Tifany - díl 13 - práce

‘Pracovat pro Niki skýtá mnoho výhod’. Tak přesně toto se mi honilo hlavou, když jsem viděla poslední výplatní pásku. ‘Jedna z nich je finanční ohodnocení, které odpovídá mému pracovnímu nasazení. V práci jako je ta moje se můžete přetrhnout a je vám to prd platný, naopak po vás budou chtít čím dál tím víc.’

Niki měla pravdu v tom, že se budeme častěji potkávat u ní v práci. Jezdila jsem tam skoro obden pracovat na novém projektu. V počátcích bylo třeba hodně konzultovat co a jak, seznámit se možnostmi, které nabízí jejich systém a tak, prostě samé nudné technické a nezáživné věci. Dokonce jsem dostala kancelář přes chodbu od Niki a jedno z parkovacích míst dole v garáži, které jsem zatím nevyužila, protože před mojí prací nebylo kde parkovat a navíc mě vozila Niki. A čas, který jsem netrávila u Niki v práci, jsem trávila doma nad tím projektem. Práce bylo až nad hlavu. Dokonce jsem občas brala notebook i do práce.

„Máš jít k náměstkovi,“ oznámil mi jednoho dne kolega.

„Že bych dostala padáka?“ Už delší dobu chodila šuškanda, že se bude propouštět.

„Je potřeba snížit náklady,“ znělo všeobjímající vysvětlení.

„To asi ne,“ zamyslel se kolega.

„Uvidíme.“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem, když jsem vstoupila k sekretářce Náměstka.

„Jděte dál.“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

V kanceláři seděl Náměstek a náš Šéf.

„Posaďte se u nás,“ snažil se působit přátelsky.

Vzal to hodně zeširoka, jak už to tak u nepříjemných zpráv bývá a na konci jsem se dozvěděla to, z čeho jsem si dělala srandu.

„Dostanete samozřejmě tři odstupné platy.“

„Je možné jít dohodou, ke konci měsíce s pěti platy?“

Můj dotaz ho trochu překvapil.

„Je.“

„Kde to mám podepsat?“

Přistrčil mi nevěřícně papír. Mě v tu chvíli napadlo jediné, budu mít víc času na projekt pro Niki. „Děkuji,“ pozdravila jsem a nechala je jako opařené.

„Tak končím,“ smála jsem se, když jsem to říkala kolegovi.

„Vážně?“

„No jo, potřebují ušetřit, tak v našem odboru propustí šest lidí a vem si, že jsme tu dva admini.“

„A co budeš dělat?“

„Neboj, začínám dělat internetové stránky.“

„Ahojky, Beruško,“ volala jsem tu zprávu za čerstva Niki, „končím tu koncem měsíce a budu moc dělat na stránkách pro vás na plný úvazek.“

„Vážně? Co to?“

V kostce jsem jí odvyprávěla rozhovor s Náměstkem a Šéfem.

„Zajímavé,“ ohodnotila situaci, „všechno zlé pro něco dobré.“

„Určitě. Mám pocit, že je to dobrý impuls se posunout dál.“

„Je to tak, příležitost se posunout na další úroveň. Musím jít Miláčku,“ rozloučila se Niki.

„Odpoledne se stavím. Pa.“

„Pa.“

Na obědě Stefi nestačila valit oči.

„Jako vážně končíš? A co budeš dělat?,“ zahrnula mě otázkami, když jsme si sedly s obědem.

„Dělám stránky pro Niki, tak to budu dělat jako hlavní práci.“

„Se necháš zaměstnat u nich?“

„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela.“

„To je rána z čistého nebe.“

„Ani ne, po chodbách se šuškalo, že se bude propouštět, že se musí šetřit náklady. No a s kolegou jsme na jednu práci dva.“

„Ale stejně,“ oponovala Stefi.

„Netrap se tím, docela se těším na změnu, navíc dostanu odstupné.“

„A kdy končíš?“

„Koncem měsíce.“

„Takže příští týden?“

Kývla jsem: „Ještě se bude řešit dovolená a tak.“

„Halo,“ zvedla jsem mobil.

„Dobrý den, ano je volný. Kdy? Mohu zítra po práci. Ano, zavolejte a upřesníme si čas. Hezký den.“ zavěsila jsem.

„Co to?“

„Pronajímám byt.“

„No jasně, když bydlíte s Niki, tak nebude ležet ladem.“

„Stav se umě,“ volala mi Niki.

Když jsem dorazila k ní do firmy, tak jsem se vydala rovnou do její kanceláře. Zaklepala jsem.

„Dále.“ „Ahojky, Beruško,“ pozdravila jsem ji, když jsem zjistila, že je v kanceláři sama.

„Ahojky,“ dala mi pusu, „tak jak?“

„Pohoda. Trochu jsem nad tím přemýšlela a je to určitě impuls posunout se dál. Zkusit něco jiného. Navíc, vždycky jsem měla problémy s pseudoautoritami na pozici šéfa. Je pravda, že to teď nemám, ale stejně mě to táhne zpět na volnou nohu.“

„Takže budeš dělat pro nás na Ičo?“

„Určitě, je v tom problém?“

„Ne, naopak, chtěla jsem to s tebou probrat. Už jsem mluvila s Romanem, že končíš a budeš mít víc času. Tak říkal, ať se s tebou dohodnu na formě spolupráce. Preferuje právě spolupráci na živnostenský list. Zaměstnanců má akorát, spíš přemýšlí, že když se spolupráce s tebou osvědčí, že se budou zadávat stránky externě.“

„To zní zajímavě.“

„To jo. Měla by jsi zajištěno docela dost práce.“

„Co víc si přát.“

Týden uběhl jako voda. Průběžně jsem řešila věci kolem ukončení práce. Předávací protokoly a tak. Rozloučila jsem se s kolegy a kolegyněmi na oddělení, vrátila vstupní kartu a byla jsem od té chvíle na volné noze. Další den jsem si oběhla všechny úřady. Pořešila pronájem bytu a chystala se na novou životní etapu.

„Ahoj podnikatelko,“ přivítal mě další den Roman, když jsem dorazila k Niki.

„Nebudu rušit,“ omluvila jsem se.

„Vůbec nerušíš Tif, zrovna probíráme, co a jak s tebou. Posaď se.“

„Doufám, že mě nebude grilovat?“

„Ne ne, naopak, projekt běží nad očekávání dobře, klient je spokojen a tak zadal další věci. Je skvělé, že budeš mít teď víc času. Práce máme až nad hlavu.“

„Děkuji.“

„Kancelář máš plně k dispozici jak budeš potřebovat, nebo můžeš dělat z domova.“

„Budu to asi řešit podle potřeby komunikovat věci s kolegy,“ přitakala jsem.

„Doma na práci má člověk víc klidu, tady je zase v centru dění.“

„Souhlas. Myslím, že to zní hodně rozumně. Budu se těšit na užší spolupráci,“ podal mi ruku a odešel.

„I já.“

„Tak jsem všechno oběhla a obvolala a jsem oficiálně OSVČ,“ pochlubila jsem se Niki.

„Gratulace, k tak odvážnému kroku do neznáma.“

„Doufám, že toho nebudu litovat.“

„To zjistíš časem.“

„Já vím, už se na to těším.“

„Co zajít na pozdní oběd? Nějak jsem během toho běhání nestihla něco sníst.“

„Jsem pro, dole už bude zavřeno,ale můžeme vyrazit třeba do picérky.“

„Určitě.“

V pizzerii bylo poloprázdno.

„Vidím, máme happy hour,“ usmála se Niki, když jsme si sedly.

„Dvě za cenu jedné?“

„To zní dobře. Nechci slevu zadarmo.“

„Na tebe a tvoje podnikání,“ pronesla přípitek Niki, když nám přinesli pití.

„Na nás. Děkuji, Beruško.“

Po obědě na mě čekal Tomáš, aby se mnou něco probral, jak mi oznámila Niki cestou z oběda.

„Ahoj, Tome,“ pozdravila jsem se s ním, když jsem mu vpadla do kanceláře.

„Ahoj a gratuluji.“

„K čemu?“ tvářila jsem se nechápavě.

„No, že jsi povýšila.“

„Já?“

„No jasně, Niki ti to neřekla?“

„Ne.“

„Aha. Tak nic.“ tvářil se jakoby nic.

Probrali jsme nová zadání a upřesnění stávajícího stavu a já po cestě do kanceláře zašla k Niki.

„Neruším?“ nakoukla jsem k ní.

„Ne, pojď dál.“

„Tomáš něco říkal o tom, že jsem povýšila. O co jde?“

„Posaď se. Ten taky co neví, nepoví,“ usmála se.

„No jo chlap.“

„Tak nějak. Na poradě jsme zvažovali variantu, že když jsi se osvědčila, že pod tebe přesuneme vývoj webů. Takže by jsi šéfovala programátorovi a grafičce. Pak přišla varianta, že budeš na ičo, takže mimo firmu a co s těma dvěma se zatím nedořešilo, ale u toho už Tom nebyl, tak myslel, že děláš pro nás.“

„Jasně a kdy to dořešíte?“

„Zítra odpoledne je porada na toto téma. Budeš mít kolem třetí čas?“

„Určitě,“přitakala jsem.

Osobně moc porady nemusím, ale tahle rozhodně měla smysl. Druhý den jsem se ponořila do práce v kanceláři.

„Ahojky, co oběd?“ vytrhla mě z virtuálního světa jedniček a nul Niki.

„Jasně. Už jdu.“

„Tak porada platí.“

„Mám to v mobilu,“ odpověděla jsem a pořád přemýšlela nad problémem, který mě zaměstnával poslední hodinu.

„Halo, jsi tu?“

„Moc ne, ale už se vracím,“ usmála jsem se a vystoupila z výtahu.

Ve tři jsem vyrazila do zasedačky, kde už byli všichni a něco probírali.

„Pojď dál,“ volal na mě Roman.

„Zrovna řešíme, jak s internetovou sekcí v rámci firmy, nebo mimo ni.“

„Dobrý den, Ahoj,“ pozdravila jsem je.

Krom Romana tam byla Niki a Tomáš.

„Došli jsme ke dvěma možnostem,“ pokračoval Roman, „buď internetové oddělení zůstane dál pod firmou a nebo je přesuneme mimo, pod Tifany. Já osobně, jsem spíš pro to druhé. Primárně nejsme firma na tvorbu webových stránek a protože je práce dost, tak by se nám to oddělení rozrostlo více, než bych si přál. Moje vize je, že budeme kupovat pro klienty jednotlivé projekty od servisních partnerů.“ zakončil svůj monolog.

„Mě se taky víc líbí druhá varianta. Uvolní nám to ruce.“ zhodnotila stav věci Niki.

„A co myslíš ty, Tome?“ obrátil se Roman na něj.

„Nejsem si úplně jistý, ale máš pravdu, že mě ta koordinace zaměstnává víc, než bych chtěl a pokud bych měl koordinovat větší počet lidí, nezbyl by mi čas na další věci. Jsem pro.“

„A co ty na to, Tifany?“ obrátil se Roman na mě.

„Jestli jsem to dobře pochopila, přehodíte na mě vedení webových projektů a programátor a grafička zůstanou vaši zaměstnanci?“

„Ne. Po dokončení tohoto projektu by přešli pod tebe. Jestli je zaměstnáš, nebo najmeš, je na tobě. Personální věci budeš mít v kompetenci ty.“

„Jasně. Není problém. Předem říkám, že grafičku bych si nechala, ale programátora ne.“

„Rozhodnutí je na tobě. Můžu jenom vědět proč?“

„Určitě. Není na něj spolehnutí, práce není moc kvalitní a osobně mi nesedí. Ty první dvě věci jsou pro mě rozhodující. Nejsem s ním schopná garantovat kvalitu, kterou požadujete.“

„Je pravda, že s ním zápasíme už pár měsíců,“ připustil Roman.

„Pak bych navrhla propustit ho a já budu hledat nového.“

„Domluveno,“ souhlasil Roman.

„Ještě k tomu má někdo něco?“

„Jenom bych si ujasnil, jak to bude po novu fungovat,“ zvedl ruku Tomáš.

„Na mě bude vedení projektu a komunikace s DTP sekcí a s Tifany, která bude nově řídit internetovou sekci?“

„Přesně,“ potvrdil Roman.

„Supr. Tak teď ti můžu pogratulovat k povýšení,“ usmál se a podal mi ruku.

„Díky.“

První pohovor s novým programátorem, který má pro mě dělat na sebe nenechal dlouho čekat. Nutno přiznat, že na inzerát se ozvala spousta programátorů, ale tak 70 procent bylo už podle ukázky kódu nepoužitelná. Nakonec z celé té haldy jeden přeci jenom vypadl.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme se na recepci, když dorazil.

„Max.“

„Tifany.“

„Dáte se něco k pití?“ Posadila jsem ho do zasedačky, kde měl připravený malý test, bez něhož se asi žádný pohovor programátorů neobejde.

„Ne díky.“

Sedla jsem si naproti.

„Malý testík?“ usmál se.

„Jojo. Mrkněte na to a pak projdeme další.“ Odešla jsem k Niki.

„Tak jak to jde?“ vyzvídala.

„Vyplňuje test,“ usmála jsem se, „docela jsem na to zvědavá.“

„Jo, první pohovor je vždycky takový zvláštní, pak už je to rutina,“ uklidnila mě.

Po chvíli jsem se vrátila do zasedačky.

„Hotovo,“ hlásil Max.

Proběhla jsem odpovědi a opravdu to potvrdilo co jsem si myslela už na základě ukázek, které poslal.

„Vidím, že to byla formalita.“

Usmál se.

„Ráda bych probrala pár věcí.“

Nebojte, nebudu vás unavovat další procedurou pohovoru, nakonec jsme si plácli a Max po dokončení rozdělaného projektu bude pracovat pro mě.