Jednoho dne jsem nudila až tak, že jsem procházela lesbické stránky. Když jen tak bezcílně bloumám po netu je to už vážně známka maximální nudy. Markéta měla firmu pevně pod kontrolou a já si tam připadala tak nějak jako cizí. Ne, že by přivítání nebylo vřelé, ale nebylo to jako na začátku.
„Hraješ volejbal?" překvapila jsem Niki otázkou, kterou zjevně nečekala.
„Je to sport, který mi není cizí."
„To jsem ráda. Našla jsem jeden lesbický volejbalový klub."
„Bezva, ale s nohou v sádře to asi nepůjde a navíc tam mám to železo."
„To je mi jasné. Říkala jsem si, že tam zajdu omrknu to a až bude fit, budeme chodit obě."
„Jasně," souhlasila.
Poslala jsem mail s tím, že co a jak. Druhý den přišla odpověď od Radky. V mailu bylo, že chodí hrát každou středu večer. Tak jsem odpověděla, že ráda přijdu.
„To je dneska," vykřikla jsem. Žádná odpověď.
Od koho taky, byla jsem doma sama, Niki byla ještě na kontrole. Vyrazila jsem do obchodu nakoupit oblečení a boty. Když jsem se vrátila, Niki už byla z kontroly zpět.
„Ahojky, " přivítala jsem ji, „tak dneska vyrážím na volejbal."
„Ahojky, bezva." Přečetla jsem jí mail co mi přišel od Radky.
„To je skvělé. Ne, že se tam necháš o nějaké sbalit, nebo od nějakého."
Holky mají společné tréninky s kluky v rámci gay lesbického sportovního klubu. Jak jsem posléze zjistila, kluků je tam víc než holek. No, holky vlastně mají jedno družstvo a kluci asi deset. Takže vážně trochu přesila.
„Já? Neboj. To nehrozí mám přeci tebe." uklidnila jsem Niki.
Během odpoledne se nakonec našla i nějaká práce pro mě. Pomohla jsem Niki a blížící se večer jsem nevnímala.
„Crrr," ozval se mobil.
„Ještě, že si ty akce dávám do mobilu," okomentovala jsem svojí zapomnětlivost.
„Ještě že tak," souhlasila Niki.
„Vyrážím na volejbal."
„Užij si to," popřála mi Niki.
„Jsem na to zvědavá."
„To já taky."
Vyrazila jsem s novou sportovní taškou přes rameno do garáže. Naštěstí tělocvična byla ve čtvrti, kde nebyl problém s parkováním. Dojela jsem o pár minut dřív. Před dveřmi do budovy postával hlouček lidí. Došla jsem k nim.
„Čekáte na volejbal?"
„Jo jo, čekáme," ozvala se z hloučku jedna na ježka ostříhaná holčina. „Tifany?"
„Ano."
„Radka," podala mi ruku, „to je naše nová posila." objasnila ostatním.
„Vítej," všichni se mi potupně představili, ale při mé paměti na jména jsem si samozřejmě na konci nepamatovala ani jedno.
„Kde je ten školník," láteřila Radka.
Za chvíli se objevil u dveří postarší prošedivělý muž.
„Dobrý den," pozdravili jsme se s ním a vpluly do šaten.
Už mi začínala být zima. Přeci jenom venku mrzlo až praštělo a nepočítala jsem, že budu venku čekat. V tělocvičně mě Radka představila zbývajícím spoluhráčům a spoluhráčkám. Dlouho jsem volejbal nehrála, no vlastně naposledy párkrát na střední a tak než jsem se do toho dostala, chvíli mi to trvalo.
„Hraješ hezky," lichotila mi Radka když jsme po hře seděly v šatně.
„Nic moc, dlouho jsem to nehrála." oponovala jsem jí.
„Jdeme na jedno. Nepřidáš se?"
„Ne ne, doma na mě čeká manželka," moje odpověď jí zřejmě nepotěšila. Ba dokonce její zájem ochladl na bod mrazu.
„Jasně," prohodila jako by nic.
„Jela po tobě jako blázen," mrkla na mě Sylva, když jsme vyšly z tělocvičny.
„Vážně?" Tvářila jsem se nechápavě.
„Jasně. Počkej až poznáš, jak to tu funguje."
„Jsem šťastně zadaná a nehodlám na tom nic měnit."
„Víš kolik páru to už říkalo?"
„Nevím."
„Moc," usmála se. „Kam jedeš?"
„Můžu tě svést bydlíš po cestě."
„To budeš hodná. Auto v opravě a městská, trochu hromadná dopravu je tu příšerná."
„Jasně, sedej. A ty máš někoho?" vyzvídala jsem. Nevěřícně se na mě podívala.
„Jenom pokračuji v načatém tématu, ale jestli jsem moc vlezlá tak promiň."
„Já, přítelkyni."
„To je dobře. Člověk by neměl být sám."
„Souhlasím," mezi tím jsme dojely k Sylvině domu.
„Díky moc za svezení. Budu se moc těšit na příští středu," rozloučila se.
„Jaké to bylo?" přivítala mě Niki.
„Zajímavé. Měla jsi pravdu. Nezadané by se o mě skoro popraly."
„Před lety jsem chodívala hrát softball."
„Vážně? To je sport, který mě taky baví. Docela jsem na střední záviděla třídám, co měli druhého tělocvikáře, protože s ním chodívali hrát něco jako baseball až po letech jsem zjistila, že to byl nejspíš softball, nebo možná něco mezi. Hrozně se mi ta hra líbí."
„No a tenkrát to nakonec víc fungovalo jako seznamka a pár párů co tam přišlo společně se rozešlo a našly si nové. A ty co přišly sami jely po těch dalších singles."
„Takové malé Beverly Hills."
„Přesně."
„A jak to dopadlo?"
„Holky přestal soft bavit a začaly hrát fotbal. Tak jsem odešla. Okopávání nohou a honění se za kulatým nesmyslem mě nikdy nebralo."
„Mě docela bavilo chytat v brance. Z toho mám taky tu zlomenou ruku před lyžákem."
„Sportem k trvalé invaliditě," usmála se a ukázala na svoji nohu.
„Přesně a teď už chápeš, proč mě na lyže nikdo nedostane."
„Chápu," usmála se.