Tifany - díl 15 - svatba
Dec 19, 2011

Tifany - díl 15 - svatba

Otázka zazněla. Odpověď též. Bez otálení a vytáček. Život ubíhá mílovými kroky. Není nač čekat. Není důvod se zastavovat. Je proč a je s kým a je kam. Stromy, děti a domy jsou pro jiné.

„Vezmeš si mě?“

Zeptala se mě Niki, zatím co jsme jednoho sobotního rána ležely v postýlce. Musím přiznat, že mě otázka trochu překvapila. ‘Proč se na to ptá a proč zrovna teď?’

„Ano,“ zněla moje krátká odpověď jako bych už stála u oltáře.

„Chtěla bych ji mít v kostele,“ pokračovala dál jako by jí moje odpověď ani nezajímala, „dlouhá bíla vlečka na mramorové podlaze. Dlouhý zástup družiček. Taťka by mě přivedl k oltáři. Co ty na to?“

Obrátila ke mě své nádherné oči. Bylo na nich poznat, že to myslí smrtelně vážně.

„Naši mě sice nechali pokřtít.“

„No vidíš,“ přerušila mě.

„Ale to je taky jediné, co mám s církví a vírou společného. Navíc mi ukaž kněze, který nás dvě oddá.“

„To už nech na mě,“ usmála se Niki.

„Kristova noho okrouhaná,“ zaklela jsem. Niki jenom povytáhla obočí.

„No nic, už mlčím. Svatba v kostele,“ nedalo mi to a kroutila jsem hlavou.

„No a proč ne?“

„Jo tak pokud to bereš takto, pak jasně.“

„Myslím to vážně.“

„Ani pro mě to není zábava, ale smrtelně vážná věc,“ ujistila jsem Niki.

„To jsem ráda.“

„Ale v kostele,“ nedalo mi. „Ráda chodím do kostela, jako do historické památky, jiný vztah k ní nemám.“

„Ani já nejsem věřící, ale přijde mi, že to tak má být.“

„Starosvětské? Tradiční?“ Kývla na znamení souhlasu.

„Jsem divná?“

„Vůbec ne Beruško, je dobré se držet tradic i já to tak mám. Svatba bude v kostele,“ potvrdila jsem.

„Koho pozveme?“

„Koho chceš,“ usmála se.

„Udělala bych to v kruhu rodinném a přátele, které tam chceme mít. Nechci nic megalomanského a chci si to užít, takže organizaci rozhodně deleguji na někoho schopného.“

„Jsem pro. Máš někoho ?“

„Napadá mě jeden človíček. Domluvím se s ním a když by náhodou nechtěl, tak řekneme Stefany, to je dobrá organizátorka.“

„Schopných lidí není nikdy dost, řekni i jí. Tak a teď už jenom termín.“

„Příští týden?“ nahodila jsem.

„A stihneme vše zařídit?“

„Nevím, nikdy jsem se nebrala.“

„Zavolám na matriku a zjistím co a jak a podle toho naplánujeme další.“

„Zavolám Rychlou rotu, co zrovna dělají. Jestli náhodou René něco netočí.“

„Ahojky, Ráďo, jak se máte? Jste doma? Nechcete se večer vyrazit ven? Velké noviny a ráda bych vám někoho představila. Nene, překvápko. Piš si adresu. Moc se na vás budu těšit. Pa ahojky.“

„Tak, poznáš nejkouzelnější kluky co znám. Jsou suprový,“ nešetřila jsem superlativy.

„Tak to by jsme měly nakoupit a přichystat něco na pohoštění,“ zhodnotila Niki prázdnou ledničku.

„Tak se stavíme ve městě na oběd a po cestě něco koupíme,“ kula jsem plány na sobotní odpoledne. Už dopoledne bylo plné nečekaných informací, které budou mít hodně zásadní vliv na další životní kroky.
Večer se rozdrnčel mobil zrovna ve chvíli, kdy se přípravy nachýlily ke konci a vše bylo nachystáno. „Ahojky, pojďte nahoru,“ stiskla jsem domovní bzučák a řekla patro. Bouřlivé přivítání ani není třeba popisovat. Neviděla jsem kluky asi půl roku, protože René zrovna točil v cizině film.
„Prosím tě, kam jsi nás to vytáhla?“ vyzvídal Radek.

„Pojďte dál, všechno se dozvíte.“

„To je Niki, moje nastávající manželka a to jsou Radek a René,“ představila jsem kluky Niki.
„Počkej, jako ty se budeš vdávat?“ Spráskl překvapením Radek ruce.

„To je překvápko co?“
„Holky, dejte mi něčěho napít, nebo to se mnou sekne,“ skácel se Radek do křesla.
„Mokrý hadr by nestačil? Potřebuju tě střízlivého a svěžího.“
„Mokrý hadr je úplně na nic, to chce panáka,“ hořekoval Radek.
„Konečně si někoho najdeš, Tif a hned svatba?“ nedokázal se z toho Radek vzpamatovat.
„A proč ne?“ hájil mě René: „se podívej, jak jim to sluší.“ Radek ještě chvíli kroutil hlavou a pak se zeptal Niki : „A co na rodiče?“

„Ještě to neví,“ usmála se, „ale Tif už viděli a moc je jim líbila.“
„Niki mě požádala ráno o ruku, takže jste první, kdo to ví.“ Kluci se touto informací cítili poctěni.

„A to ještě nevíš, že ji budeš celou organizovat,“ prozradila mu důvod dnešní návštěvy Niki, zatím, co jsem přinesla panáka, na kterém Radek trval, a další občerstvení, které jsme s Niki nachystaly.
„Tak to vám pěkně děkuji za důvěru.“ kabonil se Radek.
„Se nedělej, vím, jak se v takových akcích vyžíváš,“ popíchla jsem ho.
„A to nejlepší nakonec,“ připravovala jsem ho na zdrcující zprávu: „svatba bude v kostele.“ Upřímně, myslela jsem, že to nepřežije.
„Holky, vy mi vážně usilujete o život,“ konstatoval, když se přestal dávit chlebíčkem, kterým zajedl panáka.
„Ani ne,“ souhlasily jsme s Niki a René se mohl smíchy potrhat .
„Sorry,“ omlouval se, „ale představa faráře a vás dvou v kostele. To mě málem sestřelilo.“
„Tak to ještě doplň o to, že budeme mít obě bílé šaty,“ dodala jsem.
„No jasně,“ souhlasil René, „přeci tam nebudeš strašit ve smokingu.“ Teď jsem na chvíli překvapila i Niki, na chvilku se zarazila, ale souhlasně přikývla.
„Ještě nějaké překvapení?“ ptal se Radek z obavy o svůj život.
„To jsou v kostce asi všechny základní parametry,“ potvrdily jsme s Niki: „Nechceme nic velkého jenom rodina a přátelé. U kostela je farní hostinec na oběd a následnou zábavu ideální místo," doplnila Niki.
„To jako, že u nás konkrétní kostel?“ něvěřil Radek.
„Jasně," uklidnila ho Niki: „věřící kluci choděj k Salvátorovi.“
„No že tam choděj,“ nedal se Radek.
„Jednou jsem tam šla s nimi taky. Přišlo mi to zajímavé a taky bylo. Dala jsem se tehdy do řeči s knězem a došlo i na svatbu.“
„A?“ pobízel Radek Niki.
„Řekl, že jsme všichni děti boží a nemá problém oddat netradiční páry.“
„Jako, já jsem netradiční?“ tvářila jsem se nechápavě.
„Ty jsi úplně tradiční,“ uklidnil mě René.
„To jsem ráda. Nerada jsem za exota.“
„To se ti vážně nemůže stát," souhlasil i Radek a hodil do sebe dalšího panáka, kterého mu mezi tím přinesla Niki.
„To musíme zapít,“ zamrkal Radek.
„Dyk na tom celou dobu usilovně pracuješ,“ smála se Niki, která už nesla celou flašku.
„Ne, že mi ho opiješ,“ bránil Radka René.
„Já ne. Ráďa to zvládne sám.“
Zbytek večera proběhl v alkoholovém oparu. Radkovi se zjevně zalíbila lahev, kterou Niki přinesla, aby nemusela pořád běhat pro panáky. Zapíjela se na střídačku svatba a nová kamarádka Niki.
Kluci byli nakonec tak znaveni, že na pohovce usnuli. „Jdeme spát,“ souhlasila Niki, když viděla tu pohromu. „Souhlasím.“
Kluci se probrali v poledne, zatím co my jsme přichystaly oběd. „Proboha co se to včera dělo?“ dal o sobě vědět Radek.
„Co by se mělo dít?“ tvářila jsem se nechápavě.
„No, jsem v tom, v čem včera a navíc nejsem ve své postýlce, což je závažnější,“ analyzoval svoji situaci Radek.
„No co, zapíjel jsi tak vehementně, až jsi z toho usnul,“ smál se René.
„A co jsi dělal ty?“
„Já jsem tě hlídal,“ culil se René.
„To jsou věci,“ zakončil buzení Radek.
„Tak kluci, ke stolu, už se to nese,“ zavelela Niki.
„No ty jsi Zlatíčko a česnečka by nebyla?“
„Chceš mě zabít?“ vložila jsem se do hovoru.
„Proč?“ nechápal Radek. „Neznám nic lepšího.“
„Jenom ho cítím z už mě bere pajšl,“ odbyla jsem ho.
„Dobrou chuť," popřáli jsme si.
„Nechcete místo bílých šatů, historické?“ zeptal se Radek, když jsme doobědvali a seděli na terase.
„To nezní špatně,“ přikývla i Niki.
„Myslím, že v kostele to bude přesně ono,“ pokračoval Radek.
Další předsvatební přípravy byly slušně řečeno na palici. Tohle vážně stačí podstoupit jednou. Vícekrát se do něčeho podobného nebudu pouštět. A to nám vydatně pomáhal Radek, který se v tom opravdu vyžíval.
Došlo samozřejmě i na požádání o Niki ruku a návštěvu u mamky. Zatímco u nás to prošlo jako zpráva o počasí u Niki si mamka poplakala.


„Vážně v kostele?“ divil se táta.

„Určitě.“ odvětila Niki.
„Zítra je náš velký den," usmála jsem se na Niki, když jsme šly spát.

„Moc se těším," pohladila mě po tváři.
U Radkovi a teď už i naší kamarádky jsme se si nechaly ušít nádherné renesanční šaty, které se přesně hodily k neorenesančnímu kostelu, kde si řekneme své ano.
„Bude vám to slušet,“ komentoval jednu naší společnou zkoušku šatů, na které se nečekaně objevil. Jak jsem následně zjistila nebylo to až tak nečekané, jak to vypadalo.
Místo nebe blaženosti se ráno rozpoutalo peklo. Jako první dorazili kluci a Radek se hned pustil do líčení Niki. Hned v závěsu dorazila Stefany a vrhla se na můj ksicht.
„Tak jak svědkyně?" přivítala jsme jí.

„Ani se neptej," tvářila se zasmušile, „tohle je tvůj a Niki den, tak si pořádně užijte.“
„Děkuji.“
„Já děkuji, že mohu být s vámi a teď už se nevrť,“usmála se.
Když se se Stefi a Radek dostatečně vyřádili objevil se i Pavel a Ivet.
„Ahojky ve spolek,“ přivítali se.

„Téda,“ neubránila se Ivet.

„Co?“ zděsila jsem se.
„Paráda,“ uklidnila mě: „moc vám to oběma sluší.“
„Abych nezapomněl, tady máte něco malého od nás.“
„Děkujeme,“ usmála jsem se. „Dej to do ložnice.“
„Tak Zlatíčka, vyrážíme.“ zavelel Radek. Ulice zaplněná auty se pozvolna rozjela směrem ke kostelu. Zbytek hostů už byl v kostele. S Niki jsme zůstaly sedět v autě, zatímco doprovod se vydal do kostela.
I nástup byl naplánován netradičně. Hlavní kostelní lodí nás k oltáři povede Niki otec obě najednou. Vyrazili jsme. U oltáře už stál farář a po stranách Stefi a Pavel, který šel za svědka Niki. Kostelem se rozezněly varhany a my vyrazili.
Kostelem zaznělo dvakrát ANO a bylo po všem.

„Manželko moje,“ políbila jsem ji.
Zástup gratulantů nebral konce.

„Přesuneme se na oběd,“ odvedl nás z kostela do přilehlého hostince Radek.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.