Sotva jsme dorazili ke Stefi, rozjel se klasický ženský kolotoč. „Co si vezmu na sebe?“ hořekovala Stefi a pološílená pobíhala po ložnici. „No, a co si mám vzít já ?“ Opáčila jsem. „Nechce se mi jet přes celé město a navíc bych to těžko stíhala.“ „Tak jdi v tom, co máš na sobě, miláčku“, snažil se Richard ulehčit naše rozhodování.
„Ty jsi se zbláznil.", vytřeštila na něj Stefi své hnědé oči.
„Já už nic neříkám," vzdal svou snahu a šel k baru.
„Dáte si někdo něco ?"
„Já na pití teď nemám ani pomyšlení," vypískla Stefi z ložnice.
„Jo dám si Martini." Přisedla jsem na bar.
„Z toho si nic nedělej, to je normální."
„Já vím," usmál se Richard.
„To jste vy ženský," dodal s úsměvem.
„No dovol," ohradila jsem se s úsměvem.
„Jo jo já vím."
„Drahá, pojď mi pomoc," křičela hystericky Stefi z ložnice.
„Už jdu."
Pohled, který se mi naskytl při vstupu, se dá přirovnat k výbuchu bomby nebo přepadení bytových lupičů. Všude kam jsem se podívala leželo oblečení a mezi ním seděla bezradná Stefi.
„Co si mám vzít na sebe?" Lamentovala a rozhazovala při tom rukama.
„A co kdybys si vzala tyhle šaty?"
„To nemyslíš vážně. Jsou hrozný a navíc se nenosí." Chvilku jsem se prohrabávala tou hromadou, až jsem narazila na flitrové šaty na ramínka.
„Co tyhle?"
„Ne, ty taky ne."
„Neprotestuj a oblékni si je a hotovo." Dalo mi dost práci jí do těch nádherných šatů dostat.
„Tak, ještě punčochy a je to. Pojď se podívat." Dotáhla jsem jí k zrcadlu.
„No, není to zas tak špatný," uznala výsledek mého snažení.
„Ještě poopravit make-up a bude to."
„Jo, díky."
„Jdu se napít." Zanechala jsem Stefi v ložnici a šla se na bar posilnit.
„Obvykle tak neblázní," omlouvala jsem její počínání.
„Já vím. Co si dáš ?"
„Měla jsem tu někde Bavoráka."
„Jo promiň, tady je."
„Nebuď nervózní. Je to váš první večer ve společnosti ?"
„Tak nějak. Je to moc vidět?"
„To teda jo. Hlavně klid. Jste skvělý pár. Určitě vám to bude spolu slušet."
Po pěkné chvíli se konečně Stefi objevila ve dveřích a oběma nám spadly brady
„Drahoušku, nevěřím vlastním očím, jsi to opravdu ty?"
„Jasně, že jsme to já."
„Wow, jsem ohromena. Takže dneska budu za popelku."
„Ale no tak, drahá." Snažila se mě Stefi uklidnit.
„Máme pro tebe s Ríšou malé překvapení. Chtěli jsme ti to dát až k narozeninám, ale když je taková příležitost."
Tajemně se odmlčela a zmizela v ložnici. Za chvíli se objevila s pěkným balíčkem.
„Co v tom je ? Snad ne to, co si myslím?"
„Nevím co si myslíš, ale už to rozbal," popoháněla mě Stefi a Richard byl asi taky zvědavý co tam vlastně je.
„Dobře už na to jdu," utěšila jsem je a sebe vlastně taky.
S mašlí jsem se dlouho netrápila. Rychle jsem roztrhala papír a co z balíčku nevypadlo. Nádherné lesklé minišatičky na ramínka.
„Jsem dojatá." Je pravda, že mě dárek dojal až k slzám. „Díky. Jste skvělí. Vážně." „Tak už si je běž obléct," popíchla mě Stefi a já se samozřejmě nenechala dvakrát pobízet.
„Padnou jako ulitý," konstatovala jsem hned jak jsem je zkusila.
„Ještě jednou díky, jste zlatíčka."
„Nemáš za co," pronesla Stefi a Richard se k ní přidal, přestože mně nespustil z očí.
„No, nechodit se Stefi, tak nevím, nevím, asi bych se neudržel," laškoval Richard.
„No dovol," ohradila se Stefi. Přitom se, ale usmívala.
„No dámy, měli bychom vyrazit," popoháněl nás netrpělivý Richard.
„No jo, ti muži. Pořád někam spěchají," popíchla jsem Richarda.
Stefi se hned přidala, „nespěchej na nás drahý."
Po další půl hodině, kdy nás Richard neustále popoháněl, jsem konečně byly spokojené s výsledkem.
„Pojedeme mým autem," navrhla jsem.
„Jak chceš. Ty dneska nebudeš pít?"
„Ne. Tohle je váš večer," usmála jsem se na zamilovaný pár.
Nasedli jsem a vyrazili směrem kde Michal pracuje. Městem jsme projeli hladce. Na rozdíl od cesty ke Stefi, tato nebyla zpomalována samými červenými na semaforech. Ulice byly poloprázdné. Všichni si už jistě užívali sobotního večera. Zatím co jsem byla ponořena do svých myšlenek, věnovali se ti dva na zadním sedadle sami sobě.
„Tak jsme tady," pronesla jsem do ticha po tom, co jsem zaparkovala u chodníku před podnikem kde Michal dělá.
„To už jsme tu?" začala se divit Stefi a přitom se snažila upravit následky jejich hrátek.
„Nechtěli jste radši zůstat doma?"
„Ne, co tě to napadá," vyvedl mě z omylu Richard, „jdeme se bavit. Tenhle večer si pořádně užijeme."
V tu chvíli ještě nevěděla jakou má pravdu.
„Tak pojďme," pokřikovala na nás Stefi.
„Nezdržujte to."
„Jo už jdeme," ujistila jsem jí.
Zamkla auto a vyrazila za nimi. U vchodu nás přivítal statný vyhazovač.
„Je plno," oznámil nám s ledovým klidem.
„Jdeme za Michalem," odvětila na to Stefi.
„To by mohl říci každý," opáčil na oplátku nezlomný strážce pořádku tohoto klubu.
„Tak ho zavolejte," trvala Stefi na svém.
Trvalo má pěkně dlouho, než jsme ho přemluvili, aby pro Michala došel.
„Promiňte," omlouval se , „Jose je trochu mimo, ale zase je tu klid."
„Nic se neděje," vložila jsem se do debaty.
„Hlavně, že jsme tady."
„Tedy Tif, ty jsou kočka. Mám co dělat, abych se udržel."
„Ty jeden lichotníku," odrazila jsem Michalovo útok.
„Tak co si dáte?"
„No já jsem dneska řidička, takže něco nealko."
„Džus?"
„Ne, dej mi Sprite."
„A vy dvě hrdličky ?"
„Já si dám činzáno a ty, miláčku?"
„Mě dej skotskou bez ledu."
„Jasně, už se to nese."
Jelikož bylo opravdu všude plno. Sedli jsme si na bar. Michal nám během chvilky připravil pití a všichni jsme připili na nový pár.
„Ať vám to vydrží," popřál jim Michal.
„Čau drahoušku, ozvalo se nám za zády," ten hlas patřil mladému muži, velmi jemných rysů.
„Čau brouku, to je dost, že jsi se objevil." Přivítal ho Michal.
„To je Dany. Tohle jsou mí přátelé." Všichni jsme se s Danym přivítali.
„Pěknej kluk," mrkla jsem na Michala.
„Já vím," ujistil mě tím svým rozzářeným úsměvem, „mám ho moc rád."
„Jdeme tancovat," přerušila Stefi náš hovor, „jdeš taky ?"
„Jděte za chvilku dorazím. Musím na toaletu." Nemusím vám asi ani povídat, jak byly dámy z mé přítomnosti v rozpacích.
„Nechám si tu u tebe kabelku," podala jsem ji Michalovi přes bar.
„Jasně kotě."
„Jdu na parket."
Chvilku jsem se prodírala davem, než jsem našla oba jak jsou opět zakleslí do sebe
„Pojď tancovat," křikl na mně Richard, který mě první zaregistroval.
„Nechci rušit."
„Nebuď hloupá," ujistila mně Stefi.
Po několika písničkách jsem zašla k baru se napít.
„Čau Tifko, už jste tady."
„Ahoj Peťo, no dalo nám to práci, než jsme se sem dostali."
„To se nedivím," odvětil, „vždycky je tu narváno."
„To je fakt," přidal se Dany.
„Nebýt toho, že tu dělá Michal tak se sem ani nedostaneme."
„Jak dlouho se s Michalem znáš?" Zeptal se mně Petr.
„Víš že ani nevím, ale je to už hodně dlouho. Co myslíš Michale ?"
„Drahoušku, já to radši nepočítám, protože bych si musel připustit jak jsem starý."
„No jo, jen se polituj," přisadil si Dany.
„Nechte ho, chudáka jednoho malého."
„No koho tady dneska ještě nepotkám?" uvítal Michal nově příchozí.
„To je moje kámoška Niki."
Následovalo více čí méně vroucí představování nebo zdravení se.
„Koukám, že je vás tu čím dál tím víc," ozvalo se z davu a mezi nás přišli i Richard se Stefi.
„Vy mi normálně zaberete celý bar," rozčiloval se na oko Michal.
„Hele nestěžuj si," uklidňovala jsem ho.
„Buď rád, že nás tu máš," přidala se Niki.
Musím říci, že mi ta holka něčím imponovala. Něco mě na ní zaujalo a nevím co. No snad na to přijdu. Asi to bylo i naopak, protože si mě prohlížela.
„Pojďte tancovat," burcovala nás Niki.
„Jasně jdeme," přidala jsem se.
Zrovna začali hrát Scootera. A toho já vážně můžu. S Niky jsme vyrazily a ostatní se postupně přidávali. Utvořili jsme malý zmítající se kroužek. Následoval ploužák, což samozřejmě našemu páru vůbec nevadilo. Dany s Peťou se vydali k baru a já je chtěla následovat. Co se ale nestalo. Niki mě chytla za ruku.
„Nechceš jít tancovat ?"
„Jasně, proč ne," tu nabídku jsem nedokázala odmítnout.
Ta holka se mi vážně líbila. Na můj vkus byla oblečena sice moc pubertálně, ale slušelo jí to. Objala mě a začaly jsme se ploužit. Byla to pro mě nezvyklá zkušenost. Nikdy jsem nic podobného nezažila, ale bylo to příjemné. Tančila jsem jako žena se ženou. Potom jsem vždycky toužila, aby mě lidi brali takovou jaká jsem. Teď se mi splnil jeden můj sen. Mohla jsem za to poděkovat náhodě, nebo svým přátelům.
Stefi se k nám přitočila a neodpustila si poznámku, „holky jde vám to."
„Hele, nech si toho jo," opáčila jsem s úsměvem na rtech.
„Proč jste na sebe takové?" Otázala se Niki.
„My se tak pořád popichujeme. Nemyslíme to zle. Jsem už takové."
„Aha."
„Jak jsi vůbec poznala Michala?" Tuto otázku jsem více méně čekala.
„Poznali jsme se kdysi dávno na nějakém večírku. Už si ani nepamatuji u jaké příležitosti to bylo."
„Já ho znám z podniku, kde jsme mívali srazy. On tam tehdy dělal barmana."
„Co to bylo za srazy?" začala jsem vyzvídat.
„To až někdy jindy. Nezlobíš se?"
„Ne naopak. Promiň, jsem moc zvědavá." Ve vzájemném objetí jsme proploužily ještě dvě písničky.
„Nepůjdeme k baru ?" Zeptala se Niki.
„Jasně. Taky mám žízeň."
U baru byla zábava v plném proudu.
„Tak co holky jak hrají?" vyzvídal Michal.
Zatím co Stefi po mně hodila zvědavý pohled.
„Supr," ohodnotila DJ práci Niki.
„Bylo to skvělé," dodala jsem zasněně.
„To jsme rádi," uchichtl se Michal.
„Tak co si dáte k pití ?"
„Dej mi bavoráka," vybrala si Niki.
„Já si dám Sprite."
„Co že?" Podivila se Niki.
„Dnes jsem za řidičku," objasnila jsem situaci.
„Tak to jo. Povezeš ten zamilovaný páreček domů co?"
„Přesně tak."
„No kvůli nám si nemusíš odpírat," vmísila se do hovoru Stefi, která zaslechla Niki poznámku.
„Stejně nemám chuť. Takhle je mi skvěle," ujistila jsem jí.
„Kde je Peťa?" Chtěla vědět Niki.
„Šel hledat někoho na tanec," informoval nás Dany.
A opravdu po další písničce se objevil s holkou.
„Dej mi panáka skotský a tonik," objednal si u Michala pití pro sebe a svůj objev.
„Proč tu sedíte a netancujete ?" Vrhnul na nás přísný pohled.
„Právě jsme se s Tif přišly občerstvit," odbyla ho za nás obě Niki.
„Tak to jo," dodal s úsměvem.
„Přeji pěknou zábavu," s těmi to slovy vzal z baru pití a zmizel i se svým objevem v davu.
„To byla příšera," začala hodnotit Niki sotva se pár vzdálil od baru.
„No nebylo to tak hrozný," zkonstatovala jsem, „jsou tu i horší." Stefi se jen usmívala.
„Vy dvě tomu rozumíte," ohodnotila náš rozsudek.
„Náhodou," ohradila se Niki.
„Jen se nezblázni," usadil jí Dany svým typickým klidem anglického gentlemana.
„Místo, aby ses mě zastal tak jdeš proti mně, to ti přijde draho ty zrádče," pronesla Niki napůl výhružně a chystala se mu vylít za krk obsah své skleničky.
„Dobrá. Vzdávám se," snažil se Dany uniknout pohromě, která se na něj řítila.
„To jsem ráda," hodnotila svůj vítězný tah Niki.
„Tak už toho nechte," rozkřikl se přes bar Michal.
„Chovejte se jako lidi," dodala Stefi.
„Co? Chceš taky spršku?" přisadil si Dany.
„Pojď drahý jdeme tancovat," provedla Stefi úhybný manévr.
„My půjdeme taky co Tifko?"
„Jasně, tahle písnička se mi moc líbí."
A tak jsme nechali Danyho napospas svému osudu. Konec konců má přece Michala.
„Moc ti to sluší," začala Niki hovor hned, jak jsme si našly místo na parketě.
Bylo tam pořád dost lidí a to i přes pokročilou hodinu.
„Díky. Tobě taky," odvětila jsem, abych se nějak dostala z rozpaků.
„Tyhle kalhoty se mi hrozně líbí."
„Vážně? Nejsou moc pubertální?" Zjišťovala Niki.
„Ne. V týhle kombinaci vypadaj skvěle." Moje ujištění jí zřejmě potěšilo.
„Taky jsem přemýšlela, že si je koupím," pokračovala jsem v hodnocení.
„Tak neváhej a kup si je. Jsou skvělý. Cítím se v nich báječně. Přilnou ti na tělo a přitom ti nebrání v pohybu."
„Jenom lodičky se k tomu moc nehodí," zkonstatovala jsem.
„To ne. Koukala jsem, že máš dost vysoký jehly."
„Ano. K mojí výšce to jinak nejde a navíc vyniknou nohy." Zasmála se.
„Ty tvoje nohy by vynikly i tak. Vždyť jsi jak bidlo. Kolik měříš ?"
„Bez podpatků nebo s nimi ?" Dělala jsem nechápavou.
„No bez nich samo."
„190."
„Fíha, to je vejška." Ohodnotila mě. Musím uznat, že ani ona není žádný drobek. Musela měřit minimálně 180. To je na holku hodně. Její tělesná konstrukce napovídala, že musela dělat nebo ještě dělá nějaký sport.
„Sportuješ?"
„Proč?"
„No jen tak se ptám. Podle tvých proporcí."
„Ani moc ne. Chvíli jsem hrála volejbal."
„Ten mně taky baví, ale v mládí jsem nemohla ze zdravotních důvodů sportovat. Tak z toho nebylo nic," postěžovala jsem si.
„To je škoda. Určitě by ti to šlo." Snažila se mně povzbudit. Bylo to od ní milé, ale mně to stejně moc nepomůže. No nic nemysli na to, říkala jsem si.
Následovala další řada písniček pro zamilované.
„Budeme tančit ?"
„Jasně," souhlasila jsem.
Mohla jsem se k ní přitisknout a dýchat její velmi příjemný parfém. Chvílemi mě úplně elektrizoval. Byla jsem naprosto zmatená. Nevěděla jsem co se se mnou děje. Bylo mi příjemně a nemyslela jsem dopředu. Nechtěla jsem vědět co bude za minutu, za pět či za deset. Prožívala a hltala jsem každý okamžik tak, jak přicházel. To se mi ještě nestalo. Obvykle jsem měla nad svými city kontrolu.
Z mého citového rozpoložení mě vytrhla až Stefi, která mi poklepala na rameno. Pozvolna jsem začínala vnímat realitu. Připadala jsem si jako opilá. Kdybych byla, ale já za celý večer nevypila ani skleničku alkoholu.
„Nechceš jet domu?" otázala se mně.
Teprve teď mi došlo, že ploužáky už dohrály. My s Niki jsme pořád v objetí brouzdaly parket.
„Jak chcete," odvětila jsem.
„Jsme s Richardem už docela unaveni. Bylo toho dneska hodně."
„Jasně," usmála jsem se.
„Nevadí?" Ujišťovala se Stefi. Už to byla zase ta stará dobrá a starostlivá Stefi.
„Ne vůbec," ujistila jsem ji.
Mezi tím jsme už všichni vyrazili nazpátek k baru. Tam seděl jen Dany a něco si četl.
„To si nemůžeš číst doma?" Vyzvídala Niki.
„Nech mě jo," ohradil se Dany.
„Dobrá. Snad jsem tak moc neřekla," omlouvala se.
„Pojedeme," oznámila Stefi Michalovi.
„Už tak brzy?"
„Jo jsme docela unavení."
„Dobře tak vám spočítám účet. Dohromady nebo zvlášť?"
Než jsem cokoliv stačila říct, ozval se za mnou Richard.
„Dohromady." Tomu říkám gentleman.
Richard zaplatil. My jsme se mezi tím rozloučily s Niki a s Danym.
„Doufám, že se někdy uvidíme," prohodila Niki zatím co jsme se loučily.
„Určitě se tu zase objevíme," ujistila jsem jí.
„Ráda jsem tě poznala, Dany. Dávej na Michala pozor."
„Já tebe taky a neboj dám na něj pozor."
Následovalo ještě hromadné čau a my se octli opět na chodníku před diskotékou. Cestu městem jsem skoro ani nevnímala. Byla jsem jako ve snu. Ti dva si vzadu sdělovali nejčerstvější dojmy. Když jsme zastavili před Stefi domem a začali se loučit požádala jsem jí o laskavost.
„Nemohla bych u tebe přespat? Jsem opravdu unavená."
„Ale to víš že jo." Ujistila mě. Tak jsem zamkla auto a následovala je.
Sotva jsme vstoupili do bytu sekla jsem sebou na gauč v obýváku.
„Vážně vám tu nevadím?"
„Co tě nemá. To víš že ne," ujistil mě Richard.
„Díky." Za chvíli mi přistála na obličeji saténová noční košilka.
„Ručník máš v koupelně," zaslechla jsem Stefi hlas.
Jako ve snu jsem se odpotácela do koupelny. Vysvlečení mi trvalo celou věčnost. Konečně jsem byla hotová. Vrátila jsem se, jen v krátké košilce, do obýváku. Rozestlala jsem gauč a ulehla.