Tifany - díl 23 - chaloupka
Feb 09, 2012

Tifany - díl 23 - chaloupka

Konečně se Niki zahojila zlomená noha. Rehabilitace probíhala dobře, ale na sportování to ještě nebylo. Blížilo se jaro mílovými kroky a mě to táhlo ven z města.

„Ráda bych vypadla na víkend pryč z města,“ svěřila se mi ve čtvrtek večer Niki, když se jí konečně podařilo uniknout z práce.

„Dobrý nápad, zavolám Pavlovi, jestli má volnou chatu.“

„Že by změna?“

„Určitě, nebudeme jezdit jenom do tvého pensionu.“

„Není můj,“ bránila se.

„Jako by byl, skoro se divím, že tam nemáš trvalé bydliště.“

„Vidíš, to mě nenapadlo.“

„Nebylo by špatné odstěhovat se na venkov,“ rozvinula jsem myšlenku emigrace z civilizace.

„A co práce?“

„Myslíš ta, co díky ní, jsi celé dny pryč?“

„No, samo se to neudělá.“

„To neudělá, ale na to máš schopný tým lidí. Prostě jim rozděl víc práce a jenom ji kontroluj a ne, že to budeš dělat za ně.“

„Pokusím se.“

„No, jestli dřív nebudu babička, i když nevím, jak by se mi to mohlo povést. No nic.“ uzavřela jsem debatu a šla volat Pavlovi.

„Chatu máme, zítra se stavím pro klíče.“

„Skvělý, pozdravuj ho a že děkujeme.“

„Vyřídím.“

„To je nádhera,“ rozplývala se Niki, když jsme v pátek ráno dorazily na Pavlovu chatu ležící blízko vodní přehrady a přece tak daleko od vody. Strmý přístup k vodě byl natolik demotivující, že jsme tam byly jenom párkrát.

„Je,“ souhlasila jsem a šla zapnout plyn a elektriku, „moc ráda sem jezdím.“

„Co si něco takového pořídit taky?“

„Jako, že by jsi zavrhla pension a jezdila chalupařit?“ nevěřícně jsem kroutila hlavou.

„No proč ne, něco blíž by nebylo špatný.“

„S tím naprosto souhlasím. Už se vidím, jak jsem tam celé léto.“ zasnila jsem se.

„Jo a já budu muset být v Praze,“ protestovala Niki.

„Tak si domluv s Romanem práci z domova.“

„To by asi neprošlo, chce nás tam mít po ruce.“

„Tak pojď dělat pro mě,“ dala jsem jí vážně míněnou nabídku.

„To by se Romanovi nelíbilo. Nemá rád přetahování lidí.“

„Tak ať ti nabídne lepší podmínky.“ zašklebila jsem se.

„Končíme s debatou o práci.“

„Doufejme,“ usmála jsem se.

„Jak to?“

„Možná bude volat Markéta, kvůli schůzce na příští týden.“

„To přežiju.“

Ukázala jsem Niki kde co je.

„To je supr balkónek,“ ohodnotila balkón v podkroví.

„To je, jenom jsem nepochopila, proč tu je.“

„Některé věci jsou jenom hezké a vůbec nemusí být praktické.“

„Tak tato k nim rozhodně patří,“ usmála jsem se a vytáhla si na zápraží proutěné křeslo.

„Mohly by jsme hodit něco na gril,“ plánovala Niki, když se nabažila výhledu z balkónu.

„Je to už v ledničce,“ pronesla jsem jako by nic a houpala jsem se dál.

„To tu budeš takhle lenošit celý den?“

„Nevím, ale teď určitě chvíli jo,“ nenechala jsem si rozhodit rytmus. Zaposlouchala jsem se do ticha. Ještě nebyla chatařská sezóna, takže tu bylo jenom pár lidí co obývali domečky celoročně. Díky tomu se tu nekrade. Přestala jsem se houpat a za chvíli jsem usnula. Vzbudil mě až blížící se hlad. Slabé jarní sluníčko, které se schovalo za chatu už mě nehřálo. Niki spokojeně oddychovala ve vedlejším křesle. Přikryla jsem jí dekou.

„Kdo pak mě to budí?“

„To nic, to jenom větříček,“ laškovala jsem s jejím nosíkem.

„To je teda pěknej potvora, ten větříček.“

„Ani ne, má hlad.“

„Co s tím uděláme?“

„Ve vsi je hospoda, tak ho nakrmíme.“

„Souhlas, taky už se u mě hlásí,“ zvedla se z křesla Niki.

Vrátily jsme se asi kilometr zpět cestou, kterou jsme ráno přijely a zaparkovaly u typicky vesnické hospody.

„Neboj nevypadá nic moc, ale vaří tu skvěle. Hlavně hotovky.“

„Salátek by nebyl?“ lamentovala, když si prohlížela jídelní lístek.

„Jednou tě svíčková s knedlíkem nezabije.“

„Jak to můžeš vědět?“ Samozřejmě, že to přežila chutnala jí tak, že hned plánovala na oběd v sobotu vyrazit opět sem.

„To nicnedělání mi dělá dobře na pleť,“ uvelebila se Niki odpoledne v křesle a pokračovala tam, kde před obědem přestala. I já se uvelebila do křesílka.

„Je tu vážně nádherně."

„To je, pokud ti tu neřvou sousedi. Asi je na ně ještě zima."

„Tak to bude chtít najít klidnější lokalitu."

„To určitě a něco lépe dostupné. Ideálně po dálnici."

„Taky by mě nebavilo prodírat po okreskách," souhlasila.

„Juknu na net," vyndala jsem notebook a zadala jsem kritéria do vyhledávače realit.

„Tak co na tebe vypadlo," zeptala se.

„Je tu pár zajímavých baráčků, které by stálo za shlednutí."

„Máš pravdu," nahlédla mi přes rameno.

„Ty mi dokážeš, ale zvednout tep," ohodnotila jsem, jak se mi naklonila přes rameno a opřela mi o rameno své úžasné vnady.

„Já vím," políbila mě, „nápodobně. Tenhle baráček by stál za shlédnutí."

„Je malý, hezký a blízko dálnice."

„Co se tam zajet podívat?"

„Už volám není to přes realitku."

„Dobrý den. Odpoledne? Budeme se těšit."

„Domluveno?"

„Vyrážíme," potvrdila jsem.

Vyrazily jsme se podívat na nový baráček. Není to klasická chata, ale příjemně vypadající baráček v malé vísce.

„Dobrý den," pozdravily jsme se s majitelkou baráčku.

„Pojďte dál," pozvala nás.

„Vypadá to ještě lépe, než na fotografiích," hodnotila jsem baráček. Okny vnikalo do místností světlo. Baráček působil prostorně a rozhodně ne ponuře.

„Je hezký," souhlasila Niki.

„U mě dobrý," mrkla jsem na Niki a posadila jsem se na zápraží.

„Líbí se mi," přidala se Niki.

„Dokonce jsou tu blízko i golfová hřiště," usmála jsem se na Niki.

„Já myslím, že se dohodneme," obrátila jsem se na prodávající.

„Prima. Připravím smlouvu."

Papírování je vždycky šílená záležitost. Vyměnily jsme si na sebe kontakty a my vyrazily zpět k Pavlovi na chatu.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.