Tifany - díl 17 - přeměna
Jan 02, 2012

Tifany - díl 17 - přeměna

Léto se pomalu chýlilo ke svému konci a plíživě se vkrádal podzim, po jaru nejkrásnější roční období. Je pravda, že letos bylo léto snesitelné, rtuť v teploměru jenom výjimečně překročila třicet stupňů. Blíží se narozeniny, venku je pošmourno, ideální čas na podzimní depresi. Ještě, že depky nemívám.

„Jak jsi dospěla k operaci?“

Zeptala jsem jednoho nedělního rána, když jsme se probouzely po bujaré sobotní oslavě v Téčku. Chvilku bylo ticho.

„Jednou jsem seděla a odlakovávala si nehty po víkendu a řekla si a dost.“ Odmlčela se Niki.

„Asi jsem k tomu dospěla vývojem,“ pokračovala po chvíli.

„Proč se ptáš?“

„Ani nevím, prostě se mi v hlavě honí hrozně moc věcí.“

„Nemá to nic společného s tím, že Jana slavila hormony?“

Včerejší akce byla pro Janu, která v týdnu u sexuoložky dostala hormony a zahájila tak proces změny.

„Nevím, možná trochu. Co jsem tě poznala, tak mi to v hlavě pořád straší,“ usmála jsem se na manželku.

„No jestli ti straší na věži, tak s tím něco dělej,“ řekla napůl žertem.

„Zatím to není ve stadiu nezbytné nebo neodkladné odborné pomoci.“

„No s tímhle ti stejně žádná odborná pomoc nepomůže.“

„Jak to?“

„Musíš vědět, jestli chceš nebo nechceš.“

„Hm, myslela jsem, že je na to někdo, kdo mi řekne ano, běž na operaci, nechoď.“

„To ti sice řekne, ale ty musíš vědět.“

„A když nevím.“

„Tak to nech uzrát. Není to jako uzavřít pojistku a když ti nevyhovuje, tak jí vypovědět a uzavřít jinou. Tohle je nevratný proces na zbytek života.“

Stejnou otázku : „Jak jsi dospěla ke změně“ jsem položila včera večer i Janě. ‘Holka to se jednoho dne probereš, v hlavě ti cvakne a ty víš, že do toho jdeš. Pokud ti tam necvakne nemá cenu to řešit.’ ‘Jak cvakne?’ ‘To poznáš až to přijde a pokud to přijde. Do té doby si užívej život a neřeš to.’

„Už mě nebavilo se na víkend převlékat, být tím čím chci být a v týdnu si hrát na chlapa,“ pokračovala Niki.

„Tak jsem si druhý den zašla vedoucí. Probraly jsme to. Musím říci, že to byla asi nejtěžší věc v mém životě. V té době holky přicházely o práci ve chvíli, kdy šly s pravdou ven.“

„Počkej jak přišly o práci?“

„No, bylo jim naznačeno, že je to jejich věc, ale na této pozici vzhledem k zákazníkům, by to mohlo firmu poškodit.“

„To si děláš srandu?“

„Vůbec ne, byla to jiná doba. Slovo transsexualita bylo tabu, až na nás a pár zasvěcených a osvícených lidi netušili, že existuje porucha pohlavní identity a házeli nás do jednoho koše s úchyly a devianty.“

„Ještě že to zní, jako dávno minulý středověk.“

„Souhlasím, je dobře, že proběhla osvěta a dneska, když náhodou nějaká holka přijde o práci, je to spíše výjimka než pravidlo.“

„Se šéfkou jsme to oplakaly a ona pak šla za šéfem a ten dál, až to probrali na všech úrovních a já dostala informaci, že je to ok. V té tobě jsem to řešila i s našima. Byla to trochu bojovka a hodně vysvětlování,“ připustila Niki, když se vracela o hezkých pár let ve vzpomínkách.

„Na konec to vzali a výsledek jsi viděla sama.“

„Jo jo, viděla a jsem moc ráda, že to tak dopadlo.“

„No a když mi to šéfové posvětili, tak jsem se dohodli, že pošlu ve čtvrtek mail o tom co a v pátek si vezmu volno. Po mém mailu pak bude následovat mail od šéfky, že za mnou stojí oddělení na kterém se to samozřejmě probralo během ’schvalovacího’ procesu. Připravila jsem mail a před koncem pracovní doby jej rozeslala. Během pár minut začaly chodit doručenky dokonce i kladné reakce. Po víkendu jsem vyrazila do práce na krásno. A začaly chodil další doručenky a reakce. Bylo to lepší, než by jsi si mohla i ve snu vybásnit.“

„Jak to?“

„Nepřišla jediná záporná reakce. Nevěřím, že někdo nebyl proti, ale asi tím, že za mnou stálo vedení, tak si nikdo nic netroufl řešit.“

„Tak to je opravdu jako v pohádce.“

„To jo, měla jsem štěstí a dokonce jsem dostala i novou vizitku na dveře a začala jsem chodit na dámy.“

„Hustý,“ neubránila jsem se.

„To jo i tyhle věci se řešily. Pak jsem vyrazila na sexuologii, protože čekačka byla asi tři měsíce a pak hormony a operace.“

Rozhostilo se ticho.

„Jdu do toho,“ ta tři slova mi přišla dlouhá a obsáhlá, jako román, jako celý život, jako nekonečný vesmír.

„Chceš jít na operaci?“

„JO.“ Kývla jsem a začala se ztrácet v jejích krásných očích.

„Víš to jistě?“

„ANO.“

Nějak jsem nebyla schopná ze sebe dostat víc. Sevřelo se mi hrdlo a pak, jako by ze mě spadla půlka Sněžky.

„Jdi do toho,“ odvětila Niki, která pozorovala jak se mi ulevilo, když jsem řekla nejdůležitější ano ve svém životě.

Dokonce důležitější, než bylo ano v kostele. Jak říkala vydala jsem se na cestu, ze které není návratu. Je to prostě životní křižovatka s jednosměrnou ulicí. Niki mi dala číslo na Marii, sexuoložku ke které chodila.

„Zavolej a objednej se,“ mrkla na mě.

Druhý den, jsem opravdu zavolala a dostala jsem termín asi za 14 dní. Když nadešel den D, vyrazila jsem na adresu, kde měla sexuoložka ordinaci. Znělo to tak doktorsky, o to větší překvapení mě čekalo, když jsem dorazila k činžáku, našla zvonek a ženský hlas mě pustil dovnitř. Otevřela mi paní, která ani náhodou nepřipomínala zdravotní sestřičku. Tvářila se podezíravě a byla oblečena úplně normálně. Vyplnila se mnou kartu a pak mě nasměrovala do vedlejších dveří.

„Dobrý den,“ přivítaly jsme se s paní doktorkou.

Celý rozhovor se skládal z jejích otázek a mých odpovědí.

„Přišla jste v dámském. Chodíte tak i do práce?“ Byla jedna z jejích otázek.

„Ano,“ kývla jsem, „už několik let.“

Po pár další otázkách mi řekla, že to pro dnešek stačí.

„Máme tu i skupinové schůzky nechcete přijít?“

„Ráda.“

Rozloučily jsme se a já musela dát Niki za pravdu. Pokud chci, tak musím vědět.

„Tak mám přijít na skupinové sezení příští týden,“ volala jsem Niki.

„No vidíš, už jsi in, juknu na schůzky a půjdu taky.“

„Jo, to se doktorka ptala, že bych měla vzít manželku.“

„Neřekla jsi jí, že jsem to já?“

„Neboj neřekla. Je mi jasný, že jí chceš překvapit.“

„Nejenom jí,“ usmála se.

Za týden jsme obě vyrazily na stejnou adresu. Protože byla doprava v ten den v kolapsu dorazily jsme na minutu, jako poslední. Usadila jsem se v rohu vedle Niki a tvářila se, že jí neznám. Prohlédla jsem si zvědavé tváře kolem a zjistila, že nikoho neznám. Nebyla tam ani jedna holka z Téčka.

„Dobrý den,“ přivítala nás Marie, „vítám tu nové tváře i ty, co nás po čase poctily návštěvou.“ Kývla na nás dvě.

„Uděláme kolečko a představíme s řekneme o sobě jednu větu, kdo chce může I víc.“

Kolečko se rozběhlo a holky se postupně představovaly a každá dodala v jaké fázi se nachází, až došla řada na mě.

„Jmenuji se Tifany a jsem na začátku,“ štafeta přešla na Niki.

„Já jsem Niki a jsem tu jako doprovod mojí manželky Tifany,“ usmála.

V kroužku to jenom zašumělo i Marie zpozorněla. Na Niki bylo vidět, jak se baví.

„A mám deset let po operaci,“ doplnila Niki svoji úvodní větu.

„Jak jsem se dozvěděla, tak dlouho manželka nebudeš Beruško,“ glosovala jsem Niki.

„Je to tak,“ potvrdila Marie, „pro operaci je nutné se rozvést.“

„To nevadí, mi se pak zaregistrujeme,“ opáčila Niki s úsměvem, „teda jestli si mě bude Tif chtít znovu vzít?“

„Určitě,“ souhlasila jsem.

„Tak to jsme tu ještě neměly,“ hodnotila Marie.

„Já musím vždy něco extra,“ potvrdila Niki.

Našich pět minut slávy bylo za námi a následně se pozvolna rozběhla debata o dalších „zajímavých“ tématech.

Po chvíli se jedna holka zeptala.

„Jak to máš Tifany v práci?“

„Dělám na sebe, takže dobře a klienti to neřeší. Když jsem začala před lety takhle chodit do práce, tak jsme to probrali s vedením, že bych ráda chodila v dámském a nebyl problém.“

Viděla jsem jak se do mě zabodávají závistivé a nenávistné pohledy.

„To se máš,“ odvětila jedna z těch závistivých.

„Nepřijde mi na to nijak zvláštní, prostě jsem to tak cítila, tak jsem si to zařídila. Teď jsem se posunula dál a tak jsem tu,“ zakončila jsem svůj monolog.

„Jako bych viděla sebe před deseti lety,“ usmála se Niki.

„Tak to vypadá, že jsem asi nesklidila přílišné sympatie,“ hodnotila jsem když jsme s Niki odešly ze skupiny.

„Vítej v klubu. Takový už je úděl nás, co v tom máme jasno.“

„Jediné co mě mrzí je, že se kvůli mě musíme rozvést.“

„Tím se netrap, je to pouze byrokratická překážka. Důležité je, aby jsi byla šťastná a jestli budu mít v občance vdaná nebo registrovaná je úplně jedno.“

„Máš pravdu,“ souhlasila jsem zatím co jsme zaparkovaly u Niki v práci a šly na schůzku.

Celé to probíhalo jak naznačila Niki. Marie mě poslala na internu, kde mi udělali testy na kdeco.

Ryšavý, pan doktor mě pobavil : „Mám pro vás pozitivní zprávu, máte negativní test.“

„Že nejsem těhotná,“ zavtipkovala jsem. Nevěřícně se podíval na mě, pak na mojí kartu.

„Ne, máte negativní test na HIV.“

„Tak to jsem opravdu ráda.“

Pak jsem podstoupila psychologický test u poněkud prapodivně se tvářícího psychologa. Už je mi jasné, že některé zdravotnické vtipy se zakládají na pravdě.

Pak zpět k Marii a dostala jsem předpis na modré pilulky.

„Že by oslava v Téčku?“ Smála se Niki.

„No, vypadá to, že se zápisnému do dámského klubu nevyhnu.“

„Nevyhneš, to by ti holky nikdy neodpustily.“

„Tak svolej slet čarodějnic,“ smála jsem se.

V sobotu jsme to statečně zapily I já si dala do trumpety.

„Vítej v klubu,“ musela jsem si ťuknout s každou z holek a že se jich sešla plná zadní místnost za barem, kde se scházejí jednou za měsíc.

„Kde se tu vzalo tolik lidiček?“ divila jsem se.

„Ty jsi snad obvolala celý telefonní seznam.“

„Jsi populární,“ smála se Niki.

„Tolik lidí nebylo snad ani na svatbě,“ kontrovala jsem.

„Skoro,“ ohodnotila nával Stefi, která se k nám přimotala se skleničkou.

„Šampus došel,“ hlásila barmanka, „příště dejte vědět, že chystáte akci srovnatelnou s koncertem Madony.“

„Žádné příště nebude,“ ujistila jsem jí, „hormony začínám brát jenom jednou.“

„Počkej, až budeš zapíjet operaci,“ uklidnila mě barmanka a Niki jenom pokrčila rameny.

„Když zapíjela Niki operaci, tak byla půlka podniku jenom pro ní.“

„Tak to je pohoda,“ uklidnila jsem se.

„Ne milá zlatá. Půlka celého podniku. To byla největší párty co tu kdy byla.“

„Tak to abych už začala krmit prasátko,“ zakořenila jsem se na obě.

„To jo a hodně kvalitně,“ souhlasila.

Ráno když jsem vystřízlivěla, tak jsem vyloupla první piluli.

„A jsme v tom obě,“ usmála jsem se na ženu.

„Tenhle okamžik si budeš dlouho pamatovat,“ prorokovala.

Od té doby jsem byla tři měsíce více méně nepoužitelná, jen jsem dorazila z práce tak jsem sebou praštila do postele a pokusila se ráno vstát a jet do firmy. Naštěstí jsem si kolem sebe vybrala i za pomoci Niki spolehlivý tým lidí. Do obchodního jsem angažovala jednu všehoschopnou holčinu, která komunikovala se všemi stávajícími klienty a dokonce sháněla i nové.

„Je vážně dobrá,“ hodnotila můj výběr Niki, když jsme jí přijímaly.

„Taky si myslím.“ Opravdu se osvědčila.

Hodně mi s firmou pomohla i Niki. Tři měsíce od prvního modrého ďábla byly pryč a já pomalu začínala normálně fungovat. Mezi tím už byl podzim pryč a zima se ozývala čím dál tím víc.

„Tak když už jsem konečně schopná i jenom nespat a jít třeba na golf, tak je tu zima,“ posteskla jsem si jednoho úterního rána, když jsme vstávaly a venku bylo úplně bílo.

„Tím se netrap drahoušku, proto jsou indory,“ utěšovala mě Niki, zatím co jsme se kochaly na zasněžený obzor.

„Je čas jít nakupovat dárky. Vánoce jsou tu dřív než se proberu.“

„To jo, ty moje medvědice,“ smála se.

„Neboj, já ti to vynahradím.“

„Tak to jsem zvědavá.“

„Nech se překvapit,“ napínala jsem jí.

„Maky to zvládá skvěle, dneska není na pořadu nic důležitého, proč bych do firmy musela, tak tě svezu do práce a cournu se po obchodech a pak zajdeme na oběd,“ naplánovala jsem dopolední program.

„No, já tam taky nemám nic pevného, takže určitě přijeď.“

Vyjely jsme autem z garáže směr práce a nákupy.

„Vážně si nemůžu Markétu vynachválit. Už jako obchodnice se mi líbila a teď, když jsem ji svěřila řízení celé firmy, je to ono. Ta se pro tuhle pozici narodila.“

„Je supr, že to vyšlo. Opravdu je hodně dobrá. Kdyby jsi jí nezaměstnala ty, tak jsem ji vzala k nám.“

„Pozdě, Zlatíčko.“

„Já vím, třeba ti jí jednou přetáhnu.“

„Opovaž se,“ hrozila jsem jí.

„Vystupovat,“ zastavila jsem u chodníku, daly jsme si pusu a já vyrazila do nákupní galerie.

Byla fuška něco vybrat pro Niki a její rodiče. Pak ještě drobnosti pro pár přátel a hurá na oběd. Kufr auta byl docela zaplněný.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.