Tifany - díl 22 - sraz
Feb 06, 2012

Tifany - díl 22 - sraz

Většinou plánové akce za moc nestojí. Jsou moc naškrobené a lidi se při nich moc nebaví. Tohle byla moje zkušenost. Nejraději jsem měla spontánní akce, kde se lidé domluví a rovnou někam vyrazí. Akce, na kterou jsme se s Niki chystaly, byla jiná a úplně popírala všechny moje dosavadní zkušenosti. Bohužel Niki nebyla po našem výletu na lyže ve stavu vyrazit na tuhle akci. Sice už jí z nemocnice pustily, ale o berlích toho moc nenaběhala. Práci řešila z domova.

„V pátek se jede na sraz," připomínala mi.

„Já vím. Včera na mě pípla připomínka. Ty chceš jet?" divila jsem se.

„Ne," odvětila zasmušeně, „ale ty jeď. Máme rezervované ubytování. Ať holky neprskaj."

„Moc se mi tam nechce. Přeci tě tu nenechám samotnou."

„Jen jeď, nejsem nesvéprávná," usmála se

„Kdo tam vlastně všechno bude?" vyzvídala jsem.

„Obě Pavlíny a pak asi dvacet holek, většinu neznáš."

„Choděj do Téčka?"

„Jo chodí. Je to velká akce, která se koná párkrát za rok a kam přijedou i přespolní."

„Přespolní to zní, jako že vesnice."

„No, ono to taky na vesnici bude."

„Vážně?" Trochu mě překvapilo, že mají holky odvahu vyrazit na vesnici.

„Vážně," usmála se, „večerní program bude ve městě, neboj."

„Aspoň, že tak," ulevilo se mi.

„Neboj, bude se ti to líbít."

„Už teď se nemůžu dočkat."

„Jízlivost není na místě. Navíc jsem se domluvila s Pavlínama, že je vezmeš."

„Ty jsi poklad."

„Aspoň se nebudeš po cestě bát," usmála se.

„S Cvokynou? Nejsem si jistá," zakřenila jsem se.

„Já bych to neřešila," snažila se Niki o smír.

A měla jsem pravdu. V pátek jsem se po obědě zabalila rozloučila se s Niki, kterou jsem před tím zásobila na celý víkend a domluvila se se Stefi, že se na ní zajde zítra podívat. Vyrazila jsem. Po cestě na konec světa jsem nabrala Pavlíny.

„Ahoj, jsem u vás," volala jsem Pavlíně.

„Bezva," ozvalo se ze sluchátka, „Cvokyna je na cestě."

„Jak na cestě? Bylo domluveno, že se ve tři odjíždí od vás."

„Bude do půl hodiny. Pojď nahoru."

Vážně nesnáším nespolehlivé lidi, když se domluví, že je něco naplánováno, tak tam jsem radši dřív než později. Pavlína volala Cvokyně ještě dřív, než jsem dorazila.

„Tak to prý nestihne dřív, než za hodinu."

„Ale já nebudu čekat hodinu," odvětila jsem jí podrážděně.

Pavlína znovu vytočila telefon.

„No, je tu. Dobře, dám ti ji." S tím mi podala telefon.

„Ahoj," pozdravila jsem ji.

„Zapomněla jsem na to a budu u vás nejdřív za hodinu."

„Ale já na tebe nebudu čekat hodinu. Navíc před chvílí říkala Pavlína, že přijedeš za půl hodiny."

„No, já to dřív nestihnu."

„Kde jsi?"

„No, já musím jít."

Podala jsem telefon Pavlíně.

„To se mi zdá," neubránila jsem se zhodnocení situace.

„Ty jedeš?" zeptala jsem se Pavlíny.

„Ne, bez Cvokyny nepojedu."

„Ok, tak já jedu. Měj se."

Vyrazila jsem na cestu. Po cestě jsem volala Niki.

„No, na Cvokynu nebývá moc velký spoleh."

„To rozhodně ne a příště, ať si na svoje hry pozve někoho jiného."

Pokračovala jsme v cestě. Na místo jsem dorazila za tmy. Vstoupila jsem do putyky a za přísného dozoru místních štamgastů, jsem si to namířila rovnou k výčepu. Bodrý hostinský jenom pohybem hlavy ukázal na dveře vedle výčepu. Kývla jsem a pokračovala naznačeným směrem. Vstoupila do místnosti, kde byla dlouhá řada jednoho stolu za druhým a u toho štrúdlu sedělo asi deset holek.

„Ahoj," pozdravila jsem.

„Ahoj," odpovědělo pár. Jedna vstala a šla ke mě.

„Já jsem Lenka," podala mi ruku, „v Téčku jsme si nestihly pokecat."

„To ne, bylo tam narváno."

„Kde je Niki?" Tohle byla první věta po pozdravu, prakticky celý večer.

„Byly jsme na lyžích a zlomila si nohu."

„Aha, to je mi líto."

„Mě taky, má to ozdobu ještě tak na měsíc."

„A co Pavlíny?"

„Ani mi nemluv," odvyprávěla jsem dnešní zkušenost, kterou jsem se Cvokynou udělala. Lenka se jenom usmívala.

„Nevadí, že tě ubytuji s Martinou?"

„No, radši bych bydlela sama."

„Jednolůžáky už nejsou a dvojlůžáků mají málo. Přijelo víc holek, než bylo rezervováno."

„Aha, jasně," souhlasila jsem.

„Holky, věnujte mi pozornost," vzala si Lenka slovo, „jsme tu všechny. Takže vyrazíme do Efka, na večerní program. Rozsaďte se do aut, kdo nebude pít?"

Přihlásila jsem se. „Mám tři místa."

„Výborně. Co ty Martino?" obrátila se Lenka na Martinu.

„Jasně já poberu další," souhlasila Martina a zbytek se nasoukal k Lence.

„Proč se všechny kluby jmenují jednopísmenně?" nadhodila jsem otázku cestou na parkoviště.

„Vidíš, to mě nikdy nenapadlo," odvětila Lenka.

Po cestě se krom představení a obligátní otázce co je s Niki, nic moc nedělo. Vstoupily jsme do podniku úzkou chodbou přes ostražitou ostrahu. Prošly jsme kolem dlouhého baru. Sedla jsem si do rohu. Pohodlně jsem se usadila. Objednala jsem si kafe. Holky postávaly u baru a bavily se, další řádily na parketu. Na to, že je pátek, není moc nabito. Je příjemné jen tak sedět a sledovat cvrkot.

„Neruším?" vyrušila mě Lenka z rozjímání nad tím, že jsem vlastně poprvé od té doby co jsme se poznaly s Niki, sama.

„Nerušíš."

„Moc se nebavíš co?" Posadila se na volné místo.

„No, moc lidí tu zatím neznám. A ty co znám, nějak nedorazily." zasmála jsem se.

„To se stává dost často. Skoro nikdy nevíš, kolik lidí nakonec na akci dorazí. Tentokrát překvapili a dorazilo jich víc."

„To je dobře," usmála jsem se.

„No, jak se to vezme, kdyby jste z Prahy dojely všechny, tak nebylo kde spát."

„Ahoj, já jsem Martina," přisedla si k nám.

„Ahoj."

„Lenka říkala, že budeš spát u mě v pokoji?"

„Taky mi to říkala. Není v tom problém?" zeptala jsem se.

„Ne, vůbec ne," usmála se a zapálila si cigaretu.

„To jsem ráda," uklidnila jsem se.

Diskotéka přehlušila náš rozhovor a zmítající se postava u tyče zaujala naší pozornost.

„To se tu děje běžně?" ukázala jsem na postavu u tyče.

„Jo, to je Vlaďka, když potká tyč, tak si asi nemůže pomoc," osvětlila situaci Lenka.

Zábava začínala pozvolna upadat a tak jsme se dohodly, že vyrazíme zpět na pension. Padla jsem na postel.

„Náročný den?" zeptala se Martina.

„Ani ne. Spíš náročná cesta a tak vůbec."

„Co je vůbec?"

„Začala jsem brát hormony."

„Aha."

„Bývám teď dost unavená."

„Po hormonech?"

„Jo jo, asi to nebude nic moc. A co ty? Jak jsi na tom? Teda jestli je to moc osobní, tak promiň."

„Ne v pohodě. Půjdu si dát cigáro."

„Jasně. Už nekouřím, ale půjdu s tebou. V kolik ráno vstáváme?"

„No, máme vyrazit kolem desáté na výlet."

„Nastavím si radši budík, než na to zapomenu," naklikala jsem do mobilu a vyrazila za Martinou do kuřárny.

„Já se jenom převlékám."

„A přemýšlela jsi někdy o operaci?"

„Přemýšlela, je tak spousta ale."

„Jaké ale."

„Práce rodina a tak."

„Proč rodina?"

„Složité."

„Chápu. Já jsem neřešila nikoho. Je to můj život a ne jejich."

„To se snadno řekne," odvětila.

„Nechci dávat rozumy, sama jsem to řešila teprve před pár týdny. Do té doby jsem si myslela to, co ty. Co na to rodina. Co v práci. Co lidi kolem. Práci jsem změnila. Rodinu neřeším."

Martina dokouřila a šly jsme spát.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.