Jak už to tak bývá, špatné zprávy nechodí samy. Zlomená noha byla v porovnání s tou, která se na mě chystala, vlastně úplně nicotná. Samozřejmě, Niki by to viděla jinak. Chudinka moje, užila si s nohou svoje.
Zazvonil mobil. Sestřenka. Trochu mě překvapilo, že volá. Byla vlastně s tetou jediná, se kterými jsem zůstala v kontaktu.
„Ahojky,“ pozdravila jsem jí.
„Ahoj Tif, děda umřel.“
Ta dvě slova mě dostala. V tu chvíli jsem si vybavila, jak jsem si s ním jako malá hrála. Seděli jsme v kuchyni na stoličce. Půjčili jsme si babičky pokličku a hráli si na to, že jedeme autem. Děda si mě vzal na klín a já jsem řídila. Úsměv, který vyloudila ta vzpomínka, brzy zmizel. Už ho nikdy neuvidím.
„Kdy bude pohřeb?“
„Koncem týdne pošlu parte.“
„Jasně. Díky za informaci.“
Seděla jsem v kanceláři a nebyla jsem schopná čehokoliv. Zavolala jsem Niki.
„Ano Zlatíčko,“ ozval se její uklidňující hlas.
„Děda umřel,“ rozplakala jsem se.
„To je mi líto,“ snažila se mě utěšit. „Pojedeš na pohřeb?“
„Počítám s tím. Pojedu domu. Nějak nejsem ve stavu nic dělat.“ Zavěsila jsem.
Úmrtí někoho blízkého vás vždycky zasáhne. I když jsme se léta neviděli. Byl to a vždycky bude ten dobrácký děda, který mi vše povolil, zatímco babička zakazovala, až se jí od pusy prášilo.
Po cestě jsem se stavila na nákup. Koupila jsem si nové lodičky a černý top se sukní ke kolenům. Přeci tam nepojedu jako socka. Bude tam celá rodina.
Představa, že se potkám s otcem a macechou mi zrovna na dobré náladě nepřidalo.
„Tak jsem si koupila něco na sebe,“ přivítala jsem se s Niki.
„To je dobře,“ souhlasila.
„Abych ti nedělala ostudu,“ usmála jsem se.
„Toho bych se nebála.“
„Já vím. Bude to zvláštní setkání s příbuzenstvem.“
„Ještě tě neviděli v plné kráse?“
„Sice vědí na co se chystám, ale ještě neměli tu čest.“
„Tak to ti budu dělat podporu.“
„Vážně? To chceš s nohou cestovat? Je to dálka Miláčku.“
„To je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat. Udělám si pohodlí na zadním sedadle. Je to jenom noha v sádře.“
„Ty jsi poklad,“ políbila jsem ji.
„Já vím.“
Ne že bych se na pohřeb vysloveně těšila. Není to nic příjemného a navíc naposled, když jsem tam byla, umřel strejda, kterého jsem měla hrozně ráda.
Naplánovala jsem si práci tak, abych měla koncem týdne volno a mohly jsme v klidu odjet. Tyto plány mi překazil další telefon od sestřenky.
„Babička si nepřeje abys přijela,“ tlumočila mi její rozhodnutí. „Je mi to líto, s mamkou jsme do ní hučely horem dolem, ale znáš babičku.“
„Čarodějnice jedna,“ uklouzlo mi. I když jsem následně „vychladla“, bylo to asi to nejvystižnější co se na to dalo říci.
„Když budete mít cestu, tak se zastavte. Pozdravuj Niki,“ přešla moji poznámku.
„Určitě přijedeme. Moc děkuji za právu.“ Zavěsila jsem. Musela jsem si ještě jednou ulevit. Zavolala jsem Niki, že nikam nejedeme.
„Ty se rozloučíš s dědou sama, nepotřebuješ na to ten obřad.“ utěšovala mě Niki. Měla pravdu. Navíc si uchovám vzpomínku na dědu jako čilého, usměvavého chlapíka, který nezkazil žádnou zábavu.
„Vážně nechápu, kde bere tu drzost rozhodovat o tom, jestli se můžu přijet s dědou rozloučit nebo ne,“ neubránila jsem se doma hodnocení telefonátu.
„Podle toho, co jsi o ní vyprávěla, je prostě takový generál,“ uklidňovala mě.
„Máš pravdu, ale začíná jí odcházet vojsko.“
Tím jsem definitivně uzavřela kapitolu příbuzných.