Další čtyři písmena, která mi změnila život. Na začátku jsem vážně netušila. V průběhu jsem již tušila a na konci jsem věděla. Další čtyři písmena znamenající další závislost. Možná dokonce i posedlost. Rozhodně vášeň.
„Tak jsem dnes byla na prvním tréningu pro začátečníky.“
„Vážně?“ Tvářila se Niki nechápavě.
„Stejně se na mě šklebil i trenér po pár minutách,“ smála jsem pobaveně.
„Ani se mu nedivím,“ kvitovala jeho postoj Niki.
„Co tě to napadlo?“
„No, říkala jsem si, že to vezmu postupně k zelené kartě, ale asi je to mrháním lidskými a finančními zdroji,“ zubila jsem se na ni.
„No, to minimálně,“ konstatovala profesorsky.
„Tak jsme se domluvili, že mě přehodí do značně pokročilých a mám si domluvit zkoušku na zelenou kartu.“
„Až tak?“
„No jo, jsem se pochlubila, jak jsem válela na Hluboký.“
„Aha, tak to je jasný,“ usmála se, „a máš to dohodnutý?“
„Jasně, zítra v 11:00 start s garantem.“
„Tak to tě půjdu podpořit,“ usmála se na mě, „jenom přehodím jednu schůzku na odpoledne.“
Zvedla telefon a během minutky to domluvila.
„Domluveno. To bude paráda, že budeš moc na hřiště.“
„Ještě zkoušku nemám,“ bránila jsem se.
„Já vím Zlatíčko.“
Nemohla jsem nejdřív usnout, pořád jsem se převalovala a tak jsem si sedla v pracovně k práci pro Niki, až jsem se konečně, skoro nad ránem cítila unavená a jen jsem ulehla, tak jsem usnula a na golf jsem ani nepomyslela.
Nepostřehla jsem, že Beruška ráno odešla do práce a protože věděla, že mám na celý den volno, tak mě ani nebudila. Zato mobil měl co dělat, aby mě z pelíšku vytáhl. Po mnoha minutách marného lamentování, se mu to povedlo. Rychle jsem prolétla koupelnou hodila do sebe kafe, sjela do garáže a pospíchala na golfové hřiště.
Po cestě mi volala Niki : „Jak jsi se vyspala drahoušku?“
„Ani se neptej a navíc jsem zaspala, ale už jsem na cestě a podle provozu to vypadá, že to stihnu.“
„Já už jsem skoro tam, tak ti koupím feečko a sejdeme se na puttingu.“
„Jsi Zlatíčko,“ poděkovala jsem jí a zavěsila.
Naštěstí doprava vážně byla mírná, tak jsem dorazila tak, že jsem měla dost času se rozehrát. Hodila jsem bag na vozík, přezula se a pádila na cvičné plochy.
„Ahojky,“ přivítala mě Niki polibkem.
„Ahojky, Beruško.“
„Nervozní?“
„Ne, na to zatím nebyl čas,“ usmála jsem se, „a doufám, že ani nebude.“
„Asi ne, za 30 minut startujeme,“ podívala se na hodiny nad greenem.
Puttování mi šlo báječně, tak jsem se přemístila na chipping, zatímco Niki si ještě pár puttů dala, nedařilo se jí trefit rychlost. Měla jsem díky včerejšímu tréningu trochu více vyzkoušeno. Přihrávky paráda, ještě pár odpalů a jdeme na to. Deset minut před tee timem, tj. startovním časem, jsme byly obě připraveny.
Pravda, nervozita se vkrádala, ale spíše proto, že se nikdo další na první jamce neobjevoval. Asi dvě minuty po startovním čase se objevil sympaticky vyhlížející mladík s brýlemi.
„Vy jdete na zkoušku?“ obrátil se na Niki.
„Ne já,“ usmála se na něj a ukázala na mě: „ale moje drahá polovička.“
„Tifany,“ natáhla jsem ruku na pozdrav.
Garant z toho byl poněkud zmatený, ostatně, kdo by nebyl.
„Tak můžeme jít na to,“ vyzval mě k prvnímu odpalu.
Míček zasvištěl vzduchem a po chvíli se snesl na střed farwaye asi 80 metrů od jamky. Jenom polkl naprázdno a přešly jsme k Niki na červené odpaliště.
„Hezká rána,“ uznale pokýval Jirka, tak se nám představil.
„Děkuji,“ odvětila jsem sledujíc Niki, jak odpaluje první ránu blízko té mojí.
Během cesty k míčku jsem objasnila Jirkovi pár základních věcí.
„Tak to je paráda,“ poznamenal na závěr.
„Já vím,“ zasmála jsem se.
Jamka padla v paru tj. v normě. Přešli jsme na druhou jamku.
„Krátký tří par, kolem voda,“ uklidnil mě Jirka.
Lehká rána železem a míček se zakousl do greenu asi 10 metrů od jamky. Byl z toho další par.
„Jak jsem na tom?“ ptala jsem Jirky.
„Máš splněno.“
„Gratulace,“ potřásla mi uznale rukou Niki, „vidíš já ti to říkala, že to dáš levou zadní.“
Další pěti parová jamka, už tak dobře nedopadla, ale to mi nevadilo. V uvolněné atmosféře jsme obcházeli další jamky a při tom si povídali.
„Co děláte?“ vyzvídal Jirka.
„Dělám webové stránky,“ odvětila jsem a Niki zase přidala své jedno větné CV.
„No, já mám, jeden internetový obchod, ale je to dost nevýhodné. Prodávám tam svoje věci a platím za to hrozný pronájem.“
„S tím ti může Tifany pomoci,“ provedla mistrný tah hodný zdatné obchodnice Niki.
„Vážně?“
„Určitě, mohu ti naprogramovat nový a zaplatíš za aplikaci a pak už budeš platit prostor.“
„To by se mi líbilo, po hře si pak vyměníme na sebe kontakt.“
„No vidíš a už máš první golfovou zakázku,“ smála se Niki.
„Jo slyšela jsem, že se na golfu uzavírají velké kšefty, ale že to bude hned první hru, by mě ani ve snu nenapadlo,“ zhodnotila jsem zajímavou nabídku.
Po hře následovala zkouška z pravidel. Podařilo se mi jí proplout, přiznám, že jsem pravidla prošla velmi v kostce a spíše jsem si pamatovala, praktické rady z tréningu.
„Tady máš certifikát,“ podal mi Jirka papír, když se vrátil z recepce, „vítám tě mezi golfisty.“
„Děkuji.“
„Tak a teď už můžeš na hřiště drahá,“ pogratulovala mi Niki.
„Škoda, že s tebou nemůžu na dámskou tour,“ posteskla jsem si.
„Vyrazíme na nějaký smíšený turnaj.“
„Myslím, že z vás chlapi budou hin,“ komentoval Jirka náš rozhovor.
„No co, tak si vezmu kalhoty no, co bych pro golf neudělala,“ smála jsem se.
„Nedáš si s námi oběd?“ zvala Jirku Niki.
„Ne, děkuji, musím jet. Kontakt na sebe máme, tak se spojíme ohledně toho shopu.“
„Určitě,“ souhlasila jsem a už si vybírala z lístku.
„Ahoj a děkujeme,“ loučila se i Niki.
Po obědě jsem vyrazila domu dospat náročný den a hlavně deficit předchozí noci. Než Niki přijela z práce, tak jsem stihla projít všechny golfové kluby v blízkém okolí a usoudila jsem, že se přihlásím do stejného jako ona. Dokonce i na práci zbyla chvilka.
Když Niki přijela z práce, přivítala jsem jí informací, že za měsíc je v jejím a doufám, že i mém klubu smíšený turnaj.
„Supérko, zajedeme tam, přihlásíš se do klubu a až tě zadají na federaci a budeš mít číslo, tak se přihlásíme na turnaj.“
Druhý den po práci jsem tam vyrazila a Jirka měl pravdu, hin ze mě byly už recepční, které se mnou vyplnily přihlášku, zaplatila jsem příspěvek a šla si zatrénovat.
„Další místo, kde si mě budou pamatovat,“ vyprávěla jsem večer Niki.
„Z toho si nic nedělej, když jsem začínala s golfem, tak jsem na to šla přes docela zajímavý program federace a po asi roce a půl jsem se vrátila na ten, na místo činu a cvičitel co mě měl tehdy na starosti si mě pamatoval.“
„Se nedivím jsi neobyčejná.“
Za čtrnáct dní dorazila federační kartička a já nás mohla obě přihlásit na turnaj.
„Trochu provětráme stojaté vody českého golfu,“ pojala jsem bojovně první start na turnaji.
Před turnajem jsme si byly párkrát s Niki zahrát na hřišti. Dopracovala jsem to tak daleko, že jsem už ani nemusela hlásit jméno a recepční ho naklikaly a z tiskárny vyjelo feečko. Během těch několika her jsem si zmapovala hřiště, takže jsem věděla, co mě kde čeká.
Turnaj vycházel na sobotní ráno a tak jsme hned po snídaní vyrazily. Ve flajtu tj. Skupině hráčů a hráček, na nás vyšel jeden pán.
„Já vás znám,“ překvapil mě, když jsme se představovali.
„Mě?“ kroutila jsem nevěřícně hlavou.
„Určitě, před pár lety jste u mě byla ohledně financování bytu.“
„No jo, máte pravdu, chtěla jsem to přes stavební spoření, ale nakonec jsem to vzala přes hypotéku. Jak je ten svět malý. To je moje přítelkyně,“ představila jsem Niki.
Marshall, takový policista na golfovém hřišti, nám rozdal score karty, popřál nám hezkou hru a vypustil nás vstříc 18ti jamkám.
„Hezkou hru,“ popřáli jsme si mezi sebou.
„Ten svět je malý,“ konstatovala jsem po odpalu, když jsme šli za Niki, která se již chystala na červené.
„To je,“ usmál se finanční poradce.
„Jak dlouho hrajete golf?“
Zeptal se, když jsem hned na první jamce zavěsila berdíka.
„Asi měsíc.“
„To není možné,“ kroutil nevěřícně.
„Bohužel je,“ souhlasila Niki.
„Když tak hraje, mám občas chuť zlámat hole a pověsit to na hřebík.“
„Tak to se vám nedivím, zase na druhou stranu se na její hru hezky kouká a má to člověk hned z první.“
„Nemusí koukat na televizi nebo se plahočit na turnaj,“ souhlasila Niki.
„Kvalitní vybavení také dělá svoje,“ pochválil nám hole, které vybrala Niki.
„Určitě,“ souhlasila Niki, „je dobré se učit s kvalitním materiálem.“
„Úžasný výsledek,“ komentoval mojí hru, když jsme si na konci turnaje kontrolovali výsledky.
„Zlatíčko, je to paráda,“ přidala se Niki.
„Ale nechte toho, nebo se budu červenat.“
Po náročné, šestihodinové procházce jsme si s chutí daly oběd. Spoluhráč se omluvil, že musí a tak jsem poobědvaly samy obklopeny skupinkami, které dokončily turnaj před námi. Po obědě přišla na řadu kávička a pak už se schylovalo vyhlášení turnaje. Překvapivě jsme vyhrály obě, každá ve své hendikepové kategorii. Mezi spoluhráči to jenom zahučelo, když jsme se při společném focení držely za ruce.
Jak říkám: ‘chce to trochu rozvířit český golf’. Navíc jsme každá získala poukaz na zájezd.
„No vidíš, škoda, že už máme po dovolené.“
„Tak si uděláme ještě jednu.“