Někomu by se to mohla zdát unáhlené. Někdo by si řekl, ony spolu ještě nebydlí? Nezavděčíte se všem. Prostě na zrál čas. Obě to tak cítíme a obě to tak chceme a tak se co?
„Měla jsi, Zlatíčko, pravdu," smála jsem se v sobotu, když jsme se konečně probraly.
„Pravdu v čem?" Nechápala.
„No, že se po dovolené budu týden regenerovat. Jsem zralá si vzít ještě týden."
„A co ti brání?" mrkla na mě.
„Asi nic, dovolené mám dost, zavolám šéfce a zjistím, co se děje v práci."
Po krátkém hovoru jsem informovala Niki: „Tak mám ještě tři dny."
„To je příjemné. Ne, že je celé prolelkuješ."
„Neboj, mám hodně plánů."
„Jako?"
„No, pokud mě tu opravdu chceš," škádlila jsem ji, „tak bych se přestěhovala, zašla na golf a podívala se na ten webový projekt, který mě čeká."
„Jak, jestli tě tu chci?" rozčílila se na oko Niki a vrhla se na mě.
„Jasně, že tě tu chci a moc. Ty ne?"
„Moc se těším."
„No, tak vidíš a nezlob."
„Ještěže jsme včera po cestě nakoupily," ocenila jsem Niki nápad koupit pár drobností a něco polotovarů.
„Určitě. Dneska to vyřešíme pizzou a pak začneme řešit stěhování."
„Už se peče," volala jsem do ložnice.
„Výborně, kuchtičko," ozvala se z ložnice.
„Jak pořešíme stěhování?" Nahodila jsem otázku dne.
„No, nábytku je tu dost navíc, když chceš byt pronajímat, tak bych přestěhovala jenom tvoje věci, co ty na to?"
„Souhlas," přikývla jsem.
„Myslíš, že to zvládneme sami?“ zapochybovala jsem.
„Radši bych zavolala kamarádovi.“
„Někdo, koho neznám?“
„No, vlastně ještě ne. Je to hrozně moc supr kamarád.“
„Ráda ho poznám,“ přitakala Niki.
„Ahojky, jak se máš, co děláš?“zvedla jsem telefon a volala Pavlovi.
„Měla bych na tebe velkou prosbičku, potřebuji pomoc něco přestěhovat. Neboj, tentokrát žádná lednice. Myslím na tvoje bolavý záda vždy, když do ní jdu. Iv vezmeš sebou, nebo je pryč? V kolik? No tak kolem pátý? Supr budu se na vás těšit.“ zavěsila jsem.
„To bude překvápko, miluji překvápka.“
Vážně, ráda lidi seznamuji, jsem taková žívá, sociální síť a občas je sranda, jak se potkávají lidé z mých různých světů.
„Tak to abychom vyrazily balit,“ popoháněla mě Niki.
„Tak to každopádně,“ použila jsem hlášku bývalého kolegy.
„Ještě, že jsem si nechala krabice od minulého stěhování.“
„Prozřetelnost sama,“ utahovala si ze mě.
„Hele, poslyš.“
„Co pak, Jů?“ svalila jsem ji na postel.
„Pomoc domácí násilí,“ bránila se na oko.
„Já myslím, že příprava na balení počká, je nutné probrat pár lekcí frániny.“
Když se potkaly naše jazýčky, přestala se bránit. No co vám mám vyprávět, nabídka kvalitního sexu se nedá odmítnout v žádnou denní či noční hodinu.
Ještě hodně dlouho jsme ležely propleteny a užívaly si jedna druhou a všude přítomné ticho.
„Začínám mít hlad,“ dožadovaly se moje interní potřeby pozornosti.
„Slyším,“ usmála se Niki a hladila mi bříško.
„Jé pizza je v troubě,“vystartovala jsem do kuchyně.
„Bohužel, nepočkala.“
„Co se dá dělat. Po cestě máme picérku, co se tam zastavit?“ navrhla Niki.
Oblékly jsme se do pracovního tj. do džínsů a vyrazily oběma auty, směr můj byteček se zastávkou v pizzerii.
„Mám dilema, jestli pizzu nebo...“
„Pizzu„“ skočila mi do přemýšlení Niki.
„Něco zapečeného.“ pokračovala jsem jako by nic.
„Taky dumám jestli pizzu a nebo noky.“
Nakonec si ani jedna z nás nedala pizzu. Já se vrhla na zapečené špagety a Niki na noky.
„Tomu říkám vyrazit do picérky na pizzu,“ zasmála jsem našemu výběru, když servírka odešla.
„No, pořád lepší, než vyrazit do číny na hranolky.“
„Tak to máš pravdu.“
„Vezmeme to přes sklep pro krabice,“ odemkla jsem vchodové dveře.
Naštěstí bylo kolem domu volno, tak jsme zaparkovaly co nejblíže to šlo. Ve sklepní kóji se rozzářilo wolframové vlákno a hned zase zhaslo, za doprovodu zlověstného prasknutí. Naštěstí jsem tam krom krabic a pár nepotřebných věcí nic neměla. Vzaly jsme složené krabice a vyrazily do bytu.
„Co teď a co potom?“ tvářila jsem se nerozhodně.
„Co to vzít od největšího k nejmenšímu?“
„Nebo zleva doprava?“ přišla jsem se svojí troškou do mlýna.
„Určitě budu muset zabalit celý šatník a pak asi nějaké nádobí z kuchyně.“
„Souhlas.“
Když jsme byly asi tak možná v polovině šatníku, ozval se domovní zvonek.
„Halo. Ahojky. Crrrr.“
„Pavel?“kývla jsem.
Za chvíli se otevřely dveře výtahu a vystoupil, někdo by řekl bidlo a minimálně o hlavu menší brunetka.
„Pojďte dál, ahoj,“ přivítali jsme se.
Mezi tím přišla do chodby Niki.
„To je moje přítelkyně Niki, to je Pavel a Iveta.“
„Ahoj,“ potřásli si rukama.
„Kam se stěhuješ?“ vyzvídala Iveta.
„Kam asi?“ smál se Pavel.
Jenom jsem významně povytáhla obočí.
„Přesně tam.“
„No, ještě, že nestěhuješ komplet byt.“
„Nestraš. Minule tě to málem zabilo.“
„Skoro,“ usmál se.
To je jeho největší zbraň. Když se na vás usměje, tak se vám rozjedou nohy do polohy vítáme vás a je úplně jedno, že vás chlapi neberou.
„Koukám, jste se do toho pustily zhurta,“ ohodnotil naše snažení.
„Člověk se až diví, co krámů se mu doma kumuluje. Co vám nabídnu k pití?“
„Nedělej si starost něco si najdeme.“
„Jasně, jako doma.“
Trvalo asi další hodinu, než byla poslední krabice zavřená a to nám s kuchyní pomohli Iveta a Pavel.
„Hotovo,“ oddechla jsem si.
„To mám vážně tolik krámů?“
„To ani ne, ale oblékla by jsi pohodlně středně velkou firmu,“ smála se Ivet.
„No a to jsem to při balení protřídila,“ bránila jsem se.
„Myslíš ty dva pytle v chodbě?“ kývla jsem.
Skupinové hihňání naznačovalo nesouhlas.
„No, už to je úspěch,“ ohodnotil Pavel, „a to vím, o čem mluvím.“
„Jo jo, to víš. Bydlela jsem u Pavla, když skončil společný podnájem s kámoškama.“
„Aha,“ vstřebávala Niki informaci.
„Když vidím tu hrůzu krabic, asi tě zneužijeme na převoz,“ obrátila jsem se na Pavla.
„Počítám s tím.“
Začali jsme krabice transportovat na chodbu, do výtahu a postupně do aut, se kterými jsme přijeli až téměř k vchodovým dveřím. Naštěstí jak Niki, tak Pavel, mají kombíky, takže se tam dalo nacpat hodně krabic.
„Vypadá to minimálně ještě na jednu otočku,“ tipoval Pavel, když byla všechna tři auta naplněna po střechu a moje i na střeše.
„No, naštěstí se nestěhuji přes půl republiky, ale jenom o něco míň než půl města,“ usmála jsem se na něj.
Pro jistotu jsem mu dala Niki adresu, kdybychom se někde po cestě ztratili.
Vykládání krabic u Niki opět připomínalo mraveniště. Zablokovaný výtah málem přivedl k infarktu důchodkyni o patro výš.
„Kam to všechno dáme?“koukala Niki nevěřícně na hromadící se hromadu krabic v obýváku.
„To nevím drahá,“ objala jsem ji a společně jsme se kochaly, jako bychom stály před národní kulturní památkou.
„Holky, jedem pro další várku?“ vyrušil nás Pavel.
„Jasně.“
Cesta zpět a naskládání zbytku krabic.
„Hotovo,“ oddechla jsem si za poslední krabicí.
„Jenom půlka Drahá, teď to budeš muset vybalit.“
„Ty mi normálně usiluješ o život a to ještě ani nejsem přestěhovaná.“
„No, doufám, že to chceš vozit zpět?“ Smála se Iveta.
„Nestraš,“ usmála jsem se.
Při vykládání krabic u Niki už nás doprovázelo zapadající sluníčko. Když jsme vynesli poslední krabici, usadili se na verandě.
„Co si kdo dáte?“ volala Niki přes hromadu krabic.
„Máš to tu hezký,“ pochválil Pavel Niki byteček.
„Máme,“ opravila ho, „děkuji.“
„Máte,“ opravil se Pavel a významně mrknul.
„Nespadlo ti něco do oka?“ škádlila jsem ho.
„Ani ne,“ mrknul znovu.
„No, máknete si,“ zubil se na hromadu krabic.
„Mám na to do středy volno,“ prohlásila jsem s ledovým klidem ve tváři.
„To dáš,“přitakala Iveta.
„Musí, jinak se tu nehneme,“ zaúkolovala mě Niki.
„Mám na to výkonnou pomocnici.“
„Kde?“ rozhlížela se Niki.
„Jukni se na ní v zrcadle, Beruško,“ málem mi na hlavu vylila limonádu, co právě přinesla.
„Kam večer vyrazíme?“ vyzvídal Pavel.
„Do lázní?“
„Co to je?“ zeptala se Niki.
„Náš oblíbený klub,“ objasnila Iveta.
„A nebo můžeme do Téčka,“ navrhla jsem.
„Ani se nebudu ptát, co to je za podnik,“ zasmál se Pavel.
„Klidně můžeš,“ usmála se Niki, „je to taková všehochuť stylů od house, až po devadesátky a naše nejoblíbenější, zamilované.“
„Proč ne, změna je život,“ souhlasil Pavel.
„Co vytáhnout Stefi?“
„Ještě žije? Jsem jí neviděla ani nepamatuji.“
„Jo jo, má nový objev a taky se na vás ptala.“
„Nazdárek, co děláte?“ volala jsem Stefi.
„Nic a chystáte se někam? Ne a nechcete? Jasně cinkni. Pa. Tak se domluví s Richardem, že je na cestě k ní a zatím nic neplánují,“ odtajnila jsem rozhovor se Stefi.
Za chvíli se ozval telefon.
„Ahojky, supr, v devět v téčku. Budeme se těšit.“
„Nezajdeme se předtím najíst?“
„Jsem pro,“ přidala se Niki i Ivet souhlasila.
„Zvu vás, za pomoc při stěhování.“
„To budeš mít drahý,“ smál se Pavel.
„Neboj, mám tam slevu.“
Zašli jsem naproti do restaurace na večeři.
„Ahoj holky,“ přivítal nás Tom.
„Ahoj, stůl pro čtyři,“ mrkla jsem na něj.
„Váš oblíbený je volný.“
„Díky,“přesunuli jsme se do zadní části.
„Máte vybráno?“ vyrušil nás číšník. Měli jsme.
„Jídlo bylo supr,“ pochválila jsem Tomovi kuchyň, když se za námi stavil.
„To jsem rád.“
„Je pomalu čas vyrazit,“ jukla jsem na hodinky. Pavel mávl na číšníka.
„To neřeš,“ uklidnila jsem ho.
„To bude vše, díky,“ řekla jsem číšníkovi, který se přiblížil.
„Mám tu otevřený účet, dělám jim stránky.“
„Aha,“ usmál se Pavel, „a já si myslel, že si děláš s tou slevou srandu.“
„Nedělám. Má zadarmo prostor a aktualizace a já zase 10 procent slevu na vše.“
„A to se vyplatí,“ glosovala Ivet.
„No, vzhledem k tomu, že se nám nechce moc vařit, tak jo,“ usmála se Niki.
„Kdyby chudák věděl, do čeho se s námi pouští, tak mi to nikdy nenabídl.“
„To asi ne,“ souhlasil Pavel.
Obsadili jsme poslední prázdný větší stůl v horním patře, kde se dalo ještě mluvit. Za chvíli dorazila Stefi s Richardem.
„Nazdárek,“hrnula se k Pavlovi a Ivetě jako bychom tam s Niki nebyly.
„Vás jsem neviděla ani nepamatuji. I ty kujóne,“ přivítala se konečně s námi. Představila Richarda.
„Co to slavíme?“ zajímala se Stefi, zatímco Richard jim u baru objednával pití.
„Stěhování,“ smála se Ivet.
„Kdo, kam, co, proč? Já se taky nic nedovím,“ kabonila se Stefi.
„Tif k Niki přeci,“ smál se Pavel.
„No jooooo, naše dvě hrdličky,“ smála se Stefi.
„Jsou jak tajemný hrad v Karpatech. Zmizí se dovolenkovat na čtrnáct dní a člověk ani nevidí fotky.“ hrozila mi.
„To přijeď na přes rok, Stefi,“ smála se Niki, „je toho tolik, že dřív to nepřetřídíme.“
„A to nemluvím o videu, je toho na celý seriál.“
„No jo, to budu mít dřív děti,“ smála se Stefi a Richard viditelně zpozorněl.
„Áaaaa,“ Ivet ukázala na ztuhlého Richarda.
„Ne že bych nechtěl děti,“ uváděl se do ještě větších rozpaků, „doufám Tif, že ti to pár let zabere.“
„Neboj, co bych pro tebe neudělala.“
„To už došlo i na děti?“ vyzvídala jsem.
„Zatím ne,“ bavila se Stefi.
„Času dost,“ souhlasila Ivet.
„A u vás, hrdličky?“ otočila otázku proti mně a Niki.
„No víme, že Tif to neřeší a co Niki?“ Přidal se Pavel.
„Ne,“ odvětila Niki a zadívala se na mě, jako by hledala oporu.
„S námi demografická křivka počítat nemůže,“ podpořila jsem Niki.
„To je téma,“ kabonil se Richard.
„No, to teda,“ souhlasila Niki.
„Jdeme tancovat,“ vytáhla mě.
Zamířili jsme, jak jinak, až dolů, mezi zamilované.
Druhý den ráno mě bolel snad každý sval a navíc mě čekala vybalit halda krabic.
„No, s chutí do toho a půl je hotovo,“ smála se Niki, když viděla, jak nad hromadou krabic přešlapuji.
„No jo, ale která půlka,“ jala jsem se rozvíjet její teorie. Nic naplat, vzala jsem první krabici.