zeptala se, když jsem nereagovala na její poznámku o konci civilizace.

„Ale přemýšlím, proč začínáme zrovna na Hluboké,“ opakovala jsem svoje myšlenky nahlas.

„Tak to podle navigace za asi tak dvě hodinky, plus mínus buldozer, uvidíš.“

„Ty jsi taky samý překvápko, Beruško,“ zahleděla jsem se na ní.

Její tvář osvětlená letním sluníčkem, které právě nevrhalo žádný stín, byla prostě k zulíbání.

„Život je samý překvápko, já jenom realizuji co mi přináší.“

„Dobrá, příště se polepším.“

„Víš co jsem ti řekla k omlouvání se, jsem ráda, že jsi mi to řekla, na tohle není žádná chvíle ta správná.“

„Bohužel,“ doplnila jsem jí.

„Bylo na tobě, že se ti ulevilo a to je moc dobře, nikdo by neměl nést takové břímě sám. Teď jsme dvě na radosti i starosti.“

„Já vím Beruško, doufám, že radostí bude víc než starostí.“

„Určitě a první radost si uděláme hned teď,“ sjela z dálnice a zamířila k motorestu krčícího se za benzinovým čerpadlem.

„No vidíš, obídek. Málem bych na něj zapomněla.“

„Tak to se ti se mnou nestane,“ kroutila hlavou, „já jak se nenajím jsem hrozně nervní, to jenom pro info, aby jsi se případně nedivila a nebo věděla jakou první pomoc potřebuji.“

„Jasně, v případě nejvyšší nouze mít u sebe čokotyčinku.“

„Přesně drahá,“ zamkla auto, zavěsily jsme se do sebe a šly se najíst.

Motorest lákal na celodenní teplá jídla, jak se po sléze ukázalo, nebylo to s teplotou nikterak valné a výběr byl omezen pouze na klasické hotovky.

„Koukám, že se to tu snaží pohřbít,“ komentovala jídelní lístek Niki, „a tak dobře se tu dalo jíst.“

„Souhlas, taky jsem tu už párkrát byla na obědě. Asi dojde na hotovky, po cestě moc na výběr není.“

„Bohužel, cesta na jih je vážně jak nakonec světa.“

„Na konci jsou na to líp.“

„Máš vybráno?“ Sondovala Niki.

„Asi salát, vážně tu není nic, z čeho bych neotěhotněla.“

„Ty?“ Smála se Niki.

„Se podívej na tu soudružku v rohu,“ špitla jsem Niki a naznačila pohybem hlavy opačný roh lokálu.

„Jo ty myslíš Michelinka?“

„Přesně.“

„No je pravda, že celulitida z toho kouká v každém případě.“

Nakonec jsme uhrály kuře bez přílohy a zeleninový salát, jako kompromis možného. Zaplatila jsem a už jsme zase byly na cestě.

„Brrr, ten přepálený tuk, co se tam linul, to byla síla,“ hodnotila jsem výsledný efekt restauračního zařízení. Položila jsem svojí ruku na její nohu a sledovala jak mizí jeden patník za druhým nenávratně v minulosti.

„Odbočte vlevo, za 300 metrů odbočte vlevo a pak vpravo, odbočte vlevo,“ vzbudil mě ženský hlas. Navigace nás neomylně hnala k cíli.

„Jak jsi se vyspinkala?“ přivítala mě Niki.

„Ani nevím, že jsem zachrupla,“ snažila jsem se protáhnout, co mi jenom sedačka a pásy dovolily.

„Jo jo, chvíli za motorestem.“

„S tebou toho člověk moc nenaspí, tak to doháním kde se dá,“ smála jsem se.

„A to je teprve začátek, po dovolené si budeš brát další týden, abys ses zregenerovala z dovolené.“

„Tak to ti pěkně děkuji.“

„Nemáš za co.“

„Za 100 metrů zahněte doleva a pak, dojeli jste do cíle,“ přerušila nás navigace.

„Vystupovat,“ dodala Niki.

Luxusní hotel před kterým jsme zastavily, jsem rozhodně nevybírala.

„Klídek, je to na firmu,“ odtušila Niki moje zděšení.

„No, to bude Roman nadšený,“ smála jsem se.

„No, to bude, protože tu mám domluvenou jednu schůzku, neboj moc času to nezabere.“

„Jasně chápu.“

Portýr nám odnosil věci na pokoj a dočkal se pěkného spropitného i podle něj, protože nám otevíral dveře s úklonou celou dobu našeho pobytu. Naštěstí jsem si naskládala věci, tak že jsem je postupně odebírala a nemusela jsem vybalit celou tašku.

„Chceš se natáhnout?“

„Co máš v plánu?“ vyzvídala jsem.

„Překvápko,“ tajuplně se usmála.

„Ok, tak jdeme na to.“

„Správný přístup.“

„Jenom doufám, že mě nechceš házet z věže bez lana,“ zamračila jsem se.

„Neboj, tohle bude o moc jednodušší a doufám i zábavnější,“ nemýlila se.

„Nasedat,“ hrnula se k autu.

Po chvíli jsme se přiblížily k louce, na které bylo něco bílé a já už za chvíli měla zjistit co a kde se to tam vzalo. Zastavila u nízkého baráčku, z auta vyndala ten divný tubus, hodila si ho na rameno a vyrazila směrem k baráčku. Tubus postavila vedle ostatních a zmizela v baráčku.

„Počkej chvíli,“ špitla. Za chvíli se vynořila s mladíkem.

„To je Tifany, a to je Igor, tvůj trenér golfu,“ zubila se na celé kolo, když nás představovala.

„Trenér čeho?“ Musela jsem vypadat, jako když mě vysadili Marťani a hned zase zmizeli.

„Neboj, všechno ti vysvětlím,“ ujal se své práce Igor a podal mi ruku, „co si dáš k pití?“

Ukázal směrem ke stolečkům stojícím před baráčkem.

„Latté, děkuji.“

„Já vás nechám o samotě,“ rozloučila se Niki.

„To je od tebe hezké,“ hrozila jsem za ní.

„Péťo, prosím tě, jedno latté, děkuji,“ zavolal do baráčku.

Za chvilku se objevila drobná blondýnka se sklenicí plnou životabudiče.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a věnovala pozornost Igorovy.

„Při přednáškách usínám,“ objasňovala jsem kafe.

„Pokusím se vás neuspat,“ usmál se.

„Děkuji, už jsem prospala cestu sem, nerada bych i zbytek dne.“

Usmál se a začal úplně od začátku, naštěstí se snažil vynechávat úplně nudné pasáže a vybíral jenom zajímavé či potřebné fragmenty.

„Vidím, že máte dopito, tak můžeme přikročit k praktickým ukázkám,“ zakončil teoretizování. Vytáhl jeden tubus, který před tím popsal jako bag, z řady, hodil si jej na rameno stejně jako Niki a vyrazil. Pohybem ruky naznačil, abych jej následovala. Došli jsme k oné louce poseté čímsi bílým, ten už vím, že to bílé jsou golfové míčky. Postavil hole před jednu z volných rohoží a v kyblíku přinesl ne zrovna málo těch bílých, kulatých nesmyslů.

„Po troše teorie, přejdeme k praktické ukázce,“ uvedl mě do obrazu.

Stoupl si mimo rohož tak, aby měl kolem sebe dost místa. Udělal zpomaleně švih jako by chtěl odpálit neviditelný míček. Potom mi předvedl jednotlivé fáze švihu.

„A teď vy.“ Stoupla jsem si a švihla. „Na první pokus to není špatné,“ po té mi vedl ruku ve zpomaleném švihu.

„Ještě si to zkuste několikrát na nečisto.“

„Supr a teď půjdeme pálit na rohož,“ přesunuli jsme se z plácku na odpaliště.

„Zkuste si pár švihů bez míčku a teď s míčkem.“

Normálně jsem se do něj trefila hned napoprvé a Igor se tvářil velmi spokojeně.

„Vytočte pravou nohu, když dokončujete švih.“

„Pokusím se,“ usmála jsem se.

Čím víc jsem odpálila, tím se tvářil spokojeněji.

„Vážně jste golf nikdy nehrála?“

„Vážně ne. O golfu jsem věděla jenom to, že je to snobský sport,“ půlka osazenstva rohoží se po mě nevraživě ohlédla, „nebojte změnila jsem názor.“ Dodala jsem na usmířenou. Usmáli se a vrátili se k odpalování míčků do dálky i do výšky.

„Odpaly vám jdou, tak zkusíme chipping tzv. přihrávku kolem jamkoviště.“

Přesunuli jsme se k trávníku všelijak zlověstně tvarovanému s několika jamkami. Igor mi ukázal, jak se k té nejkratší holi postavit a jak to zahrát. Zkusila jsem si pár švihů.

„Výborně,“ potřásl spokojeně hlavou, „a teď s míčkem... Fóóóór.“ Trochu jsem to přehnala a vyděsila lidi na první jamce a Igor vyděsil mě. Fór se křičí, pokud může míček někoho ohrozit a ten můj na to rozhodně měl ambice. Gestem ruky jsem se na dálku omlouvala. „Na krátkou vzdálenost to chce méně, až vůbec žádnou sílu.“

„Pokusím se,“ další rána už byla viditelně lepší, dokonce skončila kousek od jedné z tyčí.

Niki mezi tím vystřílela svůj kyblík a tak se přidala v trénování k nám. Samozřejmě v bezpečné vzdálenosti.

„A nakonec,“ když jsem nastřílela všechny připravené míčky na green, „si projdeme puttování, tj. Finální ránu do jamky na jamkovišti neboli greenu.“

Opět po krátké instruktáži, jak se nad tu roztodivnou hůl poskládat, jsem nafasovala tři míčky a zkusila si to sama. Musím se pochválit, hned z prvních třech pokusů skončil jedem v jamce. Zkoušela jsem různě měnit vzdálenost od jamky. Nakonec došlo i na putt přes celý cvičný green.

„Nebojte se do toho dát trošičku víc síly,“ radil trenér, když viděl, že končím na půli cesty.

Hodina uběhla jako nic a mi seděli opět před baráčkem, kterému se říká klubovna na tzv. 19 jamce přestože, jak jsem se dozvěděla, hřiště jich má maximálně 18. Golfisté asi nebudou vždy snobi, ale mistifikátoři.

„Jaký byl trénink?“vyzvídal Igor, který po očku sledoval i Niki.

„U mě dobrý,“ prohlásila spokojeně.

„U nás taky,“ souhlasně pokyvoval.

„Vážně? Tak to je skvělé,“ kvitovala můj výkon Niki.

„Jak se ti to líbilo?“ směřovala otázku na mě.

„Děkuji za optání,“ smála jsem se. „Líbilo a moc. Ze začátku mě trochu děsily předsudky, které o golfu v negolfové společnosti kolují, ale musím říci, že to rozhodně stojí za zkoušku.“

„To je jak reklamní slogan,“ smála se Niki.

„No vidíš, kolik za něj šéf dá?“ smála jsem se.

„Nevím, zeptám se,“ mrkla na mě moje láska.

„Jste přírodní talent,“ pokračoval Igor v mém hodnocení, „takže stačí pilně trénovat a vůbec bych se ničeho nebál.“

„Děkuji,“ začervenala jsem se.

„Takže zítřek platí?“

„Platí,“ přikývla Niki spiklenecky.

„Já se s vámi rozloučím dámy, bylo mi ctí a budu se těšit.“

„Na shledanou,“ rozloučily se a dopíjely osvěžující limonádu.

„Vážně se ti ten sport líbí?“ sondovala Niki.

„Jo určitě,“ potvrdila jsem, svůj zájem, „je to hodně zajímavá hra a trochu mi připomíná hokej, jenom místo puku je míček, úder je jiný a netrefuji lidi, ale jamky a jamky, ty já trefuji moc ráda.“

Poslední větu jsem zašeptala Niki, která se neubránila červené barvě ve tváři.

„Ale jsi ty nemrava.“

„Není nemravné o věcech mluvit, ale si je nemravně představovat.“

„Na tom něco bude. Některé nemravnosti mám docela chuť vyzkoušet.“

„A co ti v tom brání?“

„Vůbec nic, Zlatíčko,“ přitakala.

Proběhl rychlý přesun do hotelu. Portýr si málem vykloubil záda, chudák, jak se ukláněl.

S večeří jsme si nedělaly vrásky. Niki objednala něco lehkého a jinak nám nechybělo, ale zhola nic. Naopak, něco přebývalo, ale to je na jinou story.

Abychom ráno nezaspaly, radši jsem nařídila mobila a vyplatilo se. Je pravda, že vstávat o dovolené, je vážně šílené. Aspoň nás nebude nikdo podezírat z normálnosti. Nejněžněji jak to jenom šlo, jsem Niki probudila.

„Už jsem vzhůru,“ hlásila se.

Po snídani mě posadila Niki do auta a vyrazily jsme směrem, kde by mělo být golfové hřiště a nemýlila jsem se. Z auta mě Niki zatáhla rovnou do golfového obchodu.

„Vyber si pár triček, která se ti líbí,“ poslala mě k jednomu stojanu a sama zaměstnala dvě prodavačky výběrem dalších věcí.

Zaslechla jsem tlumeně: „Nemáte prodloužené?"

„Máme," odvětila jedna z prodavaček.

„Výborně. Miláčku můžeš?" volala na mě.

„Ano," vymotala jsem se z regálu s oblečením.

„Co jim říkáš?"

"Já se v tom nevyznám, nechám to na tobě. Hlavně, ať má bag velké kapsy."

„Řekla bych, že má," ujistila mě.

„To je dobře," souhlasila jsem.

„Máš vybraná trička?"

„Asi dvě se mi líbí a velikostí vypadají, že mi budou."

„Tak si je přines." Ještě vybrala z košíčků na pultě pár drobností, jako markovátko s vypichovátkem.

„Vezmeme si tuhle krabici míčků," ukázala za prodavačky.

„Supr, trička máš," ujistila se, „ještě si vyber rukavici."

Odešla jsem k jinému stojánku a začala jsem jím lisovat jak seznamem.

„Mohu pomoci?" přitočila se jedna z prodavaček.

„Určitě, ale nevím jak to funguje."

„Jakou rubou hrajete?"

Vyvalila jsem oči: „Nevím, švihám takto."

Prodavačka se usmála: „takže pravou a barvu?"

„Tmavou."

„Tahle se mi líbí," vytáhla jsem jednu z horní řady: „mohu si jí vyzkoušet?"

„Jistě," přitakala prodavačka a vyndala rukavičku z obalu.

„Sedí mi dobře.“

„Vem si ještě jednu," volala přes celý obchod Niki.

„Nemáte ji v jiné tmavé?" Prodavačka zapátrala a jednu vytáhla.

„Perfektní," poděkovala jsem po té, co jsem si jí zkusila. Vyrazily jsme zpět k Niki.

„A teď boty," usmála se na mě.

„Boty?"

„Jistě, na golf jsou speciální."

Ve vedlejší místnosti byly na policích vystavěny a Niki měla pravdu, byly kožené a na podrážkách mají takové trny. Usmála jsem se na prodavačku: „Potřebuji minimálně velikost 45."

„To nebude problém." Ukázala na konec řady.

„Dala bych přednost černým. Tyhle se mi líbí.“

„Přinesu vám krabici," prodavačka zmizela za plentou a chvíli se objevila s krabicí.

Promáčkla jsem si špičku, prošla jsem se.

„Já myslím, že jo," zhodnotila jsem i k Niki, která už se zřejmě vyřádila a šla se podívat na výběr bot.

„Dobrá volba," pochválila mi nové botky.

„Doufám, že je to vše?" Obrátila jsem se na ni.

„Jo jo, ručník a vozík už jsem ti vybrala," usmála se.

Skrývat překvapení už jednak nešlo a druhak to nemělo cenu. Když prodavačka řekla výslednou cenu, málem mě porazilo. S Niki to ani nehnulo, vytáhla platinovou kartu a podala jí prodavačce.

„Nemůžeš za mě všechno platit," protestovala jsem, když jsme vyšly z obchodu.

„Ber to jako zálohu, na web co budeš dělat," usmála se a dala mi pusu.

„Děkuji, Zlatíčko."

Většinu věcí jsme rovnou rozbalily, do něčeho jsem se rovnou oblékla a něco se poukládalo do všemožných kapes a kapsiček v bagu.

„Dobré ráno," přivítal nás Igor před klubovnou.

„Dobré," odpověděly jsme.

„Koukám, že jste přepadly shop."

„Je to tak," usmála se Niki. „Jinak by to nebylo ono," dodala.

„Dobrý den," hrnula se Niki k prošedivělému pánovi, který popíjel opodál kávu a pročítal si ranní tisk.

„Dobrý den Niki, jsem rád, že nám to takto vyšlo."

„Potěšení na mé straně. Bude nás víc nevadí, Ivane?"

„Vůbec ne, golf je přeci společenská hra," usmál se a přivítal se se mnou a Igorem.

„Zajdu na recepci," oddělila se od nás Niki a zavřela za sebou dveře klubovny.

„Dnes vypadá, že nám bude počasí přát," prohodil obligátní konverzační frázi.

„Určitě, hřiště je ve skvělém stavu a greeny jsou velmi rychlé," přidal se Igor.

„Velmi," špitla jsem nesměle.

Kde je ta Niki? Jako na zavolanou se objevila ve dveřích.

„Můžeme, rozdala nám kartičky."

Tuhle si pamatuji, tu mi včera Igor ukazoval, je to na zápis výsledků a říkají tomu score karta. Nemám tu hlavu jenom na ozdobu, musela jsem se pochválit. Druhou kartičku mi Igor připnul na bag.

„Vy nehrajete, Igore?" podivil se Ivan.

„Ne ne, jsem tu jako podpora," usmál se Igor.

„Tak to vám Niki závidím, mít takového caddyho," usmál se na mě.

„Je nutné využít každé povolené podpory," pojala jsem to sportovně.

Igor si vzal mojí score kartu, něco tam načrtl a schoval do kapsy.

„Hezkou hru," potřásly jsme si rukama.

První odpal byl na Ivanovi, pak jsme přešli na další, dámské odpaliště, první odpálila Niki. Tak, zabodnout týčko, srovnat záda a odpálit.

„Hezká rána," pochválil mě Igor.

„Nádherná rána," konsternovala jsem Niki.

„Moc hezké," souhlasil Ivan.

Asi jo, no míček docela letěl a přistál na fairway. Dala jsem hůl Igorovi, který mi vezl novotou zářící vozík. Zase něco začmáral do karty a vyrazili jsme za našimi míčky. Třikrát bogie byl stav po první jamce. Všichni jsme zahráli o jednu ránu nad normu jamky. Hovor se mezi ránami rozproudil obvyklým směrem k nejrůznějšímu hodnocení aktuálního stavu a nebo přidání nějaké té humorné historky z natáčení. Igor mi mezi jednotlivými ranami radil, co a jak, popisoval, proč vybral tu či onu hůl a jakou asi vzdálenost bych mohla zahrát. Na greenech mi pak ukazoval, jak se mi může míček stáčet.

„Čtení greenu je důležitá věc. Ušetří hodně důležitých ran." Po čtyřech hodinách bylo dobojováno, potřásli jsme si nad 18. jamkou a vydali se do klubovny.

„Jak dlouho hrajete?" vyzvídal na mě Ivan, když jsme dosedli.

„Dnes jsem byla poprvé na hřišti. Včera jsem poprvé držela golfové hole v ruce."

„To není možné," kroutil nevěřícně hlavou Ivan.

„Je to tak," potvrdil Igor, „a navíc, takový úžasný výsledek."

„Neuvěřitelné," trval na svém Ivan, když nahlédl do mé karty.

Dokonce jsem překonala o pár ran i Niki.

„Gratuluji, Drahoušku," odměnila mě za námahu. Ivan se na chvíli pozastavil, ale pak pokračoval jako by se nechumelilo.

„Objednáme si?"

„Určitě," ujistila jsem ho: „padám hlady."

„Já se rozloučím," zvedl se Igor.

„Moc děkuji za užitečné rady," poděkovala jsem mu a podala ruku.

„Děkuji Igore," rozloučila se s ním i Niki.

Objednali jsme si pozdní oběd.

„Jak se klukům líbila prezentace?" vyzvídala Niki.

A došlo i na práci, jak to tak na 19. jamce bývá.

„Byli oba spojeni," uznale pokýval Ivan, „i mě se líbila, myslím, že je v ní potenciál zasáhnout široké spektrum zákazníků a o to nám šlo. Uvidíme až ji nasadíme."

„Tak to jsem ráda, že se líbila, s Tomášem jsme na tom hodně pracovali," poděkovala Niki.

„Jarda říkal, že je Tomáš velký příslib pro tuto kampaň."

„Určitě, jsem moc ráda, že jsem ho pro nás získala." Mezi tím donesl číšník pití.

„A Tifany bude pracovat na nových stránkách, aby jste měl kompletní představu o realizačním týmu," uvedla Niki Ivana do obrazu.

„No, jestli dělá webové stránky tak, jako hraje golf, tak nemám nejmenší obavu," usmál se směrem ke mě.

„Udělám pro to maximum," začervenala jsem se.

Tohle byla jiná liga, než na kterou jsem byla zvyklá a v čem jsem se doposud pohybovala. Oběd přišel právě včas. Po obědě jsme se s Ivanem rozloučily a vyrazily zpět na hotel.

„Jsi šikulka," pogratulovala Niki, když jsme osaměly.

„Samotnou mě to překvapilo, že mi to tak jde a jsem moc ráda, že jsi mě vzala sebou."

„Nápodobně," políbila mě.

„Píši si do deníčku další společnou aktivitu," smála jsem se.

„Máš tam ještě volné místo?"

„Už moc ne," přiznala jsem v žertu.

„Tak koupíme další," během pošťuchování jsme došly na pokoj.

„Nádherný den," začala hodnotit první den naší dovolené.

„Úžasný," padla jsem na posel, "ale někdo by mi mohl vrátit moje nohy." Niki se zasmála a začala je masírovat.

„Jé, děkuji, Zlatíčko."

Večer jsem padla jako podťatá, ještěže na další den nebylo nutné mít nataženého budíka. Probrala jsem se až v poledne. Místo v postýlce vedle mě bylo prázdné a z vedlejší místnosti se ozývalo klapaní do klávesnice. ‚Ta holka si nedá pokoj ani na dovolené‘.

„Hola hola, vyhlašujeme celostátní pátrání. Hledá se nejúžasnější Beruška asi 190cm vysoká.“ Klapání ustalo a ve dveřích se objevila Niki.

„Už se našla,“ usmála se na mě,

„Dobré ránko, Zlatíčko. Nechtěla jsem tě budit a tak jsem si vedle zalezla a brouzdala chvíli po netu.“

„Dobré Beruško,“ dala jsem jí první ranní polibek, neboť mezi tím vklouzla ke mně pod peřinu.

„Já se bála, že pracuješ,“ svěřila jsem se jí s první myšlenkou, která mě napadla když jsem zaslechla klepání do klávesnice.

„Ne ne, žádná práce. Hledala jsem golfová hřiště kam by jsme na dovolené mohly vyrazit i bez zelené karty.“

„No, to jsem tě chtěla zeptat už včera. Jak je možné, že jsem byla včera hrát na hřišti? I Igor říkal, že bez karty mohu, akorát na public hřiště, což bývají malé akademie?“

„Na hřiště můžeš za doprovodu trenéra, i když nemáš kartu,“ objasnila mi malou záhadu.

„Aha. Záhada objasněna,“ usmála a přivinula se k ní. Naše těla splynula v jedno.

„Vůbec se mi nechce vstávat,“ odhalila jsem svůj úmysl neopouštět postýlku.

„Přeci nebudeme celý den zalezlé?“

„No a proč ne?“

„Protože je venku krásně a už před hodinou jsme měly vyklidit pokoj,“ ujistila mě Niki o nezvratném běhu dějin.

„Ale protože moje Beruška je úžasná, tak nám určitě domluvila, že se tu můžeme ještě chvíli nerušeně tulit.“

„To víš, že domluvila,“ políbila mě, „tenhle pokoj na další noc není zamluvený a jsme tu častí hosté, tak nám vyšel osobně majitel vstříc. Skoro jeho slova.“

„Tak toho si považuji,“ zavrtala jsem se jí pod košilku.

„To bys měla,“ opětovala útok. Po dlouhém přemlouvání se navzájem, jsem se konečně vybraly, zabalily, došly na velmi pozdní oběd a vyrazily na prohlídku zámku, kterou jsme stejně moc nevnímaly. Aspoň jsme se snažily tvářit zúčastněně a velmi zaujatě.
Naštěstí přesun do Budějic byl krátký a rychlý, takže jsme ještě stihly na Hluboké i golf na akademii.

„Neznám lépe strávený den, než si zajít na golf a prohlédnout nějakou památku,“ zasnila se Niki, když jsme se po golfu sedly před klubovnou na kávu.

„Naprosto s tebou souhlasím, je to úžasně strávený den. Divím se lidem, že to tak nedělají.“

„Buď ráda, aspoň zbude na hřištích víc místa pro nás.“

„Máš pravdu Beruško,“ chytla jsem ji za ruku a zadívala jsem se do blížícího se západu slunce. Ubytování byla už více méně rutina.

„Teď mám pro tebe překvápko já,“ usmála jsem se vzala klíče od auta.

„Vážně?“

„Určitě, jednou mohu taky překvapit já tebe.“

„To můžeš,“ uznala a sedla si na místo spolujezdce.

Neomylně jsem zamířila směrem, kde bydlí teta a sestřenka, v podstatě jediné příbuzné, se kterými se vídám. Bydlí ve stejném baráku, takže to mám při jednom, když už vyrazím na jih.

„Ahoj teto, to je moje přítelkyně Niki,“ představila jsem je.

„Dobrý den,“ pozdravily se.

„Pojďte dál,“ zvala nás, „kde se tu berete?“

„Niki mě vytáhla na dovolenou,“ usmívala jsem se na celé kolo.

„To je dobře,“ hodnotila teta, „sedneme si.“

„Určitě,“ souhlasila jsem.

Usadily jsme se v altánku na zahradě.

„Co si dáte?“

„Kafe s mlíkem,“ odvětily jsme obě.

„Mají to tu hezké,“ ohodnotila Niki barák a přilehnou zahradu.

„Měla jsi zavolat, něco bych upekla,“ láteřila teta, když nesla podnos s hrnky a talíř s její vyhlášenou bábovkou.

„Bylo to na rychlo,“ omlouvala jsem se.

„Jako vždy,“ usmála se.

„Přesně tak.“

„Život je boj.“

„Táta na tebe shání telefon, chce ti popřát,“ nakousla teta rodinné záležitosti.

„Co že chce?“ Vytřeštila jsem oči. Teta pokrčila rameny.

„Ani náhodou. Stačilo mi naposled, jak mě ignoroval. Měla jsem z něj pocit, jako když sedí proti půlce pekla v jedné osobě. Navíc, od kdy jehovisti něco slaví?“

Tohle jsem vážně nepochopila.

„Asi mu definitivně přeskočilo,“ ukončila jsem svoje úvahy na téma já a můj otec.

Teta se jenom pousmála a Niki se ani moc nedivila.

„Nechceš se s ním přeci jenom sejít?“ Snažila se mě obměkčit.

„Ne Beruško, tohle je pro mě jednou provždy uzavřená záležitost. Na hlavu si nechám nakydat jenom jednou.“

Normálně tak vulgární nejsem, ale v tomhle případě jsem se nedokázala ovládnout.
Po návštěvě jsme se šly projít do města.

„Co si dáme k večeři?"

„Nevím," pokrčila Niki rameny.

„Co si dát čínu?"

„Můžeme, dlouho jsem jí neměla."

„Bezva, tamhle koukám, jedna je."

Objednala jsem si oblíbené nudle s kuřecím. Niki se nechala inspirovat a dala si je taky.

„Moc jsem si pochutnala," lebedila jsem si.

„Já taky," pochvalovala můj výběr.

„Koukám, že umíš jíst hůlkami."

„Jo jo, je to pohodlné."

„Taky to musím někdy zkusit."

„Nejlepší je to zkusit doma. Koupíme je a uděláme si čínu."

„To bude bezva."

Prošly jsme se kolem Budějického náměstí, které se postupně rozsvěcelo do své noční, neméně zajímavé podoby.

„Ráda bych se sem jednou vrátila," svěřila jsem se Niki.

„Ani se ti nedivím, je to nádherné město," souhlasila Niki.

„To je a navíc je mnohem klidnější než Praha. Trochu problém je, že v Praze už mám kontakty a tady, krom příbuzných nikoho neznám a s těmi se potkávám jednou za rok až dva."

„V tom nevidím problém, jsi komunikativní člověk, který si přátele najde rychle kdekoliv. Taky jsi v Praze začínala od nuly."

„To máš pravdu, Zlatíčko, a propracovala jsem se až k tobě," usmála se a dala mi pusu.

Držíce se za ruce jsme přešly bludný kámen u Samsonovi kašny a směřovaly na Piaristické náměstí.

„Co víš, třeba se ti jednou naskytne příležitost a vrátíš se ke kořenům," zafilozofovala po chvíli.

„Doufám, že se naskytne nám oběma."

„S tebou i na konec světa."

„No, už skoro jsme," zavzpomínala jsem na dobu svého dětství.

„Myslím to vážně, bydlela by jsi tu?"

„Nevím, nikdy jsem nepřemýšlela, že bych odešla z Prahy, ale rozhodně se tomu nebráním," mrkla na mě spiklenecky.

„Tak to je dobře. Zapracuji na tom."

„Vážně sem chceš až tak moc?"

„Nevím. Hlavní problém je doprava do Prahy a taky nevím, jak je to tu s prací."

„Oboje vidím jako problematické, zbytek, jako je vybavenost, určitě není problém."

Procházkovým tempem jsme došly k pensionu. Opláchly jsme se a zavrtaly do postýlky. Další den dovolené utekl jako voda.

V dalších dnech jsme objely památky a golfová hřiště, která se dala. Až přišel poslední víkend dovolené, pracovní pondělí na dohled. Itinerář jsme nakonec pozměnily a pátek jsme věnovaly Třeboni. Prohlídka zámku a Schwarzenberské hrobky je vždy zážitek.

„Ještě než se vydáme na cestu do Prahy, tak bych ti ráda něco ukázala." po obědě jsme se zvedly a já si vzala klíče od auta.

„Je to trochu hodně osobní, tak kdybych byla na měkko," zakabonila se na mě.

„Nezlob mě."

„Už mlčím."

Vyjely jsme z města projely přilehlou ves a vjely do další. Auto jsem nechala na návsi, která se za ta léta vůbec nezměnila.

„Jako by se tu zastavil čas, až na těch pár opravených stavení. Dokonce před hospodou je pořád ten kolotoč, co jsem na něm jako dítko blba."

„To si nedovedu představit."

„Co?" nechápala jsem.

„Tebe jako malou, jak tu blbneš na kolotoči," smála se Niki.

„Nápodobně," nedala jsem se, "chceš se projít?"

„Můžeme."

„Tak nasedat," zavelela jsem.

„To dává smysl, když se chceš projít, tak si tam dojedeme."

„Neboj,“ ujistila jsem, „na procházku právě dojde, ale je to pěkný kousek."

Nasedly jsme a vyrazily. Minuly jsme kapličku, kterou jsem viděla otevřenou jednou, když tu byla pouť. Po dvou kilometrech jsem sjela ze silnice na lesní cestu a zabočila na provizorní parkoviště.

„Sem jsme chodili v létě na borůvky, když Tifany ještě nevěděla, že nějaká Tifany kdy bude," uvedla jsem Niki do obrazu.

„Doufám, že vzpomínky na tohle místo, nejsou nikterak trýznivé?"

„Ne, až na komáry to bylo docela dobré. Za nasbírané borůvky jsme dostali peníze a za ty jsme pak kupovali třeba dárky."

„Zajímavé."

„Určitě, z dnešního pohledu, kdy děti nemají žádný vztah k penězům, si myslím, že to měla mamča dobře vymyšlené. Dneska by to pojmenovali jako základy ekonomické gramotnosti v praxi. Víš, že máš omezené prostředky a tak si rozmyslíš, za co je utratíš."

„No, smekám šátek před tvojí mamkou."

„Jo jo, na matiku byla třída. Škoda, že jsem těch kladných věcí nezdědila víc."

„Já myslím, že jich máš až až," uklidnila mě.

Mezitím jsme vyrazily lesní cestou.

„Tahle cesta je v podstatě křížová," ujala jsem se historického výkladu. "Je koncipovaná kolem kamenného lomu, který si zahrál i v televizi."

„Tak to jsi vyrůstala ve slavném kraji."

„No, ani moc ne, zase tak často jsme sem nejezdili a nevím, hodně brzo jsme odešli do Prahy."

Před námi se otevřel výhled na celý lom. Dřív se mi zdál neskutečně velký a teď už mi to tak nepřijde," smála jsem se. Sedla jsem si na písčitý břeh a zasněně se podívala do dáli. Niki vytáhla foťák a zvěčnila mě. Ještě, že jsem měla rezervní paměťovou kartu i do foťáku.

Myslím, že třídění fotek a zpracovaní videa mi zabere zbytek života. Jak s oblibou říkám :'Je to na dlouhé zimní večery. Otázka je, jestli s Niki budou dostatečně dlouhé'. Mimoděk jsem se usmála.

„Copak, drahoušku?" Prozradila jsem co se mi právě honilo hlavou.

„Souhlas, žádné dlouhé zimní večery nebudou."

Pokračovaly jsme po křížové cestě až k lavičkám a kapličce, kde se sloužívala mše. Tady se cesta stáčela zpět a obešly jsme lom z druhé strany.

„Tady se dá skákat do lomu," ukazovala jsem vyvýšená místa prokukující skrz mírné stromořadí.

„Asi bych to nezkoušela," přiznala se Niki.

„Já taky ne," souhlasila jsem.

Dorazily jsme k autu a vyrazily domu.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.