Rozechvělá postava před objektivem. Neklidný profesionál za kouzelnou čočkou. Takové byly začátky. Dnes je to záležitost profesionálů. No přeci jenom na jedné straně bude stát neprofesionál.
„Společnost už máš založenou a chtělo by jí také propagovat," navrhla mi Niki, když jsme seděly po práci doma a užívaly si klidnou atmosféru západu slunce na terase.
„Taky jsme nad tím už přemýšlela," usrkla jsem limonádu.
„Máš na mysli něco konkrétního?"
„Určitě, nafotila bych pár decentních fotek v industriálním prostředí."
„Decentních?" Vyvalila jsem na ní oči.
„Nefotila bych na firemní materiály žádný sprosťárny," kroutila hlavou, „ani nic fádního. Chtělo by to něco živočišného. Něco co lidi osloví."
„Myslíš jako městská džungle informací?"
„Jo, něco takového. Vyvedeme vás z džungle informačních technologií."
„A já jako tygřice Elsa na pozadí?"
„Ne v popředí. Celé to bude postavené na tobě."
„Docela by se mi líbilo něco mistery v kontrastu s historickou kulisou."
„To taky nezní špatně," ohodnotila můj nápad.
„Můžeme zavolat Radkovi, ten je na takový věci přeborník," pokračovala jsem.
„Ahoj, měl by jsi čas? Supérko. Můžeme se sejít zítra?" Mrkla jsem na Niki.
„Oběd," špitla.
„Na oběd? Poblíž Niki? Jsi Zlatíčko. Budeme se těšit. Jasně kolem jedné. Pozdravuj Reného." Zavěsila jsem.
„Domluveno."
„Holky, kam jste mě to hnaly?" přivítal se s námi Radek druhý den.
„No já za to nemůžu, to si vyřiď s Romanem," smála se Niki.
„O něm mi ani nemluv. Minule něco chtěl a pak se na mě vybodnul hulvát jeden," rozhořčoval se Radek nad Niki šéfem.
„Tak co pro vás Zlatíčka můžu udělat?"
„Založila jsem společnost a potřebuji ji nějak zpropagovat, tak jsme včera s Niki přemýšlely nad fotkami na propagační materiály a na webové stránky. Myslím si, že osobnější prezentace s jasně definovanou tváří může společnosti pomoci."
„A na mě je sehnat modelku?" věštil Radek.
„Ne, nechci nic vyumělkovaného. Tváří vlastní firmy budu já. Ne nějaká tuctová modelka v kancelářským oblečení a k ní jeden nebo dva frajeři v kravatě. Toho je plný net."
"Tif by ráda něco mistery v kontrastu s historickou stavbou a já navrhla industriální džungli a teď počítáme, že přijdeš s něčím ty," vložila se do hovoru Niki, „neboj s Romanem to zařídím. Jo, ozve se ti Tomáš, potřebuje něco nafotit pro tu novou kampaň."
„Díky," odvětil Radek po chvíli přemýšlení, „na co všechno ty fotky dáte?"
„Primárně na webovou prezentaci. Reklamní předměty budou jenom s logem."
„Jasně. Kolik sekcí budeš na stránkách mít?"
„Asi čtyři," zamyslela jsem se.
„Myslím, že bych použil oba vaše nápady. Každý na jednu sekci a na zbývající bych vymyslel ještě dvě věci. Jedno čistá fotka z ateliéru a druhá na golfu."
„Ty jsi kouzelník," neubránila jsem se hodnocení.
„Skoro," pousmál se.
„Domluvím se s kamarádem kdy má volný ateliér a ozvu se, zatím popřemýšlejte o lokaci na ty další fotky a já se zeptám Reného jestli neví o něčem zajímavém."
Objednali jsme si oběd. Niki nás opustila, protože jí čekala schůzka. Osaměli jsme.
„Ty jenom kveteš," pochvaloval si Radek.
„Děkuji, taky ti jde manželství k duhu," ujistila jsem ho.
„Ne vážně. Za ta léta co tě znám jsi nikdy nebyla tak rozzářená jako teď."
„To reklamuj u Niki," smála jsem se.
„Ona je prostě to nejúžasnější, co mě v životě potkalo."
„Vidím to podobně."
„Tak si jí hýčkej."
„Neboj pracuji na tom, ale teď si hýčká spíše ona mě."
„Na hýčkání nepotřebuješ platinovou kartu, ale srdce na pravém místě."
„Já vím," usmála jsem se.
„To doufám."
„Opravdu to vím."
„Musím vyrazit, mám ještě další zařizování. Děkuji za pozvání."
Rozloučil se, když jsem mu naznačila, že oběd je na mě. Ještě chvíli jsem seděla vyndala tablet, připojila se na net a vyřídila pár mailů. Na zbytek dne jsem si dala volno. Plán jsem plnila na 130 procent a tak jsem si vyrazila potrénovat na golf.
Když jsem dorazila zašla jsem na recepci zaplatit míčky. Při návratu k autu jsem minula pár lidí a pokračovala.
„Tif," ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se.
„Ahoj Patriku, co tu děláš?“ Ze skupiny lidí se oddělil jeden sympaťák s melírem.
„Ale, s klukama sem chodíme jednou týdně řešit firemní věci a přitom i zatrénovat. A co ty?"
„Ale drahá polovička mě přivedla ke golfu. Dneska jsem si dala vlno a tak jsem si řekla, že si zajdu potrénovat. Ten svět je, ale malej."
„A jak to jde?“
„Docela jo, před nedávnem jsme vyhrály turnaj."
„Tak to gratulace a jak v práci?"
„Skončila jsem tam a dělám na sebe, snažím se rozjet firmu."
„Co děláš?"
„Konkuruji," usmála jsem se.
„Snad ne další firma na webovky."
„Jak jsi to uhodl?" hrála jsem překvapenou.
Zapálil si cigáru a nabízel mi.
„Ne díky, už nekouřím."
„To děláš dobře, mě se pořád nedaří přestat."
„To chce motivaci a vůli vydržet."
„Nemám ani jedno," usmál se.
„Jdeme s klukama na hřiště, nechceš taky?"
„Ráda. Nejlepší trénink je přeci jenom hra."
„Ještě feečko," usmívala jsem se na recepční, „v kolik jdeme?" Otočila jsem se na Patrika.
„V půl."
„Potkáme se na odpališti, jdu se rozehrát."
„Jasně." Zaplatila jsem a šla se rozehrát.
„Ahoj kluci, hezkou hru." Vyrazili jsme na hřiště.
„Co plánuješ?“ vyzvídal Patrik.
„Teď zrovna fotky na propagaci firmy," usmála jsem.
„Jo a?"
„No, nechám se nafotit. Před hodinou jsme seděli s kamarádem a probírali detaily."
„Koukám nezahálíš. My dělali první stránky po několika letech."
„Já vím, mám sice pár zákazníků, ale ráda bych expandovala."
„Ambiciózní."
„Určitě, dělala jsem na druhý straně dlouho a teď bych to ráda obrátila. A co vy?"
„Teď nás zaměstnávají vlastní webové projekty a docela se to rozjíždí."
„Tak to gratuluji."
„Díky."
„Já to chci směřovat trochu jiným směrem. Zatím o tom nechci mluvit," tajila jsem další firemní směřování. Není dobré před konkurencí odhalovat karty.
Večer jsem vyprávěla Niki koho jsem potkala.
„Volal mi Radek. Focení je domluveno na sobotní odpoledne."
„Supr," usmála se.
„Tak to aby jsme se zastavily u kamarádky v půjčovně šatů a něco ti vybraly."
„Hurá, půjde se zkoušet."
„Nevím jak to budu stíhat, kdyžtak si sebou vezmi Radka."
„Jasně Beruško, neboj to zvládneme. Zítra mám jednání před obědem a pak můžu vyrazit."
„Zavolám přes den Gábině, aby s tebou počítala," vyndala mobil a přidala si akci. Já jsem se mezi tím domluvila s Radkem.
„Dobrý den," pozdravili jsme s Radkem, když jsme vstoupili do půjčovny.
„Dobrý den, hned jsem u vás," ozvalo se zpoza závěsu.
„Nazdáááár Ráďo," rozlétl se závěs a před námi stála korpulentní dáma v nejlepších letech.
„Ahojky, co ty tady," překvapeně mrkal Radek.
„Zaskakuji za kamarádku. Dneska musela s prckem."
„Kamarádka nám domlouvala výběr věcí pro focení na víkend."
„Jasně Gábi mi to volala. Porozhlédněte se. Máte už nějakou představu?"
„Jo jo, jedno bude fam fatale a jedno pro industriální."
„To bude pro vás?" ukázala na mě.
„Ano," špitla jsem.
„No, to nebude žádná sranda, ale nezoufejte, něco najdeme."
„Určitě," přitakal Radek a ponořil se do řady šatů.
„Jenom ne žádnou princeznu," protestovala jsem proti prvnímu kousku co vytáhl.
„A co takové jednoduché historické? K tomu bohatou paruku a někde tu má Gábi i řetízek," vytasila se prodavačka se zajímavými hnědým šaty.
„To není vůbec špatné," souhlasila jsem.
„To je ono, nemáš k tomu plášť?" souhlasil Radek.
„Určitě dokonce i s kapucí.“
Oblékla jsem se do toho.
„Vypadáš jak Šafránková v Popelce,“ ohodnotil Radek.
„Ještě paruku. Jo to je ono."
„Určitě," potvrdila jsem, "to bude ono mistery, jak jsem chtěla." Usmála jsem se.
„Do toho industriálního by se hodil latex nebo igelit. Někde to tu je."
„Vy tu máte i takové kousky?"
„Drahoušku tady je na co si jenom vzpomeneš."
„Tak to je skvělé." A opravdu jsme vybrali dlouhé červenočerné latexové šaty s velkým rozparkem a zvonovými rukávy.
„To budou fotečky," rozplýval se Radek.
„Bereme, v pondělí je přivezeme."
Vyšli jsme se dvěma taškami a zašli do blízkého baru.
„Probírali jsme to s Reném a navrhnul krom fotek udělat i promo video. Co ty na to?"
„Vidíš to by se dalo. Renda je skvělej."
„Já vím, proto ho miluju," zasnil se Radek.
„Dokonce by se to dalo použít jako takový průvodce po webu."
„Jo?"
„No určitě. Video se dá kombinovat s obsahem."
„Jo a má pro nás typ na industriální prostory, jeho kamarád má takové prostory a o víkendu není problém tam fotit. Máme se tam stavit a domluvit se co a jak. Dal mi adresu."
Začal si zuřivě prohledávat kapsy až našel malý papírek.
„Dokonce je to i kousek," mrkal na papírek.
„Ukaž. No jo, je to skoro za rohem, tak tam zajdeme."
Dopili jsme a zaplatili.
„Jdeme za panem Novotným. Crrr."
Cvakly dveře. Podle cedulek ten člověk bude v prvním patře.
„Přejete si?" ozvalo se mi za zády.
„Dobrý den, jdeme za panem Novotným."
„Koho mám ohlásit?" Zvedla telefon.
„Jděte do prvního patra."
„Děkujeme."
„Vážně zajímavé," prohlížela jsem si prostory.
„Nevypadá to špatně," souhlasil Radek.
„Přemýšlím o kanceláři. Dost často mívám jednání a nebaví mě pořád z domova někam přejíždět. Navíc je tu blízko golf."
„Koukám, že ten je nejdůležitější."
„No, jak se to vezme. Docela mě to vzalo."
„Je supr mít něco co tě baví," otevřel mi dveře.
„Pepa," přivítal nás podsaditý padesátník.
„Tif," těší mě.
„Radek."
„René mi volal, že chcete o víkendu fotit."
„Ano, určitě a navíc jsem koukala, že pronajímáte kanceláře."
„O ano," odvětil Pepa, „máme tu pár volných kanceláří. Máte zájem?"
„Ráda si je prohlédnu, tenhle styl se mi líbí i lokalita je zajímavá. Ukážete mi je?"
„Moc rád," vyrazili jsme. Sešli jsme do přízemí a vyšli jsem k zadnímu traktu.
„Tady by jste mohli o víkendu fotit ukázal na prázdnou halu," která ještě čekala na rekonstrukci.
„To je přesně ono," ohodnotil Radek.
„To jsem rád," usmál se Pepa a zavedl nás přes dvorek se zahrádkou a paravánem.
„Chcete v přízemí nebo v patře?"
„Podíváme se na oboje."
„Kolik kanceláří budete potřebovat?"
„No to jsem se s vámi chtěla domluvit, pro začátek jednu s možností přibrat další. Šlo by to?"
„Určitě máme tu v přízemí jednotlivé kanceláře. V prvním patře je pak možné si pronajmout půlku patra s recepcí nebo celé," usmál se.
„Začala bych jednou kanceláří a dál se uvidí."
„Určitě, je dobré nemít přehnané očekávání, už jsem pár takových zažil."
„To věřím," usmála jsem se a vešla do první kanceláře v přízemí.
„To vypadá hezky," v místnosti byl i nábytek.
Dva stoly proti sobě a malé posezení v rohu.
„Všechny kanceláře vypadají stejně," předešel mě Pepa.
„Mě se to líbí."
„Udělám vám cenu," mrkl na mě a opravdu, když jsem koukala na ceny co mají na webu, tak slevil. No, je pravda, že doba pronájmům kanceláří zrovna nepřeje.
„Beru to," oznámila jsem mu.
„Bezva, asistentka připraví smlouvy." Podala jsem mu vizitku.
„Zatím si dejte něco v naší restauraci," ukázal na zahrádku, kterou jsme míjeli, když jsme vstupovali do zadní části komplexu.
„Je to na mě," usmál se a my se posadili pod slunečník.
„Co tomu říkáš?" obrátila jsem se na Radka.
„Je to hodně zajímavé. Jak jsi říkala dobrá adresa, máš to kousek, parkovat se tu dá a prostory mají něco do sebe."
„A stačí si přinést notebook a můžu začít." Objednali jsme si limonádu a užívali si chládek letního parného dne.
„I ty neopravené prostory mají své kouzlo," ukázal Radek na poslední část komplexu, který zatím čekal na revitalizaci.
„Tam se rozhodně vyřádíš," smála jsem se.
„To si piš, René už se na to těší."
„Jo? Vážně bude mít čas?"
„Během prohlídky mi přišla zpráva."
„To je zlatíčko."
Za chvíli se objevil Pepa s papíry a klíčky. Podepsala jsem smlouvu a převzala si klíče. Vysvětlil mi jak se sem o víkendu dostanu, co a jak funguje.
„Proč jste se nedali oběd?" divil se.
„Právě jsme byli na obědě. Nebojte, až tu budu sedět určitě se tu ráda najím."
„Máme nejlepšího kuchaře široko daleko. Chodí sem i z okolí," pochlubil se.
„Fakturu máte v mailu."
„Skvělé, děkuji."
„Já děkuji," usmál se a zmizel v domě.
Ještě jsme si omrkli prostory na víkendové filmování a focení.
„Doufám, že nebude takový pařák jako dneska."
„Proč?" nechápal Radek.
„To bych se mohla v tom latexu usmažit."
„Ale o to přeci drahá jde, ne?"
„Jdi ty. Mě ani moc ne."
Vyrazili jsme. Čekala mě ještě kupa práce. Zařídila jsem výrobu firemní cedule. „Bude v pátek hotová? Určitě? Skvělé děkuji." Další věc zařízená.
„Ty na mě prdíš," ozvalo se z telefonu. „Neprdím Stefi, ale mám toho trochu moc. Není to taková pohoda, jako když jsem byla zaměstnaná," svěřila jsem se do telefonu.
„To věřím, v pět ti padla a čistá hlava."
„Přesně, ale mě se tohle líbí, jinak bych do toho nešla, to mi věř."
„Ale kvůli tomu nemusíš ignorovat přátele."
„Co děláš o víkendu?"
„Nevím, Richard asi bude pracovat."
„Organizuji malé focení na firemní materiály a bude to zajímavé."
„Hodně zajímavé?"
„Hodně," přitakala jsem.
„Tak se mnou počítej."
„Moc ráda a pak by jsme mohly někam vyrazit."
„Supr. Jsme domluvené, pozdravuj Richarda."
„Ty Niki."
„Copak děláš?" překvapila mě Niki.
„Potřebovala jsem něco dodělat. Už končím."
„To jsem ráda. To byl dneska den."
„To mi povídej," usmála jsem se.
„Co to?"
„Vyrazili jsme s Radkem a René nám dohodnul prostory na focení, vyzvedli jsme pár věcí v půjčovně." Ukázala jsem jí věci co jsem přivezla.
„Wow, to bude paráda."
„Taky se na to těším. No a když jsme se koukali na prostory, kde by jsme v sobotu mohli fotit, zjistila jsem, že tam pronajímají i kanceláře."
„Tedy ty se nezdáš."
„Ne. Mám svojí první kancelář."
„Tak to je z tebe teď velká podnikatelka."
„Dělej si srandu," usmála jsem se.
„Je to v industriálním stylu, bývalá výrobní hala," převyprávěla jsme Niki povídání, kterým nás zahrnul Pepa při prohlídce.
„Takže mám kancelář a nemusím na jednání pořád někde lítat a navíc tam budeme o víkendu fotit. Jo a pozvala jsem i Stefi."
„Koukám, že to bude velká akce."
„Ne, ta bude až potom, někam se zajdeme pobavit. Napadá tě něco?"
„Téčko?"
„Prima nápad," souhlasila jsem a přinesla Niki studený čaj.
„Miluji tě," pohladila mě po tváři.
„Já tebe taky Beruško. Jsem smutná, že na sebe máme teď míň času, ale zlepší se to."
„To už se nikdy nezlepší," posteskla si.
Druhý den jsem vyrazila do kanceláře. Vzala si sebou notebook a pár drobností.
„Dobrý den," pozdravila jsem se s recepční, která mě včera překvapila. Sedla jsem si do pohodlného křesla a zadívala jsem se do zahrady, která byla za domem. Z rozjímání mě vytrhl telefon.
„Dobrý den," že by první schůzka v první kanceláři?
„Můžete přijet ke mě?" Nadiktovala jsem adresu.
„Budu se těšit," rozloučila jsem se. Už aby byli hotové ty cedule.
„Dobrý den, prosím posaďte se."
„Máte to tu hezké," pochválil mi to zákazník.
„Děkuji, byla to náhoda."
„Ta je občas potřeba."
„Mám tu pro vás připravenou smlouvu," vyndala jsem papíry z desek.
„Fakturu pošlu mailem," rozloučili jsme se.
První uzavřený obchod. A navíc budu potřebovat programátora. Tohle už sama nestihnu. Zadala jsem inzerát a prošla nabídku CV na personálních stránkách. Jeden člověk mě zaujal. Poslala jsem mu mail. Za chvíli přišla odpověď i s ukázkou práce. Sice neumí až tolik kolik potřebuji, ale je tam vidět velký posun. Zavolala jsem mu a domluvili jsme se další dopoledne.
„Nestavíš se pro mě?" volala jsem Niki.
„Určitě, Zlatíčko, mám blízko tebe jednání v tiskárně."
„Budu se těšit. Líbám tě."
Přišel mail od programátora, že musí schůzku přesunout na pondělí. Podívala jsem se na net a obeslala ještě další. Podle hesla jistota je sichr.
„Jsi tu jako v pevnosti," pozdravila mě Niki, „dostat se k tobě je skoro nemožné."
„Myslíš recepci?" usmála jsem se: "Ta mě včera vyděsila, když jsme sem s Radkem šli."
„Máš to tu nádherný. Líbí se mi tenhle styl."
„Věděla jsem to," usmála jsem se.
„Neposadíte se milostivá," ukázala jsem na pohovku se stolečkem.
„Moc toho tu nemám, ale vodu už jsem si koupila." Nalila jsem nám studený čaj.
„Tady se vyřádíte s focením."
„A to jsi ještě neviděla další prostory," vzala jsem ji do prázdného křídla.
„Tak to je paráda," souhlasila.
„Teď když na to koukám, bude zajímavé tu udělat pár fotek i v noci."
„Možná bych to nafotila jenom v noci za umělého osvětlení."
„Zítra zavolám Radkovi a domluvíme se. Navíc musíme probrat i ty další lokace. Nevím jestli to fotit za umělého světla."
„Proč?"
„Další fotky se budou dělat v ateliéru, to bude nasvícené."
„Tak to zkusit odpoledne, třeba tam bude zajímavě svítit sluníčko."
„To je supr nápad," ocenila jsem Niki.
Zamkla jsem kancelář a vyrazily jsme domu. První den byl dlouhý a úspěšný.
Konečně dorazily cedulky. Nechala jsem je na recepci, ať je údržba přimontuje. S Radkem jsme domluvili zítřejší časový plán a protože byl pátek, vyzvedla jsem Niki dřív a šly jsme si vyčistit hlavu na golf. Než jsem přestala pracovat ještě jsem zhodnotila problém s hledáním programátorů.
„To je povědomé, než jsem si poskládala funkční tým, tak mi to trvalo pár měsíců a pár vyhozených lidí.“
Ráno jsem se probudila vyspinkána do růžova. V koupelně jsem to nepřeháněla.
„Jenom tak decentně?“
„Radek mě bude líčit podle potřeby,“ uklidnila jsem Niki.
První byl na řadě golf, fotky na oroseném golfovém hřišti a sluníčko ještě nízko. Lehké líčení Radek jenom jemně zkorigoval. Tvářila jsem se jako by tam nikdo z nich nebyl a já si tam jenom trénovala. Foťák cvakal jako o život.
„Zasněný pohled do dáli.“
„Sedni si na bobek a koukej směrem k jamce,“ tyto a další nasměrování směřovalo od Reného, ve kterém se režisér rozhodně nezapřel.
„Je to makačka,“ uznala jsem, když jsme si dali chvilku pausu na výměnu paměťových karet.
„Ale bude to stát za to,“ hodnotili naše snažení.
Niki pilovala reklamní slogany, které se po focení měli točit na video. Ty se točily několikrát z různých záběrů, aby pak bylo z čeho stříhat.
„U mě dobrý,“ zhodnotil kameraman, když jsme sjeli reklamní spot asi popáté.
„To doufám,“ s úlevou jsem si šla sednout.
„Jedeme do ateliéru,“ zavelel Roman.
Naskládali jsme se do aut a vyrazili do ateliéru. Zatím co mě Radek přibarvil kluci nastavili světla. Nové paměťové karty a šlo se cvakat. Niki si sedla do koutku a sledovala s přimhouřenýma očima.
„Copak, Beruško?“ vyrušila jsem jí, když kluci přestavovaly světla.
„Vzpomněla jsem si jak jsme si, před lety, podobné focení užívaly s holkama. Tehdy to byla taková hurá akce.“
„Tak jedeme, šup šup,“ nahnal mě zpět na plac. René si mezi tím prohlížel fotky.
„Já myslím, že je to hodně dobré,“ zhodnotil výsledek.
„To jsem ráda.“
Když jsme skončili s focením a seděli, nebo spíše ležely doma, vyzvídala jsem.
„Nedopověděla jsi, jak jste před lety s holkama fotily.“
„A chceš delší nebo kratší verzi?“
„Můžeš klidně delší.“ Pohodlně jsem se zavrtala vedle Niki.
„Ani ti nevím jak na to tehdy došlo.“
To bylo jediné co si z celého vyprávění pamatuji. Pak až probuzení druhý den.